Člověk by snad byl ochotný naše „tradiční“ politiky i trochu hájit. Je totiž příliš lehké tvrdit, že za nezájem lidí o volby, nárůst extremismu a za vše, co nás znepokojuje, mohou právě jen tito politici. Potom však tito politici otevřou ústa a člověk má najednou problém, aby se udržel a nezačal jim nadávat.
Co říci, když si šéf SDKÚ, který k eurovolbám přilákal asi tolik voličů, jako je obyvatel menšího sídliště, pochvaluje, že je to důkaz úspěšnosti jeho vedení strany? Anebo když předseda KDH tvrdí, že těch závratných 74 tisíc hlasů je důkazem, že lidé oceňují jejich „řešení na podporu zaměstnanosti a silné rodiny“?
Alespoň že potentáti Smeru se nechválí. Pochopitelně. Čím jiným než fiaskem je fakt, že se vládní straně ukáže u uren asi desetina jejích voličů z posledních parlamentních voleb? Bylo by skutečně příliš jednoduché tvrdit, že za naše evropské fiasko mohou výlučně politici z tradičních stran. Jejich neschopnost pohlédnout pravdě do očí je však pobuřující.
The Jerusalem Post: Papežská návštěva
Návštěvy vysokých představitelů mají vždy především udělat dojem a krátká pouť papeže Františka po Svaté zemi nebyla jiná. Nejvyšší pontifik i jeho poradci odvedli spoustu tvrdé práce, aby jeho stanoviska v Jordánsku, Betlémě i Jeruzalémě byla vyvážená. Ostatně jeho průvodci na cestě potvrzovali, že František zachová „absolutní rovnováhu“ v otázkách izraelsko-palestinského konfliktu.
Františkův třídenní pobyt na Blízkém východě byl kratší než týdenní návštěva Benedikta XVI. Možná kvůli minimalizaci rizika jakéhokoli faux pas. Zároveň ale uspěchaná návštěva neumožnila papeži v plné míře uplatnit to, co umí nejlépe: spontánně se setkat s davy příznivců, kteří jej přišli pozdravit. Pro jakéhokoli papeže včetně tak populární figury, jakou je František, je prakticky nemožné neporanit city jedné nebo druhé strany v regionu, v němž jsou dělicí linie tak citlivé a napětí tak velké. Obecně lze říci, že František v této zkoušce obstál se ctí.
The Washington Post: Den obětí války
Musel to být opravdu velkolepý pohled, když v Den obětí války v roce 1869 v Cincinnati přihlížel dav 30 tisíc lidí dekoraci 745 hrobů tamních padlých. My Američané už historická výročí neslavíme, jako jsme slavívali, a musíme doufat, že nedostaneme příležitost zažít tolik hoře a hrůzy jako v letech nekrvavější války v naší historii.
Pocit, že je naší povinností uctít mrtvé, byl v letech, která po válce následovala, velmi silný na obou stranách rozdělené země. Vzpomínky však nesly i poselství naděje na lepší budoucnost. A zněl v nich nový a silnější důraz na demokracii vyztuženou válečnou zkušeností milionů lidí, jež zasáhlo utrpení.
Naše dnešní války už nejsou tak demokratické. Nebyly od poslední světové války. Mnoho tisíc lidí zemřelo v našich válkách od roku 1945, ale oběť už nebyla tak široce sdílená. Potřeba vzpomínat je nicméně pořád silná, jak jsme viděli i tuto neděli: ti, kteří zahynou nebo se potýkají s následky války, budou uctěni těmi, kdo stále cítí potřebu a povinnost připomínat.
Čtěte také:
Evropský tisk hovoří o eurovolbách jako o politickém zemětřesení
Lídři EU pověřili Van Rompuye jednáním o novém šéfovi komise
