Mezinárodní politika
Novinám se nedá věřit. A pokud ano, tak jen datu v záhlaví. Možná ani samotní redaktoři nejsou ve skutečnosti novináři, ale spíše agenti nejrůznějších státních či soukromých tajných služeb. To je dojem, který si odnesete z knihy Mezinárodní dezinformace*), jejímž autorem je někdejší komunistický rozvědčík Ladislav Bittman, který nyní přednáší historii mezinárodních dezinformací na Bostonské univerzitě. „Obvykle jsme vybrali dokumenty CIA nebo státního departmentu, které jsme získali z různých pramenů, vsunuli jsme do nich několik zlověstných frází, orazítkovali je jako přísně tajné a podsunuli jsme je levicovým novinářům v Americe nebo někde jinde na světě, cituje Bittman (str. 18) bývalého generála KGB Olega Kalugina, který po pádu komunismu takto lapidárně popsal jednu z dezinformačních praktik sovětské tajné služby. Levicoví novináři ze západních zemí po podobných informacích bažili, protože už dávno tušili prohnilost kapitalistického systému, ukrývající se za frázemi o demokracii. Touha po potvrzení vlastního názoru je přitom podle Bittmana jednou z nejdůležitějších esencí při přípravách dezinformační kampaně. Autor knihy to ukazuje na příkladu takzvaného Zemanova kufříku (str. 29). V listopadu 1996 tehdejší předseda ČSSD Miloš Zeman oznámil, že má důkazy o špehování politiků. K dispozici měl jak materiály pravé, tak padělky. „V mechanismu dezinformačních operací je sebeklam velmi důležitým psychologickým faktorem. Pachatel se vědomě snaží přivést oběť použitím jazyka a argumentů, které jsou v souladu s jejími předsudky a náladami, do stadia, kdy na podvod naletí. Podstrčené poselství je ukolébavkou, která brzdí kritický úsudek. Jazyk propagandistických dezinformací je jazykem falešných názorů, které se opírají o existující předsudky, a osoby s vyhraněnými, radikálními názory ať již levicového, nebo pravicového ladění jsou obvykle nejsnadnějšími oběťmi, tvrdí Bittman o podsouvání dezinformací. Česká republika se podle něj stala po roce 1992 dějištěm mnoha dezinformačních manévrů, politické šeptandy, zákulisních machinací a promyšlených i primitivních triků, které podlomily autoritu některých politiků a politických stran. „Řetěz podvodů a skandálů, provázený taktickými dezinformacemi, jejichž smyslem bylo ukrýt pravou tvář pachatelů, vedl v roce 1997 k pádu nejsilnější strany, ODS, a k vleklé vnitropolitické krizi, tvrdí dále Bittman. To ovšem vrhá poněkud jiné světlo mimo jiné i na případ údajného tajného konta ODS ve Švýcarsku. Jinak než naprostá většina českých novinářů nahlíží Bittman i na takzvanou kauzu Bamberk. „Klíčem k rozuzlení ,bamberské kauzy je skupina Čechů žijících ve Švýcarsku, kteří se na ní podíleli a znají tvář hlavního pachatele. Toho je však třeba hledat jak mezi domácími oponenty sociální demokracie, tak i v zahraničí. Hlavním terčem však byla sama demokracie v České republice, říká Bittman. Česká politická scéna pod optikou bývalého komunistického dezinformátora tak vypadá jako loutkové divadlo, v němž za drátky tahá ruská tajná služba, jejímž jediným cílem je destabilizovat situaci ve střední a východní Evropě. Tím mají být mladé demokracie očerňovány v očích Západu, který bude otálet s jejich začleněním do euroatlantických struktur. Rusové si tak svůj vliv v postkomunistické Evropě podrží co nejdéle. Možná je to trochu paranoidní scénář, ale říká–li to bývalý komunistický rozvědčík, je jistě dob–ré pozorně poslouchat. Větší část publikace tvoří popis různých typů dezinformací a konkrétních difamačních akcí. Zajímavá je především třetí část knihy (str. 211), v níž Bittman píše o tom, jak se ruská tajná služba přizpůsobovala v průběhu devadesátých let novým vnějším a vnitrostátním politickým podmínkám. Bittman se také vrací k aféře s někdejším vídeňským starostou Helmutem Zilkem. Jako člověk, který Zilka znal ze svého působení ve Vídni, Bittman konstatuje, že tento muž s rozvědkou komunistického Československa nikdy vědomě nespolupracoval. Případ označuje za dezinformační kampaň namířenou proti Václavu Havlovi. Závěr knihy nevyznívá nijak optimisticky. „Vulgarizace politiky, malé i velké české pletichaření, nevybíravé útoky na politické protivníky se staly koncem devadesátých let neoddělitelnou součástí pražské politické scény a všechno nasvědčuje, že tento vývoj bude pokračovat. (str. 338) Bittman, Ladislav: Mezinárodní dezinformace, černá propaganda, aktivní opatření a tajné akce. Mladá fronta, Praha 2000. 376 stran. Cena neuvedena.
Ladislav Bittman se narodil v roce 1932. V patnácti letech vstoupil do KSČ. Vystudoval Fakultu mezinárodních vztahů UK. V roce 1954 mu ÚV KSČ nabídl práci v rozvědce. Sedm let pak pracoval v německo–rakouském operativním odboru a dva roky jako zástupce náčelníka dezinformačního odboru. V roce 1966 byl pod diplomatickým krytím vyslán do Vídně, kde působil jako tiskový atašé československého velvyslanectví. V roce 1969 emigroval do Spojených států, kde se živil nejprve jako prodavač střešních tašek (neúspěšně), později začal vyučovat na Bostonské univerzitě. V roce 1971 byl Vyšším vojenským soudem v Příbrami odsouzen v nepřítomnosti na patnáct let vězení za velezradu. O rok později byl rozsudek překvalifikován na trest smrti. V roce 1972 vydal ve Spojených státech svou první knihu The Deception Game (Hra klamu), v níž popsal takzvaná komunistická aktivní opatření a dezinformační hry. Po Bittmanově útěku požádala komunistická rozvědka služby Sovětského svazu, Maďarska a Německé demokratické republiky, aby pomohly Bittmana najít a zneškodnit, což se nikdy nepodařilo. Děkan Fakulty veřejných komunikací Bostonské univerzity Bittmanovi v roce 1980 navrhl, aby vyučoval předmět dezinformace a tisk. Někdejší špion nabídku přijal, protože dospěl k závěru, že „nejlepší obranou proti dezinformátorům nejrůznějšího ražení je solidní, objektivní znalost mechanismu dezinformačních her, v nichž se zneužívá tisku . V roce 1994 byl vojenským soudem v Táboře rehabilitován.
