Nejčastější obavy jsou: možnost vytunelování fondů, zrušení druhého pilíře a provizní žně pro finanční instituce
V lednu byla média plná dvou témat: přímé volby prezidenta a spuštění druhého pilíře penzijní reformy. Bez nadsázky lze říci, že obě události rozdělily Čechy na dva názorově odlišné tábory. Zatímco životnost nového prezidenta ve funkci je pět, maximálně deset let, penzijní reforma a druhý pilíř by měly vydržet o poznání déle.
Právě okolo nastavení druhého pilíře se rozvířila vášnivá diskuse, kdy na jedné straně zaznívají názory pro a na druhé straně proti. Zastánci kvitují zejména možnost se konečně nespoléhat v důchodovém věku jen na stát a spořit si část peněz odváděných na sociální pojištění na svém vlastním osobním účtu. Oceňují také snahu aktivně řešit negativní demografický vývoj stárnutí obyvatel. Nejčastější obavy, které se ve spojitosti s druhým pilířem objevují, potom jsou: možnost vytunelování fondů, a tím pádem ztráta úspor, zrušení druhého pilíře v důsledku změny politického směru a provizní žně pro finanční instituce. Podívejme se na jednotlivé hrozby jednu po druhé.
Tunelování se nikdo bát nemusí Druhý pilíř důchodového systému je jednou z nejvíce regulovaných částí tuzemského finančního trhu. Regulováno je v něm takřka všechno, a to na několika úrovních majících za cíl ochranu klienta. Jedná se zejména o velmi striktní zákon, posílení role depozitáře, dozor České národní banky a také působnost interního a externího auditora uvnitř fondů.
První a asi nejdůležitější regulací je, že prostředky ve fondech druhého pilíře jsou přísně odděleny od majetku penzijní společnosti. Penzijní společnost s majetkem účastníků nemůže sama disponovat. „Po zkušenostech z devadesátých let minulého století je celkem pochopitelné, že mnoho lidí nevěří jakýmkoli soukromým fondům. Osobní negativní zkušenost a následná skepse z toho, že člověk přijde o část svých úspor nepoctivým jednáním některých jednotlivců, je pochopitelná,“ říká Petr Borkovec, generální ředitel Partners. „U druhého pilíře je tomu zabráněno oddělením majetku účastníků od majetku správce. Stejný princip chrání prostředky například před krachem penzijní společnosti, což je také častý zdroj obav. Navíc je třeba si uvědomit, že legislativní prostředí bankovního a kapitálového trhu se od devadesátých let výrazně kultivovalo a klienti požívají mnohem vyšší úrovně ochrany svých investic.“
Za funkčnost kontrolních mechanismů a řízení rizik uvnitř důchodových fondů odpovídají orgány penzijní společnosti, s tím, že významné kontrolní pravomoci náležejí depozitáři. O přidělení či odejmutí licence depozitáře a penzijní společnosti, stejně jako důchodového či účastnického fondu, rozhoduje Česká národní banka. Ta kontroluje i dodržení podmínek přidělení licence (např. licencovaný jako fond státních dluhopisů nemá ve svém portfoliu pouze akcie).
Provize i p oplatky jsou pevně nastaveny Mnoho lidí se mylně domnívá, že důchodová reforma je ušita na míru soukromým (zahraničním) finančním společnostem. Pokud by tomu tak bylo, proč tedy nevyvolává tato reforma větší nadšení mezi finančními společnostmi a ČNB není zahlcena žádostmi o licence? Vždyť se údajně jedná o skvělý obchod.
Dokonce tak „skvělý“, že manažerské poplatky stejně jako odměny za distribuci a prostředky na marketing jsou zákonem striktně dány a regulovány. Navíc základní kapitál důchodového fondu je 300 milionů korun, přitom například investiční společnosti stačí zhruba 3,5 milionu korun (125 tisíc eur).
U nově vzniklých fondů druhého a třetího pilíře jsou zákonem stanoveny poplatky, a to manažerské dle typu investiční strategie fondu od 0,3 % do 0,6 % a success fee maximálně 10 %. Provize za sjednání je také stanovena v zákoně, a to do výše 850 korun. „Je to jeden z nejlevnějších produktů, které na současném českém finančním trhu existují. Cenová regulace je nastavena tak, že kdyby byla jen ještě o trošku přísnější, tak by se pravděpodobně reformy nechtěla zúčastnit žádná finanční skupina. Nastavení je takové, že to opravdu není mejdan bankovních domů, jak se někteří politici domnívali,“ říká ekonom a ředitel pro strategii Partners Pavel Kohout a dodává: „Právě proklientské nastavení produktů druhého pilíře je jedním z důvodů, proč se distribuce nebude účastnit množství firem. Ostatně proč by do toho měly jít, když odměna za distribuci důchodového fondu je zastropována? Místo toho mohou klientovi prodat údajně lepší zajištění na stáří v podobě investičního životního pojištění s několikatisícovou provizí. A ještě získají body v soutěži popularity za kritiku důchodové reformy. Pokud by náklady na distribuci nebyly zregulovány, finanční instituce by nebyly proti a vůbec by se o reformě nehovořilo v negativním smyslu. Nyní o ní všichni mluví negativně, protože nikomu nevydělá pořádné peníze.“
Asi nejvíce se na veřejnosti diskutuje o politickém riziku spojeném s dlouhodobou existencí druhého pilíře. Vyjádření ze strany současných opozičních stran, že pokud se dostanou po volbách do vlády, druhý pilíř zruší, je pro mnoho lidí překážkou pro vstup. Obavy lidí, že by v tom případě o všechny naspořené peníze přišli, nejsou opodstatněné. A to právě díky tomu, že si účastníci spoří na vlastní důchodový účet. Jakub Strnad, předseda představenstva Allianz pojišťovny, to vysvětluje: „Naštěstí máme v České republice stále ještě Ústavu a platí Základní listina práv a svobod, v níž je zakotvena ochrana soukromého majetku, což právě naspořené peníze ve druhém pilíři jsou. Nedokážu si představit, že by jakákoli demokratická strana byla schopná popřít toto právo a nějakým způsobem se pokusila zestátnit soukromý majetek občanů. Samozřejmě čím více lidí bude ve druhém pilíři, tím těžší budou jakékoli úpravy. Kdyby ho však vláda zrušila, jistě bude čelit žalobám u mezinárodních soudů a arbitrážím. Teoreticky samozřejmě hrozí ještě možnost převedení prostředků do třetího pilíře. Což paradoxně není žádná hrozba, protože tím se vlastně peníze vrátí do rukou střadatelů bez jakýchkoli omezení, neboť doplňkové důchodové spoření lze předčasně ukončit.“
