O evropské rozpínavosti je třeba diskutovat, ale nikoli chybnými (nebo snad i nepravdivými?) argumenty jako ve Fokusu (EURO 51/2008). Týká se to odstavce o postavení Evropské rady.
Za prvé, Evropská unie je už od svých počátků založena na nadnárodním principu, což možná způsobilo její větší úspěšnost než v případě jiných, mnohem volnějších seskupení (například Rada vzájemné hospodářské pomoci – RVHP; Evropské sdružení volného obchodu – ESVO). V oblastech své výlučné působnosti, kterou jí svěřily členské státy, EU může a vždy mohla přijímat legislativu, jež zavazuje nejen je (směrnice), ale i občany (nařízení). Tuto legislativu přijímají orgány vytvořené na národním základě – Rada EU (ministři jejích zemí) zpravidla s Evropským parlamentem (poslanci zvolení v členských státech). Čistě nadnárodní orgán Evropská komise (složená z komisařů pocházejících rovněž z členských zemí) má zpravidla postavení legislativní iniciativy. Národní parlamenty se zpravidla účastní přípravných prací na evropské legislativě (v případě ČR v rámci Výboru pro EU). Lisabonská smlouva jim poskytne i určitou možnost následné kontroly. Představa, že by každý akt evropské legislativy byl schvalován na národní úrovni, je v zásadě nesmyslná. Popíralo by to existenci působnosti svěřené EU a navíc by to bylo nesmírně zdlouhavé (viz Lisabonská smlouva).
Za druhé, Evropská rada je pouze politickým orgánem EU. Určuje politické směry a priority. V současnosti žádnou legislativu nepřijímá, a tak tomu má být i po přijetí Lisabonské smlouvy (článek patnáct konsolidované Smlouvy o EU: „Evropská rada… nevykonává legislativní funkci“ Úřední věstník EU C115/2008).
Považuji chybu v úvodníku za závažnou, protože může čtenáře dezorientovat.
Přemysl Mička, odbor Evropské unie a mezinárodních organizací, Česká národní banka
