Pachatelem trestného činu může být jen fyzická osoba. S trestní odpovědností právnických osob se v českém právu nepočítá. Za trestné činy spáchané činností právnické osoby vždy odpovídá fyzická osoba. Za právnickou osobu může jednat kdokoli. Někdy však jen osoba, jež má zvláštní vlastnost nebo postavení, například dlužník, věřitel, statutární orgán, společník a tak dále. U některých trestných činů se totiž nikdo jiný nemůže stát přímým pachatelem. Pokud by tato osoba později namítala, že například dlužníkem není ona, ale právnická osoba, trestní zákon stanoví, že onu zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení stačí prokázat u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná.
Příklady ze zahraničí
Často se nepodaří zjistit, kdo se konkrétně činu dopustil. Je tomu tak zejména u protiprávních kolektivních rozhodnutí, u nichž se neprokáže, kdo a jak hlasoval nebo jinak prosazoval jejich přijetí. Uvádí se také, že postih jediné fyzické osoby (často málo významné) nemá natolik odstrašující vliv jako v případě kolektivní osoby a že jen v trestním procesu lze použít účinné prostředky k odhalení pachatele a jeho činu. Proto se v některých zemích zavádí trestní odpovědnost právnických osob.
Angloamerické právo (Velká Británie, USA) používá trestní odpovědnost právnických osob přes sto let. V Evropě jsou jejími průkopníky Nizozemsko a Francie. V posledních letech byla v důsledku požadavku mezinárodních organizací (Rada Evropy, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, Organizace spojených národů, Evropská unie) zavedena trestní odpovědnost korporací za podvody, hospodářskou kriminalitu, korupci, praní špinavých peněz, terorismus, organizovaný zločin, poškozování životního prostředí v dalších deseti evropských zemích a nejméně v pěti státech jsou prováděny přípravné legislativní práce.
V Nizozemsku (1976) je tato odpovědnost využívána obdobně jako u fyzických osob. Ve Francii (1994) byly zpočátku problémy s výkladem práva a stíhání se zaměřovalo téměř výhradně na akty proti životnímu prostředí. V Polsku (2002) a Maďarsku (2005) bylo využito tohoto procesu zatím jen ojediněle.
Správní trestání
Některé státy požadavkům na zavedení trestní odpovědnosti právnických osob odolávají. Například Německo, které má precizní zákon o správním trestání právnických osob za jednání, jež jsou jinde trestnými činy. Toto řešení má mnoho zastánců. Nenarušuje se jím tradiční koncepce trestní odpovědnosti fyzických osob za zavinění. Sankce se omezují především na peněžité tresty, správní proces je pružný a podléhá soudnímu přezkumu.
Česká republika také uplatňuje model správního trestání korporací. Na rozdíl od Německa však u nás jsou vedle sebe stovky správních předpisů obsahujících správní sankce. Ty se liší nejen podmínkami odpovědnosti, druhy a výměrou sankcí, ale objevují se v nich – často fragmentárně – i odlišné procesní postupy doplněné v případě potřeby správním řádem. Ve vztahu k trestnímu právu jde o nedůslednou úpravu. Definice některých správních deliktů se navíc překrývají s definicemi trestných činů. A liší se jen stupněm společenské nebezpečnosti. Bude-li přijat nový trestní zákoník, tento problém se ještě prohloubí, protože návrh společenskou nebezpečnost neobsahuje.
Nedůsledné plnění závazků
Odstranit tyto obtíže by znamenalo provést „inventuru“ všech předpisů se správními delikty a poté připravit legislativní řešení. To by byl úkol na mnoho let. Panují i obavy, že přílišné „zkvalitňování“ správního řízení povede k jeho těžkopádnosti a nepružnosti.
Snad i proto byl u nás v roce 2004 učiněn pokus o zavedení trestní odpovědnosti právnických osob, ale neúspěšně. Od té doby nebylo ucelené perspektivní řešení představeno, i když se občas doslechneme o potřebě sjednocení správního trestání a jeho lepšího vymezení ve vztahu k trestnímu právu.
ČR proto mezinárodní závazky, které jí ukládají přijmout účinnou úpravu postihu právnických osob za trestné činy, zatím plní nedůsledně. Současný neuspokojivý stav si však řešení zaslouží.
