Policie obvinila tři bývalé úředníky pozemkového úřadu z čachrů s lukrativními pražskými pozemky
Dědictví po prvorepublikovém sedlákovi Juliu Bečvářovi se rozrostlo v jednu z nejkošatějších restitučních hádanek u nás. Je zamotaná, složitá a před 14 dny do ní radikálně vstoupila policie, když obvinila tři někdejší úředníky pozemkového úřadu. Právě oni prý mohou za to, že v některých restitučních dokumentech byla dvaadevadesátiletá Emilie Bednářová nepravdivě uvedena coby neteř Bečvářova syna Jana Mária a dědicové díky tomu mohli uplatnit skoro o polovinu vyšší restituční nárok, než měli.
Případ policie vyšetřovala dva roky a už loni v březnu zaplombovala desítky restituovaných hektarů. Ovšem ani dnes přesně neví, jak se falešný údaj o neteři do restitučního spisu dostal. „Stále to není úplně objasněno,“ připouští státní zástupce Jiří Pražák. Stíháni jsou také jen úředníci, a nikoli ten, komu záměna mohla prospět.
Jestli budou muset dědicové po statkáři Bečvářovi v budoucnu některé z vydaných pozemků vracet, nelze zatím předvídat. Každopádně jde o hodně – celková tržní hodnota pozemků se pohybuje v řádech miliard korun.
BLBOST ÚŘEDNÍKŮ
Po smrti statkáře Julia Bečváře přešly rozsáhlé pozemky v pražských Strašnicích a na Žižkově na jeho tři děti – Jana Mária, Josefa a Annu. V letech 1949 až 1963 komunisté rodině pozemky ukradli a vystavěli na nich sídliště Solidarita. Nejdřív zemřel nejstarší Jan Márius, který spáchal v roce 1980 sebevraždu.
Restitucí se ale nedočkali ani zbylí dva – rovněž bezdětní – sourozenci. Josef odkázal majetek sousedce Emilii Bednářové a Anna dnes již mrtvým rodinným známým Štěpánu Formanovi a Františku Činčerovi, po kterých převzali nárok příbuzní.
S podílem Josefa a Anny to bylo jednoduché – restituční nárok přešel na zmíněné dědice. V případě (více než) třetiny pozemků po Janu Máriovi to ale bylo jiné. Tady úřady přiznaly nárok na restituci Emilii Bednářové na základě skutečnosti, že v některých dokumentech figurovala – zcela mylně – nejen jako Josefova sousedka, ale rovněž jako neteř Jana Mária. A právě toto „povýšení“ sousedky na neteř je prazákladem dnešního trestního stíhání (zneužití pravomocí úřední osoby a maření úkolu úřední osoby z nedbalosti), kterých se podle serveru Aktuálně.cz dopustili někdejší šéfové pražské pobočky pozemkového úřadu Eva Benešová, Petr Chmelík a právník Jakub Horák.
Advokát dědiců – restituční specialista – Daniel Honzík to vidí jinak. Případ je podle něj sice výjimečný, „ale, panebože, nikoli protizákonný“. Týdeníku Euro řekl, že úředníci jsou stíháni jen za „svoji blbost“, se kterou se při psaní dokumentů dopustili hloupé mechanické chyby, a dodal: „Mám také rozhodnutí jiných úředníků, kde se píše, že chudák paní Bednářová není jen neteř, ale přímo dcera.“ On sám podle svých slov nikdy netvrdil, že Bednářová je neteř Jana Mária, a klientům prý označení Bednářové za příbuznou jen uškodilo – podíl Jana Mária přešel podle Honzíkovy právní konstrukce po jeho sebevraždě na sourozence, a dědicové tak údajně měli nárok i na restituci jeho podílu, a to bez ohledu na pokrevní spřízněnost: „To, že tam nějaký úředník zapsal slovo ‚neteř‘, celou věc jen zkomplikovalo.“
LUKRATIVNÍ POZEMKY
Ať tak či onak, dědicové po Juliu Bečvářovi získali ve srovnání s jinými restituenty mimořádně lukrativní pozemky. Jen menšinu jich dostali přímo. V případě pozemků, které stát po vyvlastnění zastavěl, získali tzv. restituční nárok, za který mohli dostat peníze. V praxi ovšem – podobně jako jiní restituenti – postupovali jinak: vyhlédli si konkrétní pozemek ve vlastnictví státu a domáhali se jeho vydání soudně. Právě tak se do jejich vlastnictví dostal třeba sedmihektarový pozemek naproti Thomayerově nemocnici, necelé tři hektary v Šeberově, čtyři hektary v Kunraticích nebo sedm hektarů v Uhříněvsi – celkem 119 hektarů v ceně několika miliard korun. Spory o další vyhlédnuté pozemky Honzík ještě vede.
Soudní spor se vedl i o pozemek na pražském Žižkově, na kterém stavěla společnost Metrostav. A právě právníci Metrostavu si všimli toho, co úředníci pozemkového fondu léta přehlíželi – Bednářová není neteří Jana Mária Bečváře.
PODEZŘELÉ OKOLNOSTI
Restituci po Juliu Bečvářovi ale provázelo daleko více podezřelých okolností než „povýšení“ sousedky na neteř. Hospodářské noviny a Centrum nezávislé investigace upozornily v minulosti například na to, že při oceňování hodnoty restitučního nároku vyšli úředníci dědicům vstříc a řídili se posudkem předloženým advokátem Honzíkem, a nikoli osmkrát nižším posudkem, který si nechaly zpracovat úřady.
Restituenti také velkou část pozemků – celkem 72 hektarů – bez otálení vložili do společnosti Bečvářova, a. s., a vyinkasovali za to 62 milionů korun (jen zmíněný pozemek u Thomayerovy nemocnice, u kterého by měla vyrůst stanice metra D, má tržní cenu zhruba 1,4 miliardy korun). Majoritním vlastníkem akciovky Bečvářova přitom byla kyperská offshorová společnost Selvero Limited a později – po prodeji pozemků – lidé spojení s libereckou stavební firmou Syner, kteří měli úzké vazby na exšéfa pozemkového úřadu Radima Ziku (člen liberecké ODS, který stál v čele fondu od ledna 2009 do června 2012).
Podle Honzíka na tom není nic divného, naopak prý šlo o rozumný obchodní záměr: „Jde o účelově založenou společnost, ve které se sdružil restituent s investorem. Moji klienti dodali pozemek a investoři peníze. Moji klienti takto postupovali u vybraných pozemků, které bylo třeba zhodnotit. Ve společnosti drží čtyřicetiprocentní podíl.“
PRÁVNÍ ŘEŽ
Lidovecký ministr zemědělství Marian Jurečka předloni v létě prohlásil, že právníci budou analyzovat, „jaká je šance dostat se zpátky k pozemkům, které se už těmto restituentům vydaly“. Ukazuje se, že to nebude jednoduché. Pozemkový úřad opravdu zkoušel vydání pozemků zvrátit, ale bez úspěchu. Ve většině případů bylo již kvůli uplynulé promlčecí lhůtě pozdě, a pokud se přece pozemkový úřad odhodlal obnovit řízení a svá starší rozhodnutí o vydání pozemků revokovat, pohořel u soudů. Naposledy 30. března letošního roku, kdy Nejvyšší správní soud jasně řekl, že obnova řízení je možná až po vyřešení oné kardinální otázky – „jakým způsobem a v jaké fázi řízení o žádosti o vydání nemovitosti“ se z obyčejné sousedky Bednářové stala neteř.
Trestní řízení je tak vlastně jedinou a poslední cestou, jak se domoci spravedlnosti.
Ovšem i ta je úzká a klikatá. Advokát Adam Rakovský, zastupující pozemkový úřad, míní, že pokud by došlo k odsouzení obviněné trojice, „začínalo by se znovu od nuly“, protože „v okamžiku, kdy bylo nějakého správního rozhodnutí (vydání pozemků dědicům – pozn.
red.) dosaženo trestným činem, tak je tu ze zákona možnost obnovy řízení“. V takovém případě by pozemkový úřad podle něj znovu zvažoval výši restitučního nároku, zřejmě by ho snížil a dědicové by pak museli část vydaných parcel vrátit. Honzík nicméně takovému výkladu oponuje. Obnově řízení podle něj brání promlčení a navíc – dosud vydané pozemky prý nedosáhly ani výše nesporných restitučních nároků po Josefu a Anně Bečvářových. Výsledek je zatím ve hvězdách a nejblíže pravdě je advokát Rakovský, který předpovídá, že se o pozemky v příštích letech povede „obrovská právní řež“.
Pozemkový úřad zkoušel vydání pozemků zvrátit, ale bez úspěchu. Ve většině případů bylo již kvůli uplynulé promlčecí lhůtě pozdě, a pokud se přece pozemkový úřad odhodlal obnovit řízení, pohořel u soudů.
O autorovi| VÁCLAV DRCHAL drchal@mf.cz
