Prestižní londýnské právnické vydavatelství Chambers and Partners vydává každoročně aktualizované adresáře právních kanceláří a sestavuje žebříčky právníků s nejlepší pověstí. Partner pražské kanceláře americké právní firmy Altheimer & Gray Petr Kotáb v nich byl ohodnocen jako vynikající právník, který trh přesvědčil hlavně svojí schopností kombinovat akademickou znalost s praxí. Podobně o něm mluví i kolegové z branže, které týdeník EURO oslovil. Přestože se podílí na vedení pražské kanceláře A&G a pracuje na obtížných případech, přednáší současně i na katedře finančního práva Právnické fakulty v Praze.
Volná studia.
Obecné mínění o Právnické fakultě v Praze není příliš vysoké. Studentům stačí provozovat „dálkové denní studium“ a do školy zavítat snad jen na zkoušky a klauzurní práce. Petr Kotáb přiznává, že existují pochybnosti o náročnosti studia práv. „Právnická fakulta je již tradičně jednou z fakult, které lze vystudovat s poměrně malým úsilím. Platí to přinejmenším tehdy, když chce někdo pouze formálně získat diplom a neočekává od studia žádný další přínos,“ tvrdí. Zároveň však dodává, že právě relativní volnost dává velké možnosti. „Nejsou až tak vzácné případy studentů, kteří se o problematiku zajímají mnohem více, než se po nich požaduje u zkoušek. Po pěti letech studia pak mohou být v oblasti svého zájmu poměrně slušnými odborníky.“ I tak jde ovšem pouze o teoretické znalosti a setkání s praxí označuje Kotáb za studenou sprchu.
Nežádoucí publicita.
Pražská právnická fakulta se v posledních letech dostala do pozornosti médií několikrát, avšak většinou nešlo o souvislosti nijak pozitivní. Nejzávažnější byl skandál s prozrazenými otázkami k přijímacím zkouškám. Jak už to bývá, viník se asi nikdy nezjistí. „Věřte mi, že mě a všechny ostatní kolegy by nic nepotěšilo více, než kdyby vyšetřování přineslo nějaké výsledky a bylo možné přiřadit odpovědnost ke konkrétní osobě . To se bohužel nepodařilo, a tak padá pomyslná morální vina na celou instituci, byť ne zrovna spravedlivě,“ říká Kotáb. Fakulta se stala středem pozornosti i poté, co na ní obhájil diplomovou práci současný ministr vnitra Stanislav Gross. Její úroveň byla následně nesčetněkrát zpochybňována. Jako vedoucí práce tehdy figuroval právě Petr Kotáb. Na dotazy týdeníku EURO ke Grossově práci reaguje: „Osud diplomové práce je často v rukou komise, která rozhoduje většinou hlasů. Z toho plyne, že i když se práce jednomu členovi nelíbí, zbytek jej může přehlasovat. Diplomantům vždycky říkám, že podstatou diplomové práce není opisování, že se počítá především osobní přínos. Pokud se však s diplomantem sejdete až u obhajoby, je postavení vedoucího práce minimalizováno.“ Na přímou otázku, zda popisuje konkrétně Grossův případ, však odpověděl: „Nepovažuji za vhodné zabývat se jednotlivostmi konkrétní diplomové práce v nepřítomnosti autora.“
Jak mezi nejlepší.
Mezi právníky v mezinárodních kancelářích je poměrně rozšířeným zvykem jezdit do zahraničí na prestižní univerzity a strávit rok studia v postgraduálním programu LLM. Někde je toto vzdělání dokonce nutnou podmínkou setrvání ve firmě. Hodnocení přínosu pro českou praxi není jednoznačné, protože právníci často studují předměty, pro něž nikdy nenaleznou uplatnění. „Osobně se domnívám, že pro tuzemskou praxi právníkovi zahraniční studium práva z odborného hlediska mnoho nedá,“ říká Kotáb. Jedním dechem ale dodává, že takové studium absolventa obvykle naučí intenzivně pracovat a důkladně přemýšlet. „Vystudování prestižní zahraniční univerzity dává úspěšnému absolventovi potvrzení, že jde o nadprůměrně inteligentního a pracovitého jedince,“ uvažuje o výhodách. Pak má takový člověk otevřeny dveře do těch nejatraktivnějších advokátních kanceláří. Nástupní mzdy koncipientů se v nich pohybují v částkách přes čtyřicet tisíc korun. „Ve vysokých mzdách se odrážejí pravidla pro odměňování přenášená z centrál zahraničních právních firem. Například v New Yorku se platy čerstvých absolventů nedávno dostaly přes sto tisíc dolarů ročně,“ říká Kotáb.
Problémový evergreen.
Šokujícím zážitkem je nejen pro české absolventy, ale i pro zahraniční klienty, a dokonce právníky s praxí, český obchodní rejstřík. „Je velkou otázkou, co s tím. Podíváme-li se do ciziny, je třeba se ptát, proč to v některých státech funguje lépe než u nás,“ uvažuje Kotáb. V zemích anglosaské právní kultury obchodní rejstřík v našem chápání vůbec neexistuje a zdá se, že to tamnímu podnikatelskému prostředí ani právní jistotě vůbec nevadí. Spíše naopak. Dokonce i v Německu, kde existuje podobný systém rejstříkových soudů jako v České republice, se prý čeká na zápis obvykle jen dva až tři týdny. V našich poměrech však nejsou výjimkou zápisy trvající dva i více roků. Pozornost se přitom věnuje právě opačným případům. „Na pražském rejstříkovém soudu byl před časem zaveden systém, který kontroloval všechny zápisy, jež se uskutečnily v době kratší jednoho měsíce. Ty byly apriorně považovány za podezřelé,“ říká Kotáb. Tento přístup považuje za fundamentálně špatný, protože pozornost by se měla věnovat naopak spíše případům, které se táhnou neúměrně dlouho.
