Ekonom Labani navrhuje nový sociální kontrakt
Jakou šanci má zaměstnanec, který po dlouhých letech práce ztrácí své místo? Nebo pracující, který si zkrátka potřebuje od svého zaměstnání oddechnout a nějakou dobu se věnovat rodině? Jedno řešení – alespoň jako námět k úvaze - by tu bylo. Tito lidé prostě dostanou placené volno a peníze budou pobírat z nového sociálního fondu. Ten se zřídí právě proto, aby ženám i mužům nabídl oddechový čas, během něhož se budou moci přeškolit na jinou práci či si plnit své rodinné povinnosti.
Takovou variantu sociálního modelu - jako jeden z možných scénářů – přednesl na začátku prosince v Praze francouzský ekonom a bývalý odborový vůdce Pierre-David Labani. Proč by se ale vlastně měly zavádět takovéto podezřelé novoty? Labani vysvětluje, že svět je dnes úplně jiný než za průmyslové éry.
Daleko větší roli v ekonomice hrají služby, hlavní předností v konkurenčním boji se stávají informace a znalosti. Velké změny se ovšem týkají zaměstnanců, kteří nemohou počítat s jistotou celoživotního zaměstnání od nástupu do práce až po penzi. Dnešní ekonomika vyžaduje daleko větší mobilitu lidí, kteří se musejí po dobu celé své pracovní kariéry vzdělávat a přeškolovat, přizpůsobovat měnící se situaci. Mnohé podniky z tradičních odvětví zanikají nebo se transformují. Zaměstnanci jsou více vystaveni nejistotě a často i stresu.
Konec starých časů.
Labani soudí, že sociální kontrakt, který se zrodil v průmyslové éře, vznikl z jakéhosi výměnného obchodu: Zaměstnanec byl právně podřízen svému zaměstnavateli, ale na druhé straně získával sociální ochranu. Tento model už však ztrácí smysl, neboť byl založen na předpokladu, že pracovník může strávit celý život v jednom podniku.
Bývalý odborový boss se proto odvolává na myšlenky profesora Alaina Supiota – šéfa týmu expertů, který připravoval zprávu o budoucnosti práce v Evropě. Sociální práva by měla být přidělena jednotlivci nezávisle na konkrétním pracovním úvazku. Každý pracovník by si mohl zvolit období svého života, v němž se bude věnovat něčemu jinému než samotné práci – v zásadě buď rodině, nebo vzdělávání a přeškolování.
A kdo to všechno zaplatí? Do onoho nového fondu by měli přispívat všichni zainteresovaní: veřejné organizace (a to i na evropské úrovni), firmy i sami jednotlivci.
Reakce skeptického ekonoma.
Partnerem pro diskusi byl Labanimu na půdě Francouzského institutu v Praze hlavní ekonom Komerční banky Kamil Janáček. Zatímco v rozborech toho, jak se mění charakter práce, se oba analytici často shodovali, Janáček si neodpustil poznámky „skeptického ekonoma“ vůči vizi nového sociálního kontraktu. Označil sice Labaniho myšlenku za originální, ale vzápětí dodal, že přirozená nepsaná smlouva bývá lepší než ta, kterou definuje zákon.
Sám Janáček předestřel novou teorii hospodářského růstu pro postindustriální éru. Hlavním faktorem růstu se podle ní stávají znalosti. Existující znalosti přitom vytvářejí nové znalosti s akcelerující rychlostí, a tento proces by snad dokonce mohl vyústit v dosud nevídaný jev, trvalý růst. Janáčkovi se zdá, že vývoj ekonomiky Spojených států v posledním desetiletí tento předpoklad potvrzuje, neboť USA vykazují akcelerující vzestup produktivity.
A právě zde Janáček hledá lék na problémy současnosti. Především to, jak se vyspělé země vypořádají s fenoménem stárnoucí populace. „Pokud se ukáže, že takový vyšší růst produktivity bude trvalý, mohl by se tím alespoň částečně kompenzovat nepříznivý demografický vývoj,“ domnívá se český ekonom.
Nejsme připraveni.
Janáček také připomněl, že lidé zatím nejsou na všechny změny – tedy nutnost dovzdělávat se a měnit profesní specializaci i zaměstnavatele – připraveni psychologicky. Zároveň varoval před tím, aby se vše řešilo mechanickým zvyšování výdajů na školství ze státních rozpočtů. „Samotné zvýšení výdajů nevede ke zvyšování kvality, stejný důraz se musí klást na změnu obsahu vzdělávání,“ soudí Janáček. Zároveň tvrdí, že ve školství a vzdělávání bude nutné kombinovat veřejné zdroje se soukromými.
Pierre-David Labani zase přišel s varujícími výsledky výzkumu, podle něhož celé tři čtvrtiny francouzských zaměstnanců stále vnímají práci především jako povinnost, která je příliš neuspokojuje: jejich práce vypadá pořád stejně, příliš po nich nevyžaduje vlastní rozhodování a neumožňuje žádný výraznější kariérní postup. Pouze pro menší část respondentů je práce cestou k osobní realizaci, Labani se nicméně domnívá, že těchto lidí bude v budoucnu stále více. Pak zbývá ještě další menší skupina pracovníků, jejichž práce je „životním projektem“. To se týká zaměstnanců ve školství, zdravotnictví či sociálních službách, pro něž má zvláštní význam konečný společenský výsledek jejich úsilí.
V každém případě je jasné, že přizpůsobení se novým poměrům může ještě být dost bolestivé.
