Český dřevozpracující průmysl si žádá zásadní změny. Během kůrovcové kalamity se naplno ukázalo, jak málo dokážeme zhodnotit národní bohatství českých lesů. Přicházíme o desítky miliard, když vyvážíme za hranice neopracovanou kulatinu, místo abychom dřevo pořezali a zpracovali doma.
Česká republika drží smutný rekord: ze všech evropských zemí vyvážíme nejvíc dřeva, české dřevo dokonce tvoří 20 procent celkového exportu dřeva v EU. Německo,
Švédsko nebo Finsko, které těží čtyřikrát více než my, exportují v poměru k těžbě výrazně méně. V roce 2019 se vyvezlo 40 procent veškerého dřeva vytěženého v českých lesích, konkrétně 12,5 milionu kubíků. Neopracované klády se prodaly nejčastěji do Německa a Rakouska.
Do pozice evropského rekordmana nás katapultoval kůrovec. Až do roku 2017 se u nás roční těžba dřeva pohybovala mezi 14 a 16 miliony kubíků. V roce 2019 však dosáhla dvakrát většího objemu: vytěžilo se 32 milionů kubíků, to je v porevoluční historii ČR bezprecedentní. Napadené stromy bylo nutné rychle dostat z lesa, aby se kůrovec dál nešířil. Jenže české pily nestíhaly dřevo řezat, v sousedním Rakousku a Německu měli kalamitního dřeva také dost, proto se nakonec třeba stromy z Jizerských hor převážely po moři až do Číny.
Přišli jsme o 60 miliard
Pokaždé když kulatinu prodáme do zahraničí, přichází česká ekonomika o přidanou hodnotu. Ta vzniká, když se dřevo pořeže na českých pilách a pak se z něj stavějí dřevostavby, vyrábí se nábytek nebo třeba hudební nástroje. Ještě lépe se surové dřevo zhodnotí, pokud se navíc využije i pilina. Během opracování se až 40 procent kmene mění v dřevní zbytky – štěpku a pilinu, z nichž se dají vyrobit pelety nebo brikety. Když vyvezeme za hranice neopracované klády, toto všechno se odehraje až v Rakousku a Německu, kde potom české dřevo včetně zbytků zúročují.
Za aktuální situace tedy připadá v průměru na každý kubík u nás vytěženého dřeva velmi nízká přidaná hodnota.
„V tomto ohledu je Česká republika na konci evropského žebříčku společně s Estonskem nebo Chorvatskem. Jen za loňský rok jsme tak přišli o 60 miliard korun,“ odhaduje Robert Babuka, viceprezident Konfederace lesnických a dřevozpracujících svazů ČR. Loni se podařilo doma zpracovat jen 14 až 15 milionů kubíků, tedy zhruba polovinu těžby. To odpovídá přidané hodnotě 80 miliard korun. Kdyby se zpracovatelské kapacity navýšily, mohlo to být skoro dvakrát tolik. Zdvojnásobil by se i dostupný objem suroviny pro výrobu dřevních pelet nebo briket, ze současných 450 tisíc tun by tak mohla produkce stoupnout až k milionu.
Problém je také v tom, že především malé podniky s pořezem pod 50 tisíc krychlových metrů často ani během největší kůrovcové kalamity a nejintenzivnějších těžeb nejely na plný výkon.
„Během kalamity stačilo podpořit pilařský průmysl v navýšení směnnosti a produkce by se zvedla o třetinu. Velká část těchto podniků má výkon dlouhodobě na hranici 70 procent,“ upozorňuje Babuka. Hlavní překážkou pro navýšení provozu na současných pilách je přitom nedostatek zaměstnanců.
Začalo pršet, dřevo bude chybět
Nečekaně deštivé jaro a léto roku 2020 zvrátily původně předpokládaný vývoj kalamity. Kůrovec se rojí o poznání méně, a tak není nutná tak rozsáhlá kalamitní těžba jako v předchozích letech. Dotěžují se především již napadené porosty z minulých roků. Letošní objem vytěženého dřeva tedy nebude tak vysoký, zřejmě jen o 50 procent vyšší než v dobách před kůrovcem.
Vedle toho jsou však přirozené těžby v lesích velmi omezené, těží se především kalamitní smrkové dřevo, těžba listnatých stromů se utlumila úplně. A na pilách začíná chybět kvalitní surovina pro truhlářské řezivo. Jako první pocítily tento problém regiony, které byly nejvíc zasažené kůrovcem, tedy Vysočina a severní Morava. S nedostatkem kvalitního dřeva se budou v následujícím roce potýkat hlavně pily, které stojí „na zelené louce“, nemají vlastní lesy, a musí tedy kulatinu kupovat a dovážet.
Stejně tak bude chybět pilina z pořezu kulatiny i peletárnám a briketárnám, a to hlavně těm, které mají výrobní linky mimo areály velkých pil. Pro ně může pilina zdražit. Nedostatek pelet ani briket však nehrozí, dlouhodobě se v Česku vyrábí čtyřnásobek tuzemské spotřeby.
Proč neřežeme doma
Právě strach z nedostatku dřeva odrazuje investory od stavby nových pilařských provozů, přestože v posledních letech kapacity citelně chyběly. „Lidé z oboru se obávají, že po odeznění kůrovcové kalamity nebude co řezat. Když spadne těžba k deseti milionům kubíků ročně, nedostanou se ke dřevu všichni,“ upozorňuje Marek Řebíček, jednatel firmy Waldera. Jistější pozici mají v tomto směru velké firmy, které se věnují zároveň lesnímu hospodářství, jako je třeba Kloboucká lesní, jež provozuje pilu v Brumově-Bylnici na Valašsku. Právě v jejím areálu vyrábí Waldera pelety z pilin, které vznikají jako odpad při řezání dřeva.
Nové pily se tedy stavějí jen zřídka.
„Zpracovatelská kapacita domácího průmyslu dlouhodobě stagnuje kolem 12 milionů krychlových metrů ročně,“ uvedl ministr zemědělství Miroslav Toman. Babuka odhaduje, že chybí kapacita pro pořez deseti milionů kubíků ročně. Dlouhodobější komplexní státní podpora pro stavbu dal ších pil v Česku ale chybí, přestože na navýšení zpracovatelských kapacit chce podle vyjádření ministra Tomana minister stvo zemědělství spolupracovat s ministerstvem průmyslu a obchodu.
„Podniky v dřevozpracujícím průmyslu, nábytkářství a papírenství prostřednictvím operačního programu OP PIK získaly celkem téměř dvě miliardy korun,“ vypočítává Karel Havlíček, ministr průmyslu, obchodu a dopravy.
Investoři přitom nemají jistý ani odbyt výrobků ze dřeva. V tomto ohledu se diskutuje o několika možných opatřeních.
„Je třeba zvýšit využívání dřeva ve stavebnictví, kterému u vícepodlažních budov zatím brání zastaralé požární předpisy. Dále musíme naučit architekty a projektanty dřevo používat,“ plánuje Toman. Na ministerstvu průmyslu se podle Havlíčka diskutuje i o stanovení minimálního podílu využití dřeva ve stavebních zakázkách rea lizovaných podle zákona o zadávání veřejných zakázek.
Na stojato a bez rozmyslu
K vývozu absurdního objemu dřeva do zahraničí dochází i z dalších důvodů.
Problematický je například obchodní model státního podniku Lesy ČR, který u nás obhospodařuje 45 procent celkové výměry veškerých lesů. Až do loňského roku se téměř všechno vytěžené dřevo obchodovalo přes externí firmy. „Dřevo se prodává těžařským firmám ‚na stojato‘, což umožňuje libovolné nakládání s vytěženou kulatinou. A podstatnou část těžařských kapacit vlastní či jsou s ní majetkově provázáni zahraniční pilařské koncerny,“ upozorňuje Řebíček z Waldery.
Není divu, že čeští pilaři – hlavně ti menší, kteří neuspějí tak často v tendrech Lesů ČR – potom mají strach, že jim bude chybět surovina k pořezu. Stát prodává dřevo tomu, kdo nabídne nejvyšší částku za surovou kulatinu, přitom nezohledňuje, o kolik přidané hodnoty přijde, když se celé stromy následně vyvezou do zahraničí.
Preference českých odběratelů dřeva by přitom přinesla tolik potřebné záruky pro stavbu nových pil a rozšiřování zpracovatelských kapacit. „Dokud stát nenabídne srozumitelnou garanci, jak si kulatinu po kůrovci od Lesů ČR koupit, je investování do nových zpracovatelských kapacit spíše krásný sen,“ varuje Řebíček.
„Dlouhodobými smlouvami na dodávky suroviny či přednostní nabídkou domácím zpracovatelským subjektům lze podpořit jejich stabilitu,“ souhlasí Radek Pecka z Pfeifer Holz. Investoři klidně mohou přijít ze zahraničí, jako je tomu u většiny největších pil u nás, ale jde o to, aby se dřevo řezalo a zpracovávalo v České republice, kde se z něj vyrobí český stavební materiál, nábytek, pelety a brikety.
O autorovi| Vladimír Stupavský, předseda Klastru Česká peleta
ČLÁNKY DO MAILU