ANTONÍN REISSENZAHN Holešovická továrna Antonína Reissenzahna vyráběla koncem 19. století kvalitní ocel. Její zaměstnanci se ale proslavili i pomocí bližním. V roce 1891 prokázali nebývalou odvahu, když při havárii balonu Kysibelka zachránili všechny vzduchoplavce.
Do povědomí veřejnosti se Reissenzahnova firma dostala díky záchraně ztroskotaných vzduchoplavců.
ANTONÍN REISSENZAHN
Holešovická továrna Antonína Reissenzahna vyráběla koncem 19. století kvalitní ocel. Její zaměstnanci se ale proslavili i pomocí bližním. V roce 1891 prokázali nebývalou odvahu, když při havárii balonu Kysibelka zachránili všechny vzduchoplavce. Holešovice byly do 19. století převážně zemědělskou oblastí. Začátek velké přeměny na průmyslové centrum nastal teprve roku 1832, kdy zde byla založena první továrna - kartounka Maxe Dormitzera. O další půlstoletí později bylo toto území připojeno k Praze, což výrazně přispělo k dalšímu rozvoji. Začaly se dláždit ulice, budovala se nová kanalizace a úpravami prošlo také vltavské nábřeží. Roku 1895 zde byly navíc slavnostně otevřeny nové městské jatky. Koncem 19. století vznikla v Holešovicích i řada malých továrniček, k jejichž prosperitě přispěla zejména železnice a nové nádraží v Bubnech. Roku 1881 bylo holešovických podnikatelů již přes třicet, mezi nimi i majitel zdejší ocelárny Antonín Reissenzahn. Pocházel ze starého šlechtického rodu. Jeho otec byl váženým pardubickým měšťanem, Antonínovi se ale na východě Čech nelíbilo a rozhodl se pro odchod do Prahy. Zde také začal již v sedmdesátých letech předminulého století podnikat a nevedl si vůbec špatně. Zpráva Hospodářského spolku smíchovského z roku 1881 o něm hovoří jako o „jednom z nejinteligentnějších mladých hospodářů našich“. POZOR, PADÁ BALON! Reissenzahn se výborně osvědčil jako výrobce hospodářských strojů. Jeho slévárna se však paradoxně dostala do širšího povědomí díky úplně jiné situaci -záchraně ztroskotaných vzduchoplavců. Na pražském Výstavišti fungovala kdysi takzvaná „balonová aréna“. Balon s názvem Kysibelka, patřící podnikateli Maxmiliánu Wolffovi, se zde každý den vypouštěl do výšky zhruba osmdesáti metrů upoután na laně. Vše probíhalo hladce až do 16. června 1891, kdy se Wolff pod tlakem veřejnosti rozhodl uspořádat volný let. Ten den navštívilo Výstaviště několik tisíc diváků, kteří byli zvědavi na nebývalou atrakci. Balon Kysibelka nepatřil k nejmodernějším a někteří odborníci se jeho startu obávali. Wolff však varování nedbal a úderem páté hodiny nechal nastoupit posádku - nadporučíka Vondrušku a techniky Brücka a Bosaweho. Start proběhl hladce, za necelé tři minuty dosáhl balon výšky dvou tisíc metrů a mířil směrem k Letné. Pak ale zazněl z řad obecenstva hrozný výkřik. Přeplněný balon praskl, smrštil se a začal rychle padat k zemi. Chvíli se zdálo, že dopadne na volné prostranství mimo zástavbu, pak se ale stočil a směřoval přímo na Reissenzahnovu továrnu. Vítr ho naštěstí zbrzdil, takže pád nebyl tak strašný, koš však prorazil střechu slévárny a zůstal viset pouhý metr nad žhavou výhní. Personál továrny nezaváhal ani minutu, všech 250 dělníků nechalo práce a běželo trosečníkům na pomoc. Díky pohotovému zásahu se nakonec nikomu nic nestalo a vše skončilo jen vysokou pokutou pro Maxe Wolffa a definitivním uzavřením balonové arény. TRAMVAJE NA SNÍH
Reissentzahnova ocelárna vyráběla i nadále nejrůznější stroje a přístroje, jeden její výrobek se však od všech ostatních odlišoval. Byla jím tramvaj na sníh.
V únoru 1901 postihlo Prahu vydatné sněžení - za jediný den napadlo několik desítek centimetrů sněhu, což na čas ochromilo celou hromadnou dopravu. Sníh začalo ihned prohrnovat několik sněžných pluhů, nastal však problém s jeho odvozem. Elektrické podniky proto nasadily takzvané „lowry“, tramvaje předělané na odvoz sněhu, které na zakázku vyrobily dvě pražské firmy - Ringhoffer a Reissenzahn.
Byl to výrobek vskutku jedinečný. Ke starým vyřazeným tramvajím se vepředu přidělala radlice, s jejíž pomocí bylo možné prohrnovat cestu, zadní část vozu se pak změnila v jakousi korbu, na níž se sníh nakládal. Firma Reissenzahn předělala navíc několik vyřazených vozů koněspřežné dráhy na valníky.
Protože byl odvoz sněhu tramvajemi úplnou novinkou, musela se sejít dokonce zvláštní komise, aby rozhodla, kam se má náklad dopravovat. S ohledem na skutečnost, že se sníh měl odvážet v noci, bylo rozhodnuto o jeho ukládání na málo frekventovaném chodníku proti jatkám. Následně se pak vyvážel na pražské mosty, odkud byl shazován do Vltavy.
Od 3. do 15. února 1901 odvezly speciální tramvaje z ulic celkem 396 vagonů sněhu, což odpovídalo zhruba dvěma tisícům koňských povozů. Odklízení pak probíhalo tímto způsobem ještě několik dalších let. Skončilo až během první světové války, kdy byly unikátní tramvaje přeměněny na odvoz odpadu.
PALÁCOVÝ PŘEVRAT
Že se při stavbě unikátních tramvají angažoval zrovna Reissenzahn, nebyla žádná náhoda, byl totiž nadšencem pro jakékoliv novinky. Když se například v jednom časopise dočetl o umělé líhni kuřat, okamžitě si dal zavolat truhláře a vrátného v jedné osobě, pana Špitálského, a přál si podobnou líheň vyrobit podle obrázku. Truhláři se práce zpočátku příliš nedařila, ale udržet stálou teplotu v dřevěné bedničce s vejci se mu nakonec skutečně povedlo. Reissenzahn novinku představil roku 1901 na hospodářské výstavě, kde umělá líheň s kupou roztomilých kuřátek vzbudila velkou pozornost.
Prosperující firma pak úspěšně fungovala až do konce první světové války, po vzniku samostatného Československa se však situace v hlavním městě změnila. V souvislosti se vzrůstajícím významem obchodu, včetně mezinárodního, se Praha chtěla stát významným veletržním střediskem. Pro tento účel ale potřebovala novou budovu, na jejíž stavbu vypsala roku 1924 soutěž. Výstavní palác měl přitom vyrůst v bezprostřední blízkosti Výstaviště - mimo jiné i na místě Reissenzahnovy slévárny, která se mezitím sloučila s firmou Wandler.
Zvítězil návrh architektů Fuchse a Tyla a stavět se začalo na jaře roku 1925. Práce byla svěřena firmě Karla Skorkovského, která měla na kontě již řadu velkoryse řešených železobetonových staveb a pracovala velmi rychle. Veletržní palác, největší stavba svého druhu na světě, byl dokončen v září 1928. S jeho vybudováním se tak definitivně uzavřela kapitola jedné zajímavé ocelárny.
ANTONÍN REISSENZAHN (1850-1903)
Pražský podnikatel Antonín Reissenzahn (někdy též Reiszenzahn) se narodil roku 1850. Byl potomkem šlechtického rodu, jehož historie sahá až do 14. století, a mohl se pyšnit i vlastním erbem s koněm a věží. Jeho otec Ignác byl rytířem řádu Františka Josefa a váženým pardubickým měšťanem, Antonín se však rozhodl pro podnikání.
Již v sedmdesátých letech 19. století se usadil v Praze a stal se nájemcem dvora v Dolní Krči. Továrnu však založil na opačném konci města - v Holešovicích, v tehdejší ulici Na průhonu. Ačkoliv byl samouk, ve výrobě hospodářských strojů se brzy výborně osvědčil. Dodával pluhy, sací stroje i další výrobky z oceli. Prestižní zakázkou se pak stala výroba kanálových poklopů pro Zlatou uličku na Pražském hradě.
S výrobky se účastnil mnoha výstav, roku 1881 to byla například Krajinská výstava Hospodářského spolku smíchovského, na níž obdržel stříbrnou státní medaili. Vybudoval továrnu, která dobře prosperovala ještě dlouho po jeho smrti. Zanikla až roku 1925, kdy byl na jejím místě postaven Veletržní palác.
Prameny: Kniha o Praze 7, Vzduchoplavci, aviatici & piloti, DP Kontakt
Pavilon Antonína Reissenzahna na zemské jubilení výstavě v Praze, rok 1891.
