Ještě tak před 50 lety býval strom vývoje člověka záviděníhodně jednoduchý. Vše do sebe zapadalo. Nejdřív se objevil australopiték, z něho povstal člověk zručný (homo habilis), z toho se stal člověk vzpřímený (homo erectus) a voilà - nejednou tu byl homo sapiens, tedy my. Samozřejmě už tehdy existovalo pár renegátů - třeba neandertálec či zvláštní skupina australopitéků s masivní lebkou (Paranthropus robustus a Paranthropus boisei) - které bylo třeba prohlásit za slepé a samozřejmě patřičně primitivní vývojové linie.
Od té doby se náš strom neobyčejně rozkošatěl a ukazuje se, že lidská vývojová linie není ani zdaleka tak přímá, jak jsme si dřív mysleli. Jinými slovy ze země již nevykopáváme naše předky, ale spíše pratetičky a prastrýčky a jen s obtížemi se snažíme odhadnout, ze kterého kolena našeho příbuzenstva pocházejí a jestli z nich někdo mohl být naším přímým předkem.
Ukazuje se také, že dnešní stav, kdy se o Zemi nemusíme dělit s žádným jiným druhem člověka, je zcela mimořádný.
Šéf Národního muzea Lukeš: Budeme mít burianosaura i mamuty z Jakutska
Svět ve skutečnosti až donedávna obývalo vždy několik lidských (či víceméně lidských) druhů zároveň. Jestli se navzájem vraždili, pojídali nebo ignorovali, zatím nevíme a možná ani nikdy vědět nebudeme. Jediné, co se nám zatím podařilo zjistit, že spolu občas měli sex a děti.
MRD do toho
Zatím posledním důkazem, že zeměkoule bývala sdíleným místem, je měsíc starý článek v prestižním časopise Nature o nálezu prakticky kompletní lebky jednoho z našich předků, který žil a zemřel v Etiopii před 3,8 milionu let. Jde o samce nejstaršího typu australopitéka (Australopithecus anamensis) dosud známého jen z několika kosterních zlomků.
Lebka vykazuje řadu primitivních znaků - silně dopředu vysunutou čelist, mohutný sagitální hřeben (výběžek na vrcholu hlavy, na který se upínají žvýkací svaly) a mozkovnu o objemu pouhých 370 centimetrů krychlových, z čehož plyne, že by si člověk s dotyčným australopitékem „popovídal“ asi stejně jako s šimpanzem.
Mimochodem ony pradávné znaky nález spojují s našimi ještě staršími příbuznými - ardipitékem a sahelantropem -, kteří se na Zemi objevili těsně poté nebo ještě v době, kdy se od sebe oddělili předkové lidí a šimpanzů (6 až 8 milionů let).
To jak australopiték s kódovým označením MRD-VP-1/1 vypadal, pro nás ale není až tolik zajímavé. Mnohem důležitější je vyslovený závěr, že nejspíše zase nejde o našeho předka. Za toho většina vědců považuje slavnou „Lucy“ (nazvanou podle písničky Beatles - Lucy in the Sky with Diamonds) a její příbuzenstvo, tedy o něco mladší formu australopitéka, zvanou Australopithecus afarensis.
Ekonomické dějiny velrybářství: kytovce lidé lovili již v době kamenné
Až do nálezu výše zmíněného samce se mělo za to, že se „Lucy“ vyvinula právě z australopitéka anamensis, ovšem pozůstatky se natolik liší, že článek oba druhy označuje za sesterské skupiny. Podporuje to ostatně i datování lebky, která je dokonce o něco mladší než nejstarší nalezené pozůstatky „Lucyina“ druhu.
„Ukazuje se, že před 3,8 milionu až 3,9 milionu let žili ve východní Africe minimálně dva hominini, což jen dále potvrzuje hypotézu o diverzitě homininů ve středním pliocénu,“ uzavírají autoři článku.
Zpropadení australopitéci
S australopitéky je vůbec potíž. Na Zemi žili - pokud tedy mezi ně počítáme v úvodu článku zmíněné paranthropy s masivními lebkami - skoro tři miliony let (4,2 až 1,4 milionu let) a například dva roky stará kniha Jiřího A. Svobody Předkové vypočítává celkem devět různých zástupců rodu australopithecus, přičemž lze sotva najít období, ve kterém by Afriku obýval jen jeden z nich.
V dobách, kdy bylo kosterních nálezů mnohem méně, se lidé s australopitéky moc nemazali. Těžkotonážní parantropové byli prohlášeni za zaostalé vegetariány, kdežto klasičtí australopitékové za masožrouty a snad i lovce. Právě oni měli být našimi předky, protože jim na bílkoviny a tuky bohatá strava umožnila růst mozku. Izotopová analýza jejich zubů nicméně nedávno ukázala, že základem tehdejšího jídelníčku byla rostlinná strava a masa jedli všichni poměrně málo, natož aby aktivně a nějak často lovili.
Jak už jsme psali za našeho předka (či aspoň oblíbeného strýčka z prvního kolene) považuje většina vědců „Lucyin“ lid - tedy australopitéka afarensis, ten ovšem ze světa vymizel před dobrými třemi miliony lety, a jaké potomstvo po sobě v tomto slzavém údolí zanechal, netušíme.
Zima se blíží aneb Stručná historie vikingské kolonizace Grónska
Skočme teď o půl milionu let časem dopředu. Před zhruba 2,5 milionu let se v Africe udály tři významné události.
Ochladilo se, ubylo vláhy a savany ve východní a jižní Africe začaly připomínat ty dnešní. Kromě toho se poprvé prokazatelně objevily jednoduché kamenné nástroje, a navíc se v dosud jen australopitéky zalidněné krajině začal potloukat docela nový typ pračlověka - první příslušník rodu homo.
Zmatky rodu homo
Počátky rodu homo se moc zdržovat nebudeme, byť i tady z kdysi jasné posloupnosti homo habilis - homo erectus - homo sapiens moc nezbylo. Dnes se má za to, že se tehdy ve východní Africe vedle sebe pohybovali minimálně dva naši blízcí příbuzní - homo rudolfensis (2,5 až 1,8 milionu let) a nám už známý homo habilis (2,2 až 1,4 milionu let). Starší homo rudolfensis svého času vědce překvapil velikostí mozku (750 cm3, což je o něco více než polovina rozměru našich mozků).
Homo habilis měl mozek spíše o něco málo menší, ale podle všeho strukturovaný podobně jako my. Patrné je třeba zvětšování čelního laloku, což některé teorie dávají do souvislosti s rozvojem komunikace a počátkem řeči.
Kdo začal první používat nástroje, vlastně nevíme. Někdo z australopitéků nebo až lidé našeho vlastního rodu? Každopádně je nakonec během svého statisíce let dlouhého soužití používali všichni a docela klidně se to mohli učit jeden od druhého.
Homo erectus býval kdysi „sběrnou“ skupinou, do které se pěchovaly všechny nálezy mezi lidmi homo habilis a objevením se moderního člověka. To už dnes neplatí.
Mezi první příslušníky rodu homo a člověka vzpřímeného se už od konce 70. let klade homo ergaster (člověk dělník; 1,8 až 1,4 milionu let), kterého definoval a popsal český paleontolog Vratislav Mazák. Někdy v té době člověk poprvé vykročil z Afriky, před 1,8 milionu let složil své kosti v Gruzii (Číňané aktuálně hlásí ještě starší nález) a všechno zamotal ještě víc.
Válka o kosti: soupeření dvou vědců vedlo k objevu desítek nových dinosaurů
Jestli to už byl člověk vzpřímený, nebo ještě „pradělník“, není jasné. Uvažuje se dokonce i o tom, že homo erectus mohl vzniknout v západní Asii a pak proniknout zpět do Afriky.
V Asii se pak každopádně rozšířil klasický homo erectus (1,55 až 0,5 milionu let), který byl dřív známý coby jávský či pekingský člověk. Velmi staré evropské nálezy se dnes většinou nazývají homo antecessor (člověk předek; 1,2 až 0,7 milionu let) a ty mladší homo heidelbergensis (člověk heidelberský; 280 až 100 tisíc let).
Zmatek panuje i v Africe, kde se tamní člověk rhodéský (homo rhodesiensis) nejčastěji považuje za blízkého příbuzného člověka heidelberského, či dokonce za jeho poddruh. Teorií, odkud se vzal moderní člověk, je také spousta.
Podle jedné byl naším předkem klasicky homo erectus. Podle jiné byl naopak slepou vývojovou linií a my povstali z člověka předka a člověka rhodéského.
Ich bin ein Afrikaner
Jedno je však jisté. Homo sapiens se zrodil někdy před 200 až 150 tisíci lety v Africe a lze to dokázat: obsadit svět se z Afriky vydala jen malá skupinka lidí, jejíž potomci dodnes sdílí podobné geny, ať už jde o Čecha, Číňana, Apače, či Papuánce.
U jistých afrických populací naopak existují takové kombinace genů (takové lidské haplotypy), na které nikde jinde na světě nenarazíme - nosí je potomci těch, kteří nikdy na transkontinentální pouť nevyrazili. „Všichni jsme ve své podstatě Afričané, to jenom některé naše populace krátkodobě obývají jiné kontinenty,“ popsal tento fakt švédský evoluční genetik Svante Paabo.
Svět už ale statisíce let před tímto největším výletem v dějinách obsadily jiné lidské populace, a tak se s nimi bylo třeba vypořádat. V Evropě té doby žili klasičtí neandertálci (220 až 35 tisíc let), kteří se - to díky DNA víme vcelku spolehlivě - vyvinuli z člověka heidelberského, kdežto v Asii denisované (homo denisoviensis), což jsou naši další, trochu záhadní, příbuzní.
Dochovalo se po nich pouze několik kosterních zlomků - pár zubů a prst z nohy, které se podařilo nedávno vykopat v Denisově jeskyni na Altaji. Nálezy jsou staré 48 až 30 tisíc let, ale denisované mají původ mnohem starší. Jejich pozůstatky naštěstí ležely stejně jako ty neandertálské a heidelberské v relativním chladu, a tak se z nich podařilo extrahovat DNA. Výsledky ale zatím bohužel úplně přesvědčivé nejsou: nezbývá tedy než konstatovat, že předci denisovanů, neandertálců a moderních lidí se rozešli před několika sty tisíci lety.
Bitva bastardů
Moderní lidé vyšli z Afriky hned několikrát. Poprvé - někdy před 120 až 90 tisíci lety - zřejmě jen „vystrčili nos“ na území dnešního Izraele, potkali se tu s neandertálci a zkřížili se s nimi. Důkazem jsou naše geny a také fakt, že všechny lidské populace až na Afričany mají zhruba dvě procenta neandertálské DNA, což se týká i obyvatel jihovýchodní Asie a Austrálie, kde neandertálci nikdy nežili.
Mimochodem, je možné, že geny pro světlou pleť a ryšavé vlasy jsme získali právě od našich tehdejších transdruhových sexuálních partnerů.
Druhá, teď už skutečně kolonizační, vlna vyrazila na cestu - přes Rudé moře a Jemen - někdy před 75 tisíci lety. Držela se při pobřeží, dorazila do Indie, odkud jedno křídlo prošlo jižní Čínou až k Tichému oceánu, kdežto druhé zamířilo do Indonésie, Melanésie a Austrálie, kde se ocitlo snad už před 60 tisíci lety.
Pozoruhodné je, že někde po cestě - podle všeho v jihovýchodní Asii - se tento lid vcelku radostně křížil s denisovany. Svědčí o tom skutečnost, že dnešní Aboriginci, Papuánci a Melanésané mají zhruba šest procent denisovanských genů.
Čtěte: Smůla pánů tvorstva. Dinosaury zahubila absurdní shoda nešťastných okolností
Další velká migrační vlna vyrazila z Afriky asi před 40 tisíci lety a osídlila Evropu a severní Asii. Proč evropští neandertálci někdy před 35 tisíci lety vymřeli, těžko říci. Možná jsme je vybili my, možná to zavinila klimatická změna nebo nějaká epidemie.
Těžko však uvěřit, že by si moderní člověk a neandertálec v Evropě doby ledové, ve které bylo o každý zdroj třeba bojovat, nekonkurovali a při setkáních se ignorovali tak, jak to dnes činí naši příbuzní z tropických deštných lesů - šimpanz a gorila. O to víc, že lidé i šimpanzi v sobě mají zakódováno genocidní chování, které projevují vůči konkurenčním tlupám vlastního druhu.
Jedinou jistotou ovšem je, že si lidé a neandertálci občas zašpásovali i v Evropě. Dokazuje to nález kosti moderního člověka z jihozápadního Rumunska, jehož DNA svědčí o tom, že jeden z jeho blízkých předků byl neandertálcem.
Tím ale pravěká mezaliance zdaleka nekončí. Právě před rokem publikoval časopis Nature překvapivou zprávu: Jedna z kostí nalezených v Denisově jeskyni patřila před 90 tisíci lety třináctileté dívce „Denny“, jejíž otec byl denisovan a matka neandertálka, případně pocházela z tlupy „denisodertálských“ hybridů.
Trpaslíci & hlupáci
To ovšem pořád není všechno. Každý zájemce o naši prehistorii se navíc musí vypořádat se skutečností, že se moderní lidé při svých toulkách Asií zřejmě potkávali s posledními zbytky druhu homo erectus a trpasličími „hobity“, jejichž pozůstatky byly nedávno nalezeny na indonéském ostrově Flores. Pozoruhodný je také šest let starý objev našeho dalšího afrického příbuzného homo naledi, který žil sice před pouhými 250 tisíci lety, ale mozek měl velký asi jako o dva miliony let starší australopiték.
Kdyby se člověk (tedy jako homo sapiens) považoval za pesimistu, nejspíše by si pomyslel, že v roce 1912, kdy neznámý podvodník naservíroval vědě takzvaný piltdownský podvod - umělou splácaninu složenou ze středověké lidské lebky, orangutaní čelisti a šimpanzího zubu -, býval svět přece jen jednodušší a spravedlivější než dnes.
Dále čtěte:
Po stopách českých menhirů aneb kameny původní, obnovené či postavené teprve před pár lety
Cesta na sever. Jan Eskymo Welzl pěšky procestoval Sibiř
Tajemství pravěku: Evropané nebyli otrhaní chudáci
