Dialog první: s Jiřím Přibáněm, profesorem filozofie práva na univerzitě v Cardiffu
V manželství a u soudu se zítra může stát cokoli. Letité úsloví advokátů neodeslal do českých dějin ani rok 1989. A od okamžiku, kdy se veřejnost seznámila se jménem Berka coby symbolem struktury mafiánského typu, jako by platilo dvakrát tolik. Co dnes zmůže v Česku právo? EURO light se vydal na průzkum prostřednictvím tří dialogů Karla Hvížďaly: s teoretikem, soudcem a advokátem.
Proč je podle vás, při pohledu z univerzity v Cardiffu, u nás tak těžko vymahatelné právo? Při srovnávání britského a českého práva musíme postupovat velmi opatrně, protože historické, politické a kulturní rozdíly jsou obrovské. Politické změny a revoluce, kterými česká společnost za posledních sto let prošla, se pochopitelně projevily i v tom, jakou důležitost občané, politici a nakonec i sami právníci přikládají právu. Totální úpadek právní kultury mezi lety 1938 a 1989 způsobil, že po roce 1989 tady chyběl početně silný, profesně zdatný a vzdělaný právnický stav, jehož odbornost by bylo možné využít během ekonomických, politických a sociálních reforem. Rozsah personálních změn, ke kterým v Čechách došlo v soudnictví nebo státním zastupitelství, byl mnohem větší než například v sousedním Polsku nebo Maďarsku.
Existovala jiná možnost než na soudy přesunout nezkorumpované právníky třeba z národního podniku Zelenina, jak se často uvádí? To je velmi zjednodušující představa, která neodpovídá skutečnosti. Po odchodu mnoha soudců z justice na počátku 90. let, a to nejen z politických, ale především finančních důvodů, se situace začala stabilizovat až po příchodu čerstvých absolventů právnických fakult a zlepšení materiálních podmínek ve druhé polovině 90. let. Případy, kdy do soudcovských funkcí nastupovali lidé, kteří za komunismu nemohli vykonávat tuto profesi, byly spíše ojedinělé. Justice proto v první polovině 90. let procházela celkovou strukturální a personální krizí, která byla navíc i krizí odbornosti.
Mohou za tento stav víc jedinci, či systém? Demokraticky zvolené parlamenty se po roce 1990 staly továrnami na výrobu nových předpisů, které měly zajistit i provádět další změny, například zaručit ústavní ochranu občanských práv, provést privatizaci, přijmout nový systém sociálního zabezpečení a tak dále. Jestliže ale v tomto procesu chybí odborně vzdělané profesní skupiny, nepřekvapí, že vydávané zákony i předpisy byly často vadné a ty, které byly bezvadné, zase neměl kdo správně aplikovat.
Co říkáte časté výtce, že nejprve se měla změnit legislativa a teprve pak privatizovat?
Vždycky jsem byl skeptický k těm kritickým názorům, podle kterých bylo chybou, když po roce 1989 dostali ekonomové přednost před právníky a kvůli tomu se dodnes potýkáme s korupcí a byrokratickou neschopností. Tenkrát to přece vůbec nebyla otázka nějaké volby! Parlamentem bloudilo pár právníků, kteří se nemohli spolehnout na právnický stav v zemi, a politici, kteří zodpovídali za ekonomickou reformu, se zase jako ekonomové pouze tvářili. Podíváte-li se na složení českých vlád první poloviny 90. let, zjistíte, že mnozí ministři se sice chovali „ekonomicky“, což ale neznamená, že by to byli skvělí ekonomové. Dnešní ekonomové vám o tehdejší době a politických elitách zpravidla řeknou, že to byli takoví marxisté naruby, kteří zcela v duchu reálného socialismu hovořili vzletným jazykem a přitom sledovali především soukromý prospěch. Ekonomická reforma mohla jako ostatně kterákoli jiná reforma mít větší a účinnější právní regulaci, ale nebuďme naivní a nemysleme si, že bychom se tím vyhnuli korupci. Z hlediska veřejného zájmu jde v každé privatizaci o to, aby co nejméně připomínala rozkradenou tombolu z filmu Hoří, má panenko a aby ti, kdo ji provádějí, byli právně odpovědní za své činy. Přitom ale například i v Německu, kde na privatizační proces ve východních zemích dohlížel výkonný aparát silného státu, se odhaduje, že téměř dvacet procent privatizovaného majetku doprovázela nějaká forma korupčního jednání. Vzpomeňme například na privatizační skandál kancléře Kohla.
V našich domácích podmínkách nešlo ani tak o spor ekonomů s právníky, ale spíš silně zapůsobila naše česká tradice slabého státu, kdy všichni věří přátelům a známým, ale nikdo nedůvěřuje státu a jeho institucím. Stát jako kdyby pouze organizoval tombolu, o kterou se lze s kamarády rozdělit i nejpochybnějším způsobem. To je také základní rozdíl například proti Británii, kde lidé naopak důvěřují soudům a policii a spoléhají se na ně při řešení osobních problémů či konfliktů víc než na osobní známosti. U nás je stát něčím podezřelým, proti čemu je třeba se chránit a co se musí nějakým způsobem přechytračit. Dokonce i ti, kdo ho mají reprezentovat, se ho snaží využít především pro vlastní potřeby. Privatizační zákony zde mohou sloužit jako příklad toho, jak se během krátké doby podařilo zákonodárcům z právních předpisů vypustit většinu prostředků k vymáhání práva, to jest to, na čem stojí a padá i jejich vlastní autorita.
Přesto na začátku ledna pan prezident Klaus, který svolal slavnostní konferenci k 15. výročí zavedení kapitalismu v České republice, prohlásil: Byla to mimořádná, ale úspěšně zvládnutá chvíle naší novodobé historie. Souhlasíte? Neodvažuji se hodnotit, zda zavedení kapitalismu v České republice proběhlo z hospodářského hlediska úspěšně, protože nejsem ekonom. Nicméně mi nepřipadá, že by to byla nějaká historická chvíle, na kterou bychom měli být dějinně hrdí. První fáze privatizace, to přece byla dokonalá ukázka institucionálního selhání státu doprovázená u některých tehdejších politiků trestuhodnou představou, že sama touha po podnikání povede k pěstování občanských ctností a ty zase ke správným zákonům. Ukázalo se ale, že zákonů se naopak často velmi neřestně využívalo k prosazení ekonomických zájmů nově se formujících mocenských elit a aliancí.
Vrátil bych se k vymáhání práva: Jaké prostředky podle vás u nás chybí? Zeptáte-li se odborníka na trestní právo, jeho odpověď se bude podstatným způsobem lišit od znalce v oboru obchodního nebo občanského práva. Zrovna tak představy ministerského úředníka zodpovědného za přejímání a slaďování evropského práva s domácími normami budou jiné než představy krajských hejtmanů. Odhlédneme-li však od speciálních problémů, jako jsou například změny v zákoně o konkurzu, myslím, že v současné době panuje stále nedostatečná vnitřní kontrola činnosti soudce, která by mohla zabránit průtahům v soudním řízení. Soudci jsou navíc zavaleni administrativní činností, kterou by správně měl zajišťovat správní aparát soudu. Na nedostatečnou výkonnost českého soudnictví ostatně pravidelně poukazovaly i zprávy Evropské komise před vstupem České republiky do EU.
Jsou v České republice vytvořeny podmínky, aby mohl soudce být skutečně nezávislý? A je to jen patnáct let po pádu totality vůbec možné? Srovnání s britskou zkušeností je opět poučné. V posledních několika letech dochází v Británii k pravidelným střetům mezi vládou a Sněmovnou lordů coby nejvyšší soudní institucí v zemi, které se týkají oblasti protiteroristické bezpečnostní politiky a její slučitelnosti s ústavní ochranou lidských práv. Soudci několikrát bezprostředně zrušili vládní opatření v boji s terorismem, ale příslušný ministr na to reagoval pouze slovy, že soudní rozhodnutí respektuje. Naproti tomu výroky některých českých politiků na adresu nejvyšších soudních institucí i soudní moci obecně vytvářejí atmosféru nedůvěry a politického nátlaku a jenom živí obecný předsudek, podle kterého jsou soudci neschopní, zkorumpovaní a politicky závislí. Samozřejmě jsem pro veřejnou a nejpřísnější kritiku soudů, ale ta musí přicházet ze strany médií a politické veřejnosti, nikoli od ústavních činitelů, jako jsou poslanci, vláda nebo prezident.
Soudy a soudci mají ve velké většině mezi občany nízký kredit a často za to mohou rozsudky, které jsou těžko pochopitelné, či nedbalost, díky které jsou zločinci propuštěni na svobodu a jejíž příčinou může být korupce. Způsobuje to neschopnost, neochota soudců rozsudky veřejnosti řádně zdůvodnit, arogance či právní negramotnost, která vede lidi k přesvědčení, že soud hledá vyšší spravedlnost, zatímco soud zkoumá pouze oprávněnost či neoprávněnost žaloby? Především je třeba zbavit se archaické představy, podle které právo má být jednoduché, stručné, všem srozumitelné a sdělitelné. Musíme si uvědomit, v jak složité společnosti žijeme, a vycházet z toho, že právo je jedním z projevů této složitosti. Dnešní volání po srozumitelnějším a přehlednějším právu má nepochybně své důvody, protože tvorba právních norem například v oblasti daňových předpisů se čím dál víc podobá zhoubnému bujení. Moderní právo ale nemůže být prosté a všem srozumitelné, protože taková není ani moderní společnost. Dále nesmíme zapomínat, že žijeme v té části Evropy, kde například již v dobách habsburské monarchie bylo společensky váženější stát se vyšším státním úředníkem než soudcem. Úřady a byrokracie, to je přece hlavní metafora moderní středoevropské literatury! Žádná tradiční úcta k soudům a soudcům jako například v zemích s anglosaskou právní tradicí u nás neexistuje. Na případná selhání soudní moci se hledí jen jako na další příklad nedůvěryhodnosti našeho slabého státu. Všimněte si, že soudce se dodnes považuje často za někoho, kdo reprezentuje stát, a nikoli spravedlnost danou ze zákona všem občanům bez rozdílu, což je samozřejmě chyba. V českých médiích se také téměř nikdo nevěnuje pravidelnému rozboru klíčových rozhodnutí Ústavního nebo Nejvyššího soudu, o lucemburském Evropském soudním dvoru nebo štrasburském Evropském soudu pro lidská práva nemluvě. Přitom ústavní posílení soudní moci představuje jednu z nejdůležitějších změn v organizaci a fungování našeho právního státu.
Za to si mohou ale velice často sami soudci: nedávno jsem jednoho z nich, a byl to muž na vysoce postavené soudní židli, slyšel říkat: My jsme ale nemohli rozhodnout jinak, protože to by bylo pro stát moc drahé. Může si doopravdy nezávislý soudce dovolit toto říci, byť jen v kuloárech? Nezávislý soudce musí znát hranice své moci a nesmí například za vládu rozhodovat o jejím programu sociálního zabezpečení a dávek, jak se to svého času stalo například v Maďarsku. To by pak nebylo pro stát jen drahé, ale přímo zničující z hlediska principu dělby ústavní moci, protože vláda by ztratila kontrolu nad rozpočtem, a tudíž i možnost vládnout. Pokud se ovšem soudce ve svém rozhodování řídí především snahou napomáhat vládě a parlamentu v jejich vládnutí, má to úplně stejně zničující dopad. Již od římských dob existuje o právu a spravedlnosti mnoho více či méně učených rčení, mezi kterými Fiat iustitia, pereat mundus! (Ať je spravedlnosti učiněno zadost, i kdyby se svět měl zbortit!) má obzvlášť silnou výbušnost. Neříká se jím ale vlastně nic jiného, než aby se soudce řídil ve svém rozhodování nezávisle na politických i dalších vlivech či formách nátlaku a postupoval podle práva a vlastního svědomí. Váš případ souvisí možná s tím, jak chabé mínění mají soudci o své vlastní funkci a jak malou vážnost přikládají své profesi.
Vrátil bych se ke srozumitelnosti práva: Jak může regulovat společenské vztahy právo, kterému rozumí jen hrstka lidí? Tato otázka má dvě roviny. Právo a jeho výklad samozřejmě vyžadují odborné a stále specializovanější znalosti, avšak právní předpisy by současně měly zajistit, aby pravidla společenského chování, která upravují, měla formu srozumitelnou běžnému občanovi. Uvedl bych to na příkladu již zmiňovaných daňových zákonů. Namísto jasného a férového způsobu, kterým by stát vybíral daně, zákony přijímané v této oblasti mnohdy vypadají jako rafinovaná léčka, do které kdykoli může spadnout kterýkoli podnikatel nebo občan. Například před několika lety dosáhla nesrozumitelnost daňových předpisů v USA takových rozměrů, že se Kongres rozhodl zvláštním předpisem výkonné moci přikázat, aby radikálně zjednodušila formuláře a celý systém daňových přiznání. Dnes může průměrně inteligentní občan USA vyplnit daňové přiznání rychle a sám. Myslím, že je to dobrý příklad toho, jak i velmi složitá oblast právní úpravy může mít pro občana jednoduchou a srozumitelnou formu. Odborných znalostí je třeba teprve v případě právního konfliktu. Obdobně je tomu například i v oblasti trestního práva, kde skutkové podstaty trestných činů by neměly vyvolávat pochyby, i když víme, že vždy budou existovat nejasnosti, zda a jak některé složité činy trestně kvalifikovat.
Co by se podle vás v české justici mělo změnit nejdříve?
Naše právní tradice i současný systém stojí na institutu takzvaného „kariérního soudce“. To znamená, že absolvent právnické fakulty po ukončení studia vstoupí do služeb justice a po určité době a úspěšně složených zkouškách se stává soudcem. To je systém, který běžně funguje například ve Francii nebo Německu, ale velmi podstatně se liší například od Británie nebo USA, kde jsou soudci jmenováni z řad právnických profesí až po dosažení určitých zkušeností, věku a profesionální prestiže. Tyto dva systémy nelze zaměňovat, ale myslím, že zákonné zvýšení věkové hranice pro profesi soudce je zcela správné a mělo by přispět k posílení prestiže české justice.
Také jsem přesvědčen, že justice se musí více oprostit od závislosti především na ministerstvu spravedlnosti a být mnohem více řízena samosprávně, to znamená nějakou formou soudcovských rad, v jejichž čele by stála Nejvyšší soudcovská rada jako samosprávný orgán soudní moci. Soudcovská samospráva by měla zajišťovat odbornost soudců, jejich další vzdělávání a také více a lépe dohlížet nad dodržováním soudcovské profesní etiky a podílet se na procesu jmenování soudců. Zatímco tyto instituce a jejich činnost jsou v jiných zemích chráněny ústavou, u nás se naopak některé minulé vlády snažily získat více kontroly nad justicí, a tím z ní zcela v duchu byrokratické tradice učinit jen další z vlastních úřadů. Stupeň centralizace a vlivu moci výkonné na moc soudní, jaký existuje v České republice, je mimořádně odpudivý a v EU srovnatelný snad jen s postsovětským a silně zkorumpovaným Lotyšskem.
Funguje u nás ústavněprávní kontrola moci ze strany soudnictví a může vůbec fungovat, když neexistují základní zákony o střetu zájmů? Když je u nás nestandardní imunita poslanců, když média veřejné služby nejsou oddělená od Parlamentu? Tady se hromadí více problémů, které souvisejí s tím, jakou malou vážnost přikládá česká společnost státu a právu. Všichni budou naříkat nad tím, jak zkorumpované a zpupné jsou politické elity, ale parlamentní volby to nijak neovlivní. Na četbu Orwellovy Farmy zvířat si vzpomene každý, kdo někdy sledoval třeba jen jedno z mnoha parlamentních jednání o omezení poslanecké imunity. Stranické rozdíly mizí, společná fyziognomie zůstává. Poslanci si klidně dovolí svá privilegia obhajovat i před zraky televizních diváků, protože se mohou spolehnout na to, že jejich voliči budou považovat politiku za snůšku nemravnosti a korupce, ale přitom jim tak jako tak odevzdají jejich hlas. A nebo ho neodevzdají, ale tím se nijak nemění charakter celé hry a zisky hlavních hráčů, jenom se přerozdělí mandáty.
Jak funguje Ústavní soud? Je dostatečně oddělen od politiky, když v něm zasedá tolik bývalých politiků včetně jeho předsedy Pavla Rychetského? Postavení Ústavního soudu je zvláštní, protože se s ním předem počítá nejen jako s hlavním garantem ústavnosti a strážcem ústavních práv a svobod, ale také jako s politickou institucí. Má některé důležité pravomoci ve vztahu k ostatním orgánům ústavní moci, a také proto jsou na rozdíl od všech ostatních soudců ústavní soudci jmenováni prezidentem na časově omezenou dobu (deset let) a jejich jmenování musí schválit Senát. Sám fakt, že ústavní soudci mají politickou minulost, nemusí ještě znamenat, že by nemohli být nezávislí. Gravitační síla této instituce je totiž mimořádná a i bývalý politik se může snadno oprostit od své minulosti a vystupovat nezávisle a důsledně i proti těm, v jejichž řadách býval. Záleží na integritě těchto lidí a na tom, zda pochopí význam své nové ústavní funkce.
Proč nejsou výroky tohoto soudu dostatečně respektovány nižšími soudy? Vzpomínám si, jak ještě v polovině 90. let učitelé na právnických fakultách nechávali u státních zkoušek propadnout ty studenty, kteří se odvážili zcela podle dikce ústavy tvrdit, že nálezy Ústavního soudu týkající se abstraktní kontroly ústavnosti jsou obecně závazné, to jest že se jimi musí řídit soudy i další státní orgány. Někteří z mých tehdejších kolegů se dokonce pouštěli do argumentačních veletočů a tvrdili, že obecně závazný je výrok soudu, ale ne samotný argument a normy či principy v něm obsažené. To všechno jenom proto, aby mohli nadále dogmaticky tvrdit, že v českém systému soudy nesmí tvořit právo, přestože Ústavní soud k tomu zmocňuje přímo ústava. Podíváte-li se na náš současný právní a ústavní systém, vidíte, jaké nesmysly tehdy tvrdila akademická obec i malá část soudcovského stavu. Rozdíly mezi jednotlivými právními systémy jsou mnohem menší, než jak dodnes tvrdí některé české učebnice práva. Letmý pohled například na spor mezi Ústavním a Nejvyšším soudem o výklad Trestního zákoníku nebo nálezy Ústavního soudu v restitučních kauzách jednoznačně ukazují nejen moc a význam jeho jednotlivých rozhodnutí, ale i vliv na tvorbu a výklad právních norem. Pohybujeme se tedy směrem od absolutní nezkušenosti a neschopnosti chápat význam ústavního soudnictví k jeho pochopení a patřičnému vymezení vůči ostatním orgánům ústavní moci.
Platí u nás skutečně Listina základních práv a svobod? A může něco platit v zemi, kde sami poslanci porušují ústavu, kde se skoro nikde nedodržují ani předpisy na silnici a na obsluhu výtahu? Co se týče dodržování práva, vždycky dávám svým studentům jako příklad dopravní předpisy, které jsou takřka stejné ve všech evropských zemích, a přesto když jedete Evropou, musíte mít na paměti, že jinak se jezdí v Itálii a jinak v Německu. Psané právo se často velmi podstatně liší od toho, jak si ho společnost přizpůsobuje a dodržuje. Navzdory této známé sociologické pravdě však naše země prošla velkými změnami, v jejichž pozadí jsou změny v ústavě a zákonech. Listina představuje jednu z nich a v souvislosti s ní jsem měl před několika lety, když jsem přednášel na jednom semináři pro soudce, zajímavou zkušenost. Během diskuse jsem se přítomných soudkyň a soudců schválně zeptal, jestli při svém rozhodování také používají Listinu jako jeden z pramenů práva. V tu chvíli se přednášková místnost generačně rozdělila: starší generace soudců se řídila bývalým pravidlem, podle něhož soudce postupuje podle zákona a nezajímá se o politické konvence, jako je ústava, mladší soudci a soudkyně tvrdili, že ji běžně využívají a hledají v ní i v nálezech Ústavního soudu především obecné principy, které mají v konkrétních případech aplikovat. Tento generační rozdíl, myslím, dobře ilustruje celkovou změnu, k jaké u nás pomalu, ale jistě dochází – od legalistického k ústavněprávnímu státu, v němž úloha soudní moci roste, a proto společně s ní musí růst i soudcovská odpovědnost a obecná právnická vzdělanost.
Dala by se celá změna nějak urychlit třeba povinným doškolováním soudců? Jaké konkrétní návrhy byste doporučil?
Aby nevznikla mýlka, já jsem odpůrcem takzvaného soudcovského státu, jakým se například v 90. letech minulého století stala Itálie a po jakém volají někteří stoupenci teorie soudcovského aktivismu, reprezentovaného „silným a spravedlivým“ soudcem – Herkulem. U nás jsme však dosud v situaci, kdy se na soudce hledí často jako na nedůležité úředníky, a to je třeba změnit. Náš ústavní systém mocenských brzd a rovnováh musí poskytovat soudní moci větší váhu a respekt, než jak je tomu dosud. S tím pochopitelně souvisí i požadavek celoživotního vzdělávání, jehož garantem ale musí být ony již zmiňované orgány soudcovské samosprávy, nikoli nějací vládní úředníci. Soudce nelze neustále přezkušovat před nějakými komisemi a už vůbec ne před takovými, které by zřizovalo například ministerstvo spravedlnosti. Soudci vrcholných soudních orgánů v zemi by se naopak měli aktivně podílet na formování takzvané justiční politiky, a tím vytvářet protiváhu k výkonné moci. Dále je třeba vytvořit síť permanentního doškolování pro soudce soudů všech stupňů a pravidelně je seznamovat nejen s dogmatikou, ale především s problémy a trendy, které se v soudním rozhodování objevují v rovině soudnictví obecného, ústavního i evropského či mezinárodního. Pokud vím, tak například středoevropské ústavní soudy se pravidelně setkávají a vyměňují si doktrinální názory a zkušenosti. Takové formy konzultací je třeba přijmout i na domácí půdě a rozšířit napříč justičním systémem.
Soudci jsou ale součástí společnosti, která má u nás velice nízce položenou laťku mravnosti a v níž ještě nefunguje tlak veřejného mínění, lidé vidí stále velice často politiku jen jako nutné zlo. Šéfem největšího zločineckého gangu byl konkurzní soudce Berka. Nejspíš proto vždy vítězí i perverzní tvořivost ve výkladu práva: Neměli bychom si připomenout, že změny by se měly dotknout i hlubších kořenů naší společnosti?
Myslím, že ta otázka souvisí s obecnou nedůvěrou ke státním institucím, ale i nezájmem o jejich činnost. Soudci, úředníci i poslanci se nakonec mohou chovat jen v mezích toho, co je jim společnost ochotná tolerovat. Neměli bychom očekávat nějakou mravní obrodu společnosti, ale rozhodně bychom měli mnohem důsledněji vyžadovat veřejnou kontrolu ústavní moci, přimět ji, aby skládala pravidelné účty ze své činnosti. V angličtině pro to existuje velmi výstižný termín – accountability. Jistě není náhodou, že pro něj v češtině nemáme přesný výraz. Montesquieu před téměř třemi sty lety velmi přesně popsal, že síla demokratické republiky spočívá ve vztahu důvěry mezi ovládanými a těmi, kdo jim vládnou. Pokud má vláda důvěru svých občanů, demokratická společnost je stabilní a upevňuje politické ctnosti. Pokud však tato občanská důvěra chybí, demokratická vláda se dříve či později zhroutí a namísto ní vznikne despotický režim. Podle mne by stačilo, kdybychom si v Česku lépe uvědomovali tento předpoklad ústavní demokracie a podle toho kriticky přistupovali i k našim ústavním činitelům a demokraticky zvoleným politikům.
