Humanizace domácích zvířat je jedním z charakteristických znaků moderní doby
Milan Kundera napsal v Nesnesitelné lehkosti bytí cosi o tom, že láska mezi člověkem a psem je idylická, neboť pes nebyl vyhnán z ráje. „Není v ní konfliktů, drásavých scén, není v ní vývoje.“ Kundera musí mít psy opravdu rád, neboť o nich tvrdí, že neznají zlo ani žárlivost či nespokojenost.
„Sedět se psem na kopci jednoho krásného odpoledne je návrat do ráje, kde nedělat nic nebyla nuda – byl to mír.“ Autor zdvořile připomíná, že jeho pes jistě není zlý, avšak bohužel je často žárlivý a ještě častěji nespokojený. Sedět s Barčou na kopci sice není nuda, avšak v žádném případě to není ani klid a mír.
I s tím vyhnáním z ráje mohu nabídnout jinou zkušenost, těsně spjatou se psy. Z farní zahrady u evangelického kostela v Banské Bystrici s plody obtěžkanými jabloněmi, tolik evokujícími eden, nevyhnal dětskou expedici pan farář, ale jeho bdělý německý ovčák. Jsa nejmladší a nejkratší, neutrhnul jsem ani jedno jediné sládnoucí jablko, zato krátké kalhoty jsem měl natrženy dokonale. Pes nejenže dělal svoji práci, ale dělal ji dobře: co si pamatuji, nikdo z naší tlupy do farního edenu od té doby ani nepáchl.
Winston Churchill pro změnu tvrdil, že má rád prasata, protože zatímco „psi k nám vzhlížejí a kočky se na nás dívají spatra, prasata nás považují za sobě rovné“. S tím bych s dovolením v klíčových aspektech rovněž nesouhlasil. Jasně, kočky nás nikdy nebraly vážně, to je známá věc. Se psy je to ambivalentní, ale rovnost s vepři? Přinejmenším od doby, kdy můj bratranec spadl u babičky na jižním Slovensku do ohrady s prasaty, bych si na rozdíl od sira Winstona netroufl tvrdit, že nás ta zdánlivě domestikovaná zvířata považují za sobě rovné. Měla ta prasnice setsakra navrch. Kdyby se vám to náhodou stalo, mám dobrou radu: utíkejte. A pak ještě přidejte, neboť si nikdy nebudeme rovni. Pouze máme momentální technologickou převahu.
Bez jakýchkoli ambicí o rozsouzení, kdo koho vyhání nebo vrací do ráje, konstatujme, že „humanizace“ domácích zvířat je jedním z charakteristických znaků moderní doby.
Platí to především pro psy a kočky, kteří místo chytání myší, pomoci při lovu a hlídání majetku či stád přebírají roli společníků a dodavatelů citu masově, celosvětově a napříč různými kulturami. Až jednou budou historici prozkoumávat 21. století, dost možná že fundamentální změna role domácích mazlíčků vykreslí ducha doby nejlépe.
Cokoli, co souvisí se zvířecími společníky, roste. Tyto tržní segmenty zaznamenaly jedny z nejlepších výsledků, pokud jde o vývoj tržeb v rychloobrátkovém zboží, a to i v zemích, které jinak vykazují znaky šetření skoro na všem. V zemích, které mají solidní růstovou dynamiku, rostou obraty v tomhle segmentu ještě o hodně rychleji. Francie bude letos v recesi, ale trh pro mazlíky poroste podle odborných odhadů asi o 1,2 procenta.
Nejde ani o demografii stárnoucích zemí a depresím propadající obyvatele Západu, kteří si chandru kompenzují kočkami či psíky. Z hlediska populačního je na tom třeba taková Brazílie dobře, je to mladá země, ale zároveň je to z hlediska obratu v tomhle segmentu světová dvojka, samozřejmě po Americe. Stejně je na tom, pokud jde o počet psů, kterých má asi 30 milionů, kdežto USA skoro dvaašedesát. Psí dvojka je ve skutečnosti až šestou největší ekonomikou světa, měřeno HDP. Tržby související s domácími zvířátky porostou přes ekonomické zpomalení letos v Brazílii o pět procent, tedy o dost rychleji než ekonomika jako celek. Obdobně je na tom Rusko, jež je z hlediska globálního pořadí v počtu psů číslem 5, kdežto z hlediska výdajů na péči o psy mu patří 7. příčka, ale současně je to až 9. největší ekonomika na světě.
Globálně je „pet market“ – bez samotného obchodu se zvířaty – asi tak srovnatelný s HDP Slovenska (něco pod 100 miliard dolarů) a letos poroste zhruba stejným tempem (2,5 %).
Češi jsou vyloženě národem pejskařů: procento domácností se psem je v Česku druhé nejvyšší v Evropě (43 %) a na dohled od jedničky, jíž je Maďarsko se 44 procenty. Z hlediska koček jsou na tom Češi jen průměrně.
Existují velmi solidně zpracované studie, které prokazují docela dobře měřitelné přínosy, jež domácí mazlíčci přinášejí svým majitelům: od menšího psychického stresu a nižšího krevního tlaku, hladiny cholesterolu a triglyceridů v krvi, a tedy sníženého rizika výskytu kardiovaskulárních onemocnění, až po nižší obezitu. Respektovaný Německý ústav pro hospodářský výzkum v Berlíně (DIW) publikoval v roce 2004 práci, která zkoumala vazbu mezi vlastnictvím mazlíčka a zdravotním stavem majitele. Prokázala, že i po odfiltrování všech dalších faktorů chodí dlouhodobí chovatelé domácího zvířátka o třináct procent méně často k lékaři než ti, kteří žádnou němou tvář doma nemají. Přepočteno na peníze to pro německý zdravotní systém představovalo snížení výdajů na zdravotní péči o 5,59 miliardy eur. S přihlédnutím k těmto působivým číslům by jeden skoro mohl dospět k závěru, že mít psa je v nejhlubším zájmu stabilizace veřejných rozpočtů, takže téměř vlastenecká povinnost. Jen jestli němečtí soudruzi někde neudělali chybu… l
O autorovi| Miroslav Zámečník zamecnik@mf.cz
