Právník Gřivna: Žalobci by měli mít větší odpovědnost. Chybí k tomu ale vůle

Docent Právnické fakulty UK, šéf komise pro trestní právo Legislativní rady vlády a také advokát a spoluzakladatel Unie obhájců. Tomáš Gřivna patří mezi nejvlivnější právníky v zemi i proto, že může zasahovat do podoby zákonů. Kritizuje novou předlohu o státním zastupitelství, která z nejvyššího žalobce učiní mocného prokurátora. U další důležité normy o trestní odpovědnosti právnických osob je zastáncem možnosti vyvinění.

Zákon o trestní postižitelnosti firem, samospráv, družstev nebo politických stran platí od ledna 2012. Je tak zásadní změna, kterou schválila Poslanecká sněmovna, tedy odpovědnost ne za vyjmenované delikty, ale prakticky za celý trestní zákoník, nutná?

Otázka je, jestli je nutná, nebo vhodná. Vhodná je proto, že odstraňuje disproporce mezi různými typy právnických osob: jedny stíhat lze, jiné ne. U fyzických osob tomu tak není. Jde o to, aby si i firmy byly rovné před zákonem. Současná úprava například neobsahuje trestné činy proti životu a zdraví, takže nemocnice nepodléhají takovéto silné regulaci. I ve Francii a jinde se na právnické osoby zpočátku vztahovala jen část paragrafů, nyní to jsou téměř všechny.

Kromě toho si už české orgány činné v trestním řízení na nový zákon částečně zvykly. To jsou důvody pro rozšíření kriminalizace. Pro mne je podstatné to, že pokud se rozšiřuje okruh deliktů a kriminalita se zvýší, sněmovna přijala možnost vyvinění. A to u všech kategorií možných viníků, nejen u zaměstnanců.

Vydavatelé periodik nebo provozovatelé zpravodajských serverů jsou proti tomu, aby ve výčtu trestných činů byla pomluva. Jaký na to máte názor?

Nevidím důvod, proč by tam neměla být. Pokud jako redaktor přepíšete anonymní dopis, aniž byste danou osobu kontaktoval, a v redakci nebude systém, který zabrání tomu, aby váš článek v takovéto nehotové podobě vyšel? Je opravdu minimum případů, kdy byli novináři stíháni za pomluvu. Osobně řadím pomluvu mezi závažnější trestné činy, protože dosažení nápravy je často mnohem obtížnější než u majetkové ujmy. Navíc v českém právním řádu je pomluva vymezena jen velmi úzce. Naopak v zahraničí je to velmi široký pojem. V mnoha zemích je trestným činem i urážka na cti.

Co princip přičitatelnosti? Jak ho má chápat právní laik?

Jde o to, že právnická osoba je v zásadě fikce, jejímž jménem někdo jedná. Takže bylo potřeba vymezit okruh osob, za jejichž jednání bude postihována právnická osoba. Nově má platit, že bez ohledu na to, kdo z firmy nebo samosprávy trestný čin spáchal, bude mít právnická osoba možnost se vyvinit. Platit to má i pro vedoucí pracovníky či statutární orgány. Pokud například lékař zaviní z nedbalosti smrt pacienta a v dané nemocnici bude prokazatelně fungovat preventivní systém, jak tomu předcházet, neměla by být stíhána celá nemocnice, ale jen lékař. Totéž má platit pro dopravní firmu, jejíž řidič způsobí nehodu pod vlivem alkoholu.

Patříte mezi zastánce institutu vyvinění, přesvědčil jste o tom i některé členy ústavně-právního výboru. Ne celá právnická obec ale s vámi souhlasí. Proč?

Ministr spravedlnosti poslancům tvrdil, že vyvinění brání některé mezinárodní závazky. Ve skutečnosti je to tak, že o vyvinění nehovoří, což neznamená, že ho zakazují. S dalším protiargumentem přišli státní zástupci, podle nichž bude k vyvinění firem docházet automaticky. To také není pravda, protože se budou přezkoumávat všechny podmínky nutné pro vyvinění. Určité obavy vyjadřuje i předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal. Ten je přesvědčený, že by ustanovení mohlo být zneužíváno.

Například tak, že do firmy bude nastrčen nějaký statutár, chcete-li obětní beránek, který bude označen za viníka, zatímco firma poukáže na to, že má zavedený preventivní systém a tím bude z obliga. Toto nebezpečí vnímám. Je na policii a žalobcích, aby prokázali, zda systém nebyl vytvořený jen na papíře a byl skutečně funkční. Pokud tomu tak nebude, pak se vyvinění na firmu vztahovat nemůže. Tento model mají i jiné země. A pravda, mnoho jiných alternativních řešení není.

Co konkrétně musí firma udělat, aby měla možnost se z jednání ať už někoho z vedení nebo řadových zaměstnanců vyvinit?

Ve světě se tomu říká compliance programy. Jde o tři základní soubory opatření: preventivní, detekční a reaktivní. Nejprve si musíte zanalyzovat možná rizika porušení zákona, nastavit nástroje, jak je odhalovat a předcházet jim, a nakonec jak tato rizika odstraňovat. Je to například efektivní vzdělávání zaměstnanců, jasně definovaná odpovědnost jednotlivců, kontrola systémem čtyř očí, vyvození pracovněprávních důsledků při pochybení. Je ale třeba, aby to byl živý organismus schopný přizpůsobovat se změnám. Sepsat etický kodex stačit nebude.

Kde firmy naleznou nějaký návod, metodiku?

Bohužel žádné návody zatím v Česku neexistují. V důvodové zprávě návrhu novely zákona se sice píše o tom, že compliance programy přinesou firmám zvýšení nákladů, co přesně ale znamenají, tam nestojí. Stát to zatím nijak nedefinoval a není ani žádný náznak, že by se k tomu chystal. Ve Velké Británii nebo v Itálii to mají na starosti ministerstva spravedlnosti a vnitra. Není to jednoduchá záležitost, protože univerzální a podrobnou metodiku vyhovující všem právnickým osobám si nedovedu představit. Určitý rámcový návod, co by měly udělat, by ale stát vypracovat měl.

Podle statistik roste v Česku počet stíhaných firem nad evropský průměr. Očekával jste takový vývoj?

Zákony se nepřijímají jen z formálních důvodů, takže očekávatelné to bylo. I systém vzdělávání soudců a státních zástupců je v Česku poměrně dobrý, takže nový zákon začali poměrně záhy aplikovat. Za čtyři roky byla odsouzena necelá stovka právnických osob, naopak dvacet jich bylo obžaloby zproštěno. Určité problémy s tím ale mají soudy, které ne vždy správně vyhodnotí přičitatelnost deliktů. Otázkou také je, jak si s tím poradí vyšší soudy. Firmy se zatím moc neodvolávaly, případy byly jednoduché. Doufám, že hlavně u velkých společností, jako je Česká pošta nebo Metrostav, které mají prostředky na to, aby se soudily, se dočkáme judikatury.

V posledních letech roste aktivita některých státních zástupců, lze hovořit až o aktivismu. Nedostanou do ruky příliš razantní zbraň v podobě dalších paragrafů proti firmám?

Mám dojem, že by si rádi určovali, kterou firmu by obvinili a kterou ne. Ale dost je svazuje zásada, podle níž mají povinnost stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozvědí. Existuje ale opačný princip prosazovaný nejvyšším státním zástupcem, podle něhož by si žalobci skutečně mohli případy vybírat. Argumentem je nutnost stíhat právnické osoby, které jsou jen prázdnými schránkami, a nelze proti nim uplatňovat sankce. Je možné, že to bude prosazeno v rámci rekodifikace trestního řízení. Neodsuzuji to, ale velmi by záleželo na nastavení pravidel, protože jinak by mohla nastat nekontrolovaná libovůle. To by bylo velmi nebezpečné.

Další důležitý zákon je nová norma o státním zastupitelství. Jako spoluzakladatel Unie obhájců, který mimo jiné zastupuje jednoho z trojice exposlanců v kauze Nagyová, jste vůči němu kritický. Je jeho největší slabinou absence dohledu nad protikorupčním speciálem?

Slabších míst je tam více. Osobně mi vadí hlavně centralizace a koncentrace moci do rukou nejvyššího státního zastupitelství, respektive jeho šéfa. Po roce 1989 bylo snahou rozmělnit moc prokurátorů a nyní se k tomuto modelu vracíme. Tím, že škrtnete dvě vrchní státní zastupitelství, si to nejvyšší přímo sáhne na krajská a okresní. Bude chybět filtr. Kromě toho se stávalo, že z některých kauz bylo jedno z vrchních zastupitelství vyloučeno a pak to převzalo to druhé. To už také nebude možné. Velké případy s přesahem do politiky a ekonomiky bude řešit jen protikorupční speciál. A ten si bude moci kauzy s vysokou mírou benevolence vyzobávat.

Co ustanovení, že nejvyšší státní zástupce má od platnosti zákona zůstat ve funkci ještě sedm let, zatímco krajští žalobci skončí za jeden či dva roky?

I k tomu měla vážné výhrady Legislativní rada vlády. To přechodné období, kdy bude moci nejvyšší státní zástupce s kýmkoli pod sebou hýbat, může být nebezpečné. Až se zruší vrchní zastupitelství, jejich pracovníci přejdou pod to nejvyšší, ale nikde se neříká, jak s nimi bude naloženo. Podobně nebezpečné může být i hodnocení žalobců. Má sloužit jen k tomu, aby mohli být povyšováni? Nevím. O každém se budou shromažďovat informace, na každého bude složka.

Na druhé straně za některé zásahy a neadekvátní postupy policie či nepovedené případy nenesou žalobci odpovědnost. Mělo by se to změnit?

Čím méně odpovědnosti, tím snazší rozhodování. Pokud jde například o zjevně nevyargumentované obžaloby, jednoznačná odpovědnost v návrhu zákona určitě chybí. Mělo by se o tom znovu na odborné úrovni diskutovat. Není k tomu ale vůle.