Pravda vyjde najevo, říká exmanažer MUS a buddhista Koláček

Měl jsem převrácené priority a dětské způsoby chování, vzpomíná na dobu privatizace Mostecké uhelné společnosti Antonín Koláček.

Když v roce 1983 nastoupil jako kádrovák do Pražských čokoládoven, těžko mohl některý z jeho tehdejších kolegů tušit, jak daleko to nevýrazný Antonín Koláček dotáhne. Koncem 90. let se stal jedním z nejvlivnějších manažerů a spoluvlastníkem Mostecké uhelné. „Byl to jeden z nejostřejších byznysmenů, se kterým jsem se za svoji kariéru setkal. Dokázal vás tvrdě přitlačit ke zdi a ždímat a ždímat, co se ale dohodlo, vždycky platilo,“ vzpomíná na Koláčka jeden z jeho tehdejších obchodních partnerů. Měl dobré vztahy nejen s byznysmeny, ale i s politiky. O jeho vlivu a kontaktech se vyprávějí legendy. V roce 2005 prodal Mosteckou uhelnou (spolu s dalšími akcionáři) Pavlu Tykačovi a stáhl se do ústraní.

Jak se z tak drsného podnikatele, jako jste byl vy, stane buddhista?

Nevím, zda jsem byl někdy drsný podnikatel. Už v době podnikání jsem se snažil mít dobré vztahy s lidmi, nejen uvnitř firmy, ale i venku. Ne všem lidem tohle vyhovovalo, protože to bylo skutečně drsné období. Když jsem si někdy kolem roku 2000 uvědomil, kam jsem se to vlastně dostal, začal jsem z podnikatelského prostředí couvat a odcházet. Proto ty moje cesty k pramenům Gangy, do Indie, Nepálu a Tibetu.

Proč? Už jste nechtěl dělat věci, které byly docela na hraně?

Nešlo o to, zda jsem něco takového dělal, nebo ne, ale celé podnikatelské prostředí a moje okolí takhle konalo. Neříkala se vždycky pravda, manipulovalo se, silnější přetlačoval slabší. Takové prostředí nebylo úplně vhodné pro spolupráci a rozvoj dobrých a zdravých vztahů mezi lidmi.

Zase jste se díky podnikání dostal k finančním zdrojům, ze kterých můžete platit současné aktivity...

Ať už ta doba byla jakákoli, cítím k ní vděčnost. Ke všem lidem, se kterými jsem se tehdy potkal. Ne vždycky jsem od nich cítil otevřenost a upřímnost, ale vlastně mi pomohli být vnímavějším a bdělejším. Prostředky z Mostecké uhelné chápu jako dar matky Země, abych mohl dělat to, co nyní dělám, a sloužit životu.

Někdo ale zase tvrdí, že se tak snažíte vykoupit z průšvihů, za které můžete jako byznysmen a spoluvlastník MUS.

Určitě se to dá taky tak chápat, že se z něčeho vykupuji, ale důležité je, jak to ve skutečnosti myslím.

A jak to tedy myslíte?

Snažím se v maximální možné míře pomáhat životu, který je kolem mě. Chci být nápomocen lidem, kteří se rozhodli otevřít své srdce a hledat v něm smysl života. Maitrea (společnost, kterou A. K. založil v roce 2006 - pozn. red.) pomáhá lidem najít svou vlastní sílu, aby mohli následovat posvátný záměr svých srdcí i v současném chaosu ve společnosti.

Vy jste svoji sílu našel, nebo si říkáte, že cesta je dlouhá a konec v nedohlednu?

Cesta byla dlouhá, ale konec je už asi nablízku. Vím, že jsem se na své cestě životem ztratil v chaosu mnoha potřeb a možností života. Zahltil jsem se a ztratil jsem sám sebe. Zapomněl jsem na to, co skutečně potřebuju. Na to, co je pro můj život vyživující. Sice ve mně zůstaly správné hodnoty lidskosti, ale měl jsem převrácené priority a dětské způsoby chování. Nyní jsem už dospěl. Naplno věřím tomu, že klíčem k srdci je pravda a že pravda mě osvobodí. Jsem vděčný všemu, co se okolo privatizace MUS dělo a ještě stále děje. Všechny tyto situace mi vlastně pomáhaly dostat na světlo všechny neveřejné či utajované informace z mého života, takže já již nemusím nic tajit. Na mém těle se sice ještě stále projevují stresové vlivy, protože kolem mě jsou ještě lidé, kteří nechtějí, aby se pravda dostala ven, ale už se blíží období, kdy se ven dostane a naplno projeví celá pravda a já se vnitřně úplně osvobodím.

Ideální možnost, jak dostat pravdu ven, je tenhle rozhovor. Tak jaká tedy je?

Mnoho lidí se snažilo soustředit pozornost na mě, jako na hlavního nositele privatizace MUS, přičemž si nemyslím, že jsem byl tím hlavním hybatelem. Já jsem tam po příchodu nikoho neznal a plně jsem se soustředil na záchranu a restrukturalizaci MUS. Bylo tam mnoho lidí a každý měl své vlastní zájmy, schopnosti a role. Každý člověk má svůj osud a schopnosti osvobodit se pravdou. Přičemž jsou zde stále ještě lidé, kteří nechtějí, aby se ven dostala. Jedním z nich, který je v poslední době nejvíc viditelný, je Jan Dobrovský, který říká: „Zúčastnil jsem se restrukturalizace MUS a firmu jsem pak za velmi výhodných podmínek prodal Pavlu Tykačovi.“ Jeho problém je, že on nikdy manažerem v MUS nebyl a nebyl nikdy ani jejím akcionářem. I když se několikrát snažil stát se akcionářem Appianu, a to především v době, kdy přinesl do Appianu možnost odkoupit od Železného TV Nova ještě předtím, než ji získala PPF. Akcionářský výbor Appianu s tím však nesouhlasil a on to nesl velmi nelibě.

Proč to tvrdí, chce si zlepšit životopis?

Nerozumím tomu, ubližuje sám sobě.

Skupina lidí kolem MUS, ať již její akcionáři, nebo management, dřív působila spíš jako parta kamarádů, teď jste ale dost rozhádaní. Vy chcete po jednom z manažerů, Petru Pudilovi, šest miliard korun, část manažerů zase tvrdí, že jste firmu ukradl. Situace je dost nepřehledná, vypadá to, jako kdybyste teď každý sám běžel o život...

Já si myslím, že jediný správný způsob záchrany, je říci všechno po pravdě.

Miliardář Tykač porcuje mostecké doly: obchod s uhlím převádí na lichtenštejnskou firmu

Už se trochu opakuji, ale můžete být konkrétnější?

Nechci jít do konfliktu ani s Vasilem Bobelou, ani s Petrem Pudilem, naopak chci všechno vyřešit smírně. V každém případě já, Vasil Bobela, Petr Pudil i Luboš Měkota jsme byli v MUS společně od počátku její hluboké restrukturalizace a následné privatizace. Tedy od okamžiku, kdy nás v roce 1995 na valné hromadě MUS požádalo ministerstvo průmyslu a obchodu, abychom firmu co nejrychleji zmenšili a přizpůsobili ji novým podmínkám na energetickém trhu. Jak jste správně řekl, byli jsme spolupracovníci, kamarádi, důvěřovali jsme si. Jenže v okamžiku, kdy restrukturalizace skončila, a my v roce 2006 za pomoci bankovního úvěru od ČSOB zprivatizovali MUS, něco se změnilo. I když nevím, jestli se to dá nazvat privatizací, protože oficiálně byla privatizace dokončena odkupem zbytkového podílu od státu v roce 1999. My jsme však MUS společně vlastnili od roku 2005 a v roce 2006 jsme její část prodali Pavlu Tykačovi. A v tom okamžiku jsme najednou měli každý své vlastní peníze, a tam se najednou naplno projevila skutečnost, že už máme každý jiné zájmy.

Prodat doly byl váš nápad, nebo jste reagoval na nabídku, která se neodmítá?

V období let 2001 a 2002 začaly první neshody v Appianu. Já, Měkota a Klimecký jsme měli primární zájem pečovat o MUS. Naopak Diviš a Čmejla měli ještě mnoho dalších ekonomických a finančních tužeb a zájmů, které se již plně neslučovaly s péčí o MUS. V té době jsem prožíval velkou nespokojenost a začal jsem jezdit do Indie a Nepálu, hledal jsem klid a nový smysl života. Začal jsem se vzdalovat podnikatelskému prostředí, zatím jen vnitřně. Někdy během roku 2003 jsem již začal veřejně prohlašovat, že toho mám dost, že jsem vyčerpaný ze všech nesouladů a že chci odejít.

Jenže jste svoji pozici v MUS spíš posílil.

Pomalinku jsem začal budovat Maitreu. V roce 2004 jsme byli všichni s Čmejlou a Divišem docela vážně rozhádaní, a proto jsme se dohodli s Měkotou, Pudilem a Bobelou, že převezmeme zodpovědnost za MUS, a založili jsme společnost Severočeská uhelná, která si od ČSOB půjčila šest miliard korun na její nákup. Následně jsme tuto společnost fúzovali s MUS a úvěr jsme ČSOB splatili z tohoto společného podniku, tedy v podstatě z MUS. Mezi tehdejšími vlastníky nebyl Jan Dobrovský, i když musím uznat, že nám hodně pomohl při získání úvěru v ČSOB, protože se velmi dobře znal s jejím tehdejším generálním ředitelem Pavlem Kavánkem. Pudil a Bobela vlastnili deset procent akcií této nové MUS a já s Měkotou jsme drželi každý 40 procent. V té době se již vědělo, že chci skončit, a v první fázi za mnou začali chodit Pavel Tykač a Patrik Tkáč z J&T, že by MUS chtěli společně koupit. Později projevily zájem také firmy Enel a ČEZ.

Kdo je kdo v příběhu Mostecké uhelné společnosti
Jan Dobrovský Český podnikatel, novinář a filantrop. Výše jeho majetku je odhadovaná na pět miliard korun. V roce 2011 založil se spolupracovníky z Czech Coal, Pudilem a Bobelou společnost bpd partners, která spravuje jejich rodinný majetek.
Petr Pudil a Vasil Bobela V pravý čas se jim podařilo přijít do Mostecké uhelné společnosti, postupně ovládli polovinu firmy, padesátiprocentní podíl pak prodali za deset miliard korun finančníku Pavlu Tykačovi. Pudil měl v MUS na starosti PR a vnější vztahy společnost, Bobela byl finančním ředitelem.
Appian Group Původní privatizátor MUS a strojírenské skupiny Škoda Plzeň. Mediální tváří byl Belgičan Jacques de Groote, firmu ale ve skutečnosti ovládal Koláček a jeho spolupracovníci. V květnu 2005 se majitelem MUS stala Severočeská uhelná, kterou ovládala čtveřice manažerů a členů statutárních orgánů Appian Group a MUS ve složení Antonín Koláček, Luboš Měkota (po 40 procentech), Vasil Bobela a Petr Pudil (po 10 procentech). Firmu poté za 20 miliard prodali Pavlu Tykačovi.
Marek Čmejla Působil jako manažer v Newton Financial Management Group (NFMG), Appian Group (majitel MUS a Škody Holding) a dalších firmách. V 90. letech vystupoval jako baskytarista se skupinou Tichá dohoda. Podle některých zdrojů byl spolumajitel Škody Transportation. Odsouzen ve Švýcarsku za podvod a praní špinavých peněz v souvislosti s nákupem akcií MUS.
Jiří Diviš Bývalý basketbalista v 90. letech zastupoval švýcarskou společnost Investenergy, která skupovala akcie MUS pro Appian Group. K MUS se dostal jako poradce někdejšího předsedy představenstva Koláčka, se kterým se zná z mládí.
Oldřich Klimecký Někdejší generální ředitel MUS, další z blízkých spolupracovníků Koláčka. Také on byl kvůli privatizaci dolů odsouzen ve Švýcarsku.
Luboš Měkota Z horníka a odboráře se později stal privatizátor MUS. Jeden z nejbližších spolupracovníků Koláčka a jeden z mála, který se s ním nerozhádal. Část peněz z MUS investoval do realit a solárních elektráren. Zemřel v roce 2013 na zástavu srdce.

Proč se firma nakonec prodala Tykačovi?

Přišli za mnou, já jsem je představil ostatním akcionářům MUS, ale všichni mí tehdejší spoluakcionáři mi řekli, že mě nepustí. Rozhodli se, že je možný pouze společný prodej části MUS a každý získá poměrnou část peněz z prodeje. Následně proběhly jejich schůzky s Tykačem a Tkáčem a závěr zněl, že je možné společně prodat 49 procent akcií MUS Pavlovi Tykačovi a já že musím zůstat v akcionářské struktuře MUS. Pavel Tykač ocenil MUS na 20 miliard a ty za ni také postupně zaplatil. Když v roce 2007 začalo ve Švýcarsku vyšetřování privatizace MUS, přesvědčili Pudil s Bobelou mě a Měkotu, abychom se stáhli z akcionářské struktury MUS a předali jim akcie do správy, protože se báli, že by naše situace mohla snižovat hodnotu firmy. To jsme udělali, ale zároveň jsme se dohodli, že se pokusíme prodat celou MUS co nejdříve. Pak probíhala jednání o odkoupení MUS s ČEZ, ale ty nakonec zablokoval Tykač a postupně si koupil MUS celou, protože měl jiné názory na strategii dalšího rozvoje MUS, než měli Pudil a Bobela.

Potom jste prodal všechna svá podnikatelská aktiva a začal se věnovat výhradně buddhismu?

Ano, prodal jsem všechno, co nepatřilo do sféry mého hlavního zájmu - péče o lidské srdce. Začal jsem se plně soustředit na Maitreu a vytvořili jsme dům osobního rozvoje v centru Prahy, postavili mateřskou školku na bázi waldorfských principů ve Slušticích a školu bojových umění a meditační centrum Avaloka v pražských Stodůlkách.

Teď žijete z toho, že máte někde na účtech miliardy korun, nebo jste finance investoval a inkasujete výnosy?

Tady se musím přiznat ke své osobní naivitě. Protože Tykač měl své peníze uloženy ve Švýcarsku, udělali jsme celou prodejní transakci tam v bance Credit Suisse. S touto bankou jsme dlouhodobě spolupracovali již v minulosti při restrukturalizaci MUS a věřili jí. Všechny peníze, které jsem tehdy od něj obdržel, v přepočtu více než čtyři miliardy korun, jsem tam bohužel tehdy nechal uložené, aby je banka mohla spravovat. Tyto peníze jsou nyní zablokované švýcarskými úřady. Další dvě miliardy, které jsem dostal od dvojice Pudil Bobela v letech 2008 a 2009, kdy jsme se s Měkotou z MUS stáhli a předali jim firmu do správy, jsem téměř v celém rozsahu ve svém svatém nadšení vložil do Maitrey a nechal si jen peníze na život svůj a dětí. A tyto peníze jsou nyní zablokované olomouckými státními zástupci. V té době jsem plně věřil Pudilovi s Bobelou, že od nich dostanu v krátké době doplatek ve výši cca 4,5 miliardy, až se prodá zbytek akcií MUS. Také mi až do konce roku 2013 stále slibovali, že všechno zaplatí. Po rozhodnutí švýcarského soudu v Bellinzoně však jen po právníkovi vzkázali, že vlastně již není co doplácet, že nám s Měkotou nic nedluží.

V rodině uhlobaronů. BPD Partners mají nového společníka

Ani jeden z pánů se moc netváří na to, že by vám peníze dal. Jaký bude další postup?

Při posledním setkání s mým právníkem oba pánové prohlásili, že by mi ty peníze třeba i dali, ale podle nich jsem tak naivní, že bych o ně stejně přišel, takže to nemá cenu. Zároveň mu ale sdělili, že když přijdu o všechno, tak se o mě postarají, zajistí mi bydlení a peníze na jídlo. S tím jsem však nebyl spokojen, a tak jsme na ně v roce 2014 podali trestní oznámení. Udělal jsem to já coby fyzická osoba. Vyšetřovatel se státním zástupcem však jsou názoru, že to trestní oznámení musí podat lichtenštejnský držitel akcií MUS, protože jsme MUS tehdy drželi přes lichtenštejnské anstalty (právnické osoby - pozn. red.) a všechny vzájemné smlouvy jsme tedy uzavírali tam. Takže pokud se tady nedohodneme, bude to muset udělat správce lichtenštejnského majetku.

Naštěstí Pudil s Bobelou veřejně nelžou a netvrdí, že by nám s Měkotou nic nedlužili. Prohlašují jen, že na ně neexistuje žádná žaloba z naší strany, a to je pravda. Myslím si, že by pro ně bylo nejlepší cestou, kdyby za námi přišli a řekli, promiňte, narovnáme to.

Takový konec není moc pravděpodobný. Není čas navléknout černý oblek, zavzpomínat na doby minulé a vyrazit do posledního boje?

Mnoho lidí mi tohle radí, jenže já z buddhismu i taoismu vím, že tím, s čím bojuji, se stávám, protože moje mysl se na to naladí. Pro mě to není řešení. Já se potřebuji z tohoto světa osvobodit.

Kde se líhnou miliardáři. Bývalíí majitelé Škody Holding vydělali až 50 miliard

Není to spíš o tom, že si řekli: Koláček je naiva, ten nám nic neudělá?

Já jsem se rozhodl, že nejlepší cestou je pravda, budu ji všude a stále sdělovat do té doby, než se celá situace zharmonizuje. Osobně si nedokážu představit, že by v té lži mohli žít dál, před svými rodiči, dětmi, kamarády nebo lidmi, které podporují, třeba z Paměti národa.

A můžete tu svoji pravdu podpořit nějakými dokumenty?

Ano, máme připravené dokumenty a věřím, že nám pomohou. Právníci na tom pracují.

Povídá se o vás plno příběhů. Třeba že když jste kupoval pozemek pro svůj dům, prý jste po něm rozházel sušené ovoce. Realitní makléř jej v noci sesbíral a vy jste pak ráno prohlásil: „Oběť bohy přijata, pozemek kupuji.“ Je to pravda?

Musím se smát, není to pravda. Pozemek jsem kupoval již v roce 1994 od soukromého vlastníka, bez realitky. Dlouho se na něm nic nedělo, protože jsem se mezitím přestěhoval za prací do Mostu. Teprve když jsem se v roce 2003 podruhé oženil a hledali jsme s ženou místo, kde budeme bydlet, dohodli jsme se na tomhle pozemku. Pravdou ale je, a myslím si, že je to důležité pro všechny, kdo stavějí dům a jsou citliví k přírodě, že jsme tehdy požádali duchy toho místa, aby nám tam umožnili postavit dům a vybudovat zahradu v harmonii s přírodou. Požádali jsme tehdy také všechny živé tvory na místě, kde měly probíhat výkopové práce, aby z toho místa zavčasu odešli. Myslím si, že pro každého člověka je důležité, aby žil v harmonii s přírodou. Takže jsme tam některé rituály dělali a já je dělám dodnes.

Jaký máte životní cíl?

Je mi téměř šedesát, takže už mám jen dva hlavní cíle. Toužím po tom, aby se nám v Maitreji skutečně podařilo vytvořit holistické centrum s názvem Sluneční lázně, kde budeme moci lidem pomáhat harmonizovat jejich tělo, duši a mysl. Mým druhým osobním cílem je zemřít zdravý, spokojený a šťastný. Je pro mě důležité udělat ještě před smrtí všechno pro to, abych vyčistil celé své bytí a zemřel v klidu. Možná se pak budu moci vědomě rozhodnout, kam bude následovat po smrti moje duše a co budu prožívat v příštím životě.

Rodina sdílí váš zájem o buddhismus?

Byl jsem dvakrát ženatý. Poprvé jsem se na začátku devadesátých let ztratil v práci, a když jsem nastoupil do MUS, neměl jsem čas na rodinu a první žena se se mnou rozvedla. Podruhé jsem se rozváděl v roce 2012, když už ten tlak nabyl docela intenzivní podoby. Takže jsem zůstal sám. S oběma ženami a hlavně s dětmi mám však stále velmi dobré vztahy, ale cestu k buddhismu si zatím nenašly. Nejsem však jen buddhista, mám v sobě hodně silné aspekty taoismu a cítím také blízkost k židovskému způsobu života. Prioritou je však pro mě vždy člověk, a ne jen víra, učím se překračovat hranice duchovních směrů.

Jak daleko jste s projektem Slunečních lázní?

Loni jsme dostali souhlas od památkářů, letos na jaře jsme požádali o stavební povolení a čekáme na jeho vydání.

Máte jej, vzhledem k zablokovaným penězům, z čeho financovat?

Nemám. Plně však důvěřuji v boha a věřím, že se peníze nějak uvolní, protože jsou k dispozici u Pudila s Bobelou. Zároveň stále věřím, že všechny soudní procesy nakonec dopadnou dobře a budeme osvobozeni, takže i zde jsou další zdroje. Pokud se to nepodaří uvolnit včas, budu muset případně hledat podporu u lidí, kteří jsou naladěni podobně jako my v Maitrei.

Skupina podobně naladěných lidí je velká?

Není velká, ale roste. Je mezi námi čím dál víc lidí s otevřeným srdcem a také lidí uvědomujících si, že se svým životem opravdu už musí něco udělat, aby se vymanili z chaosu a uvolnili z každodenního stresu, do kterého se dostali.

Stýkáte se ještě s lidmi z byznysu a politiky?

Ne, v podstatě jsem odešel ze světa podnikání i z politické scény. Občas sice někde někoho potkám, ale pravidelně se nestýkám už s nikým.

Švýcarská nejvyšší soudní instance zamítla loni 29. prosince vaše dovolání. Bylo to velké překvapení?

Byl to velký šok pro všechny. Nejvíc asi pro mého švýcarského právníka, který si byl jistý tím, že máme dost argumentů, abychom se obhájili. Nakonec naše argumenty neměly žádný význam, protože se Švýcarsko rozhodlo, že si naše peníze ponechá bez jakékoliv další diskuse a že je v právu. Bylo to nekompromisní rozhodnutí moci.

V téhle souvislosti jste prohlásil, že zamítnuté dovolání zničilo vaši důvěru v právní systém současného světa.

Nedokázal bych říci, že ve Švýcarsku neplatí žádné zákony, ale dosáhli stavu, že si v podstatě můžou dělat, co chtějí, a peníze si ponechat.

Peníze byly jediný důvod, proč došlo k soudu?

Nevím, jestli jediný, ale určitě hlavní. Určitou roli zde hrály také zájmy různých rozvědek a lidí v jejich blízkosti. V mém osudu sehrálo Švýcarsko důležitou roli. Byla to dost těžká životní zkouška a naučil jsem se přijímat i absurditu či nesmyslnost života, nebo spíš některých jeho projevů. Nabouralo to sice moji důvěru v právní systém, ale životu jsem věřit nepřestal. Zároveň se mi podařilo přijmout vlastní bezmocnost a to mi pomohlo v úplném odevzdání se proudu života. Stále plně věřím ve vyšší spravedlnost a toužím po tom, aby se vytvořil zcela nový právní systém, který bude více podporovat to, co je živé a tvořivé. Věřím, že období parazitického chování už se pomalu chýlí ke konci a že budou vznikat nová paradigmata lidského chování na bázi symbiózy s přírodou a spolupráce mezi lidmi. Konkurence, vykořisťování a vzájemné souboje nás vyčerpaly a vznikla velká nedůvěra mezi lidmi.

Přečtěte rozhovor s nejvyšším státním zástupcem:

Pavel Zeman: Odvolat mě můžou ze dne na den

Jako že se blíží nový společenský řád?

Civilizace v této podobě končí a lidé budou muset najít nový způsob života. Potřebují si znovu věřit a najít smysl svého života. Lidé se začnou daleko víc propojovat na bázi svých srdcí. Často máme ve svých hlavách spoustu různých starostí, představ a předsudků o životě, ale nežijeme skutečnou realitu. Naše hlavy jsou od ní odtrženy a v tom je velká potíž.

Na to, aby dnes člověk mohl žít tímhle způsobem, potřebuje peníze. Vám se to říká jednoduše, když jste toho nashromáždil tolik, že teď se už můžete soustředit jen na svůj přerod. Ale když nemáte kde bydlet a za co jíst, nezbývá moc energie na duševní ladění…

Máte pravdu. Zároveň ale znám spoustu lidí, kteří se bez ohledu na to, kolik mají zdrojů, začali orientovat na své srdce a postupně zjistili, že je to daleko jistější a bezpečnější cesta životem, než ze sebe nechat udělat robota nějakého systému, který je jen vyčerpává, i když za to dostávají peníze. Někdy jejich osudy nejsou zrovna lehké, ale dávají jim životní smysl, a tak jsou šťastní.

Zatím je to spíš tak, že lidé pět dní v týdnu pracují, aby se pak zbývající dva mohli věnovat tomu, o čem mluvíte vy…

Lidé budou postupně v životě hledat svou vlastní rovnováhu mezi osobním a pracovním životem. Nakonec se oba životy spojí do jednoho, nebo se spíš přestanou oddělovat. Především si lidé najdou takovou práci, která je bude bavit a nabíjet. Doufám, že do budoucna zaměstnavatelé nebudou své zaměstnance ždímat, ale že se bude vytvářet rovnováha mezi dáváním a braním, mezi výdaji lidské energie a příjmy ve mzdě.

Kdyby za vámi s tímhle přišel před dvaceti lety zaměstnanec MUS, tak jej vyrazíte, ne?

To není pravda. Já jsem měl se zaměstnanci MUS velmi dobré vztahy, včetně odborářů. Stále jsme s lidmi domlouvali na všem, co se bude dít, i když to bylo někdy velmi bolavé. MUS musela snížit počet zaměstnanců z patnácti tisíc na pět. Ale dalo se to rozložit v čase, a lidé se mohli na změny více připravit a také jsme jim s těmi změnami hodně pomáhali. Ale musím zároveň přiznat, že kapitalistické návyky se projevily i u některých mých spolupracovníků, kteří začali toužit po větších ziscích a začali trochu ždímat zaměstnance i dodavatele. Zároveň v tom bylo i něco objektivního, protože jsme se snažili přežít obrovské existenční tlaky při spouštění jaderné elektrárny v Temelíně v letech 2000 až 2002.

Vrátím se ke švýcarskému zamítnutí vašeho odvolání. Prohlásil jste, že si tamní nejvyšší soud svým rozhodnutím narušil karmu, ale není ten švýcarský rozsudek spíš vaše karma?

Určitě je to součást mé karmy, ale i jejich.

Přečtěte si esej:

Keynesiánská cesta do pekel

Už jste se vyrovnal s tím, že budete muset ve Švýcarsku nastoupit do vězení?

S tím jsem plně vyrovnaný. Když jsem se to loni v prosinci dozvěděl, vzrostla ve mně velká vlna vzdoru. Cítil jsem obrovskou nespravedlnost a nepochopení. Byl jsem zmatený a stále jsem si kladl otázky, co je za tím a proč to tak je. Ale přesně 20. ledna 2018 ve mně nastal hluboký klid a smíření. Odjel jsem pak do Švýcarska a začal zjišťovat, jak to vypadá ve švýcarském vězení. A mám v podstatě sbaleno, až mě zavolají. Někteří čeští právníci mi ale radí, abych tam nenastupoval, protože jsem český občan a moje země by mě měla chránit. Zároveň říkají, že bych tím dal za pravdu švýcarským soudům. Ale já jsem s nástupem do vězení plně smířený.

Máte náhradu, která vše převezme za vás na nezbytně nutnou dobu?

Současná Maitrea běží v pohodě, lidé v ní jsou samostatní a vědí, co mají dělat. Všichni máme společný cíl. U nových projektů, jako jsou Sluneční lázně a Domov seniorů, bych rád byl osobně, ale budu se muset plně spolehnout na své kolegy, pokud budu ve vězení.

Ještě byste měl do té doby zveřejnit zbytek pravdy, zatím jste moc konkrétní nebyl. Přitom jste dost kritizoval to, co nám řekl v rozhovoru Petr Pudil...

U toho posledního článku s Petrem Pudilem bylo napsáno, že jsem byl jeho mentorem. Kdepak, on byl velice schopný aktivní kluk, který si vždycky dovedl poradit sám. Měl na starost strategickou komunikaci a vztahy s novináři auž tehdy se hodně snažil, aby to vypadalo, že jsem skoro všemocný a všechno jsem řídil já. Ale já jsem to měl vždycky jinak. Dával jsem velký prostor svým spolupracovníkům, aby mohli ukázat, co v nich skutečně je. Zároveň také nebyla pravda, že jsem přivedl do skupiny Appian pana Muselu. Byl to právě Petr Pudil, který měl ve své odpovědnosti vyhledávat lobbisty a komunikovat s nimi, jako byli pan Dobrovský, Musela, Kovarčik či paní Mrencová.

A co jste tedy měl na starost vy?

Vytvořit tým lidí pro transformaci MUS, který si vzájemně důvěřoval, a pak přesvědčit uvnitř MUS většinu lidí, aby do hluboké transformace firmy šli. Snažil jsem se naučit mnohé lidi ekonomicky a obchodně myslet a vzdát se pocitu: já jsem horník, kdo je víc? Vždycky jsem cítil tu velkou lásku horníků k dolům a k místní krajině. Akorát že před tím byli trošku rozmazleni socialismem a měli všeho dost. V kapitalismu to najednou nebylo. Změna byla pro většinu lidí velmi radikální.

Byla MUS koupena zákonně? Když jste ji ovládli za její vlastní peníze?

Každá firma je koupená za její vlastní peníze, jen formy získání peněz z firmy jsou různé. Peníze z firmy můžete získat ve formě dividend nebo snížením základního kapitálu, nebo to lze udělat tak, jako jsme to udělali my a mnozí další. Využili jsme možností převzetí jmění a taky fúze kupujícího a kupovaného. To jsou podle mě zcela legální cesty.

Takže souhlasíte se svým bývalým kolegou Markem Čmejlou, že transakce MUS byla tak unikátní, že má být popsána v učebnicích ekonomie?

Myslím, že to tam být může, ale pouze jako unikátní a neopakovatelný příběh.

Přečtěte si také:

Uhni, uhlí. Ve finančních ústavech roste odpor vůči fosilním palivům

Od Tykače k Jelínkovi. Dvořáček slaví dvacet let se slivovicí

Německý manažer z Křetínského firmy věří na odklon od jádra

Dozvuky privatizace Mostecké uhelné: soud odmítl nárok Credit Suisse na 300 milionů