V listopadu a prosinci 2004 nosila oranžový rolák, v barvě kyjevských demonstrací. V lednu 2005 se převlékla do fotbalového dresu Šachťaru Doněck, a odjela na ukrajinský východ. Přesvědčovat tamní rusky mluvící Ukrajince, že její politický partner, nastupující prezident Viktor Juščenko, zemi nerozdělí; přesvědčovat nedávné příznivce Viktora Janukovyče, že ona mezi ně patří: Julia Tymošenková, největší favoritka na post ukrajinského premiéra.
Ani Viktor Juščenko, ani Julia Tymošenková nepotvrdili, že by si kdy přesně rozdělili role. Přesto je to všem pozorovatelům zřejmé: zatímco Julia Tymošenková nazývala odstupujícího prezidenta Leonida Kučmu banditou, který by měl stanout před soudem za vlastizradu, Viktor Juščenko si s ním potřásal pravicí; zatímco Julia vedla blokádu vládních budov, Viktor vyjednával o jejím ukončení. Zkrátka, jestliže se Viktor Juščenko stal diplomatickou tváří ukrajinské oranžové revoluce, Julia Tymošenková byla její železnou rukou.
„Je hvězdou, a dobře to o sobě ví,“ řekl o ní nedávno její bývalý mediální poradce Alex Kovšun v britském listu Daily Telegraph. Někdejší spolupracovník Tymošenkové je ve své charakteristice lapidární: „Mezi lidmi se o ní říká, že má víc koulí než Viktor Juščenko. Že ona je tím pravým mužem revoluce.“
Veřejnost považuje Julii Tymošenkovou za krásnou ženu; někteří místní komentátoři ji dokonce nazvali ukrajinskou Johankou z Arku – a ona to ráda slyší. „Její oči se při té zmínce rozzářily,“ referuje jeden zahraniční zpravodaj. „Jakmile uslyšela to přirovnání, přiznala: Ano, jsem velmi ambiciózní, lidé ode mne hodně čekají a já je nezklamu. Jsem šťastná, že moje role v historii oranžové revoluce je nezpochybnitelná.“
Bojovnice proti oligarchům.
Čtyřiačtyřicetiletá Tymošenková, která v říjnu loňského roku výhrůžně prohlásila, že gruzínský způsob svržení Eduarda Ševarnadzeho byl jen růžovou procházkou proti tomu, co se stane na Ukrajině v případě Janukovyčova volebního podvodu, ovšem není političkou bez historie. Naopak. Nejbohatší žena Ukrajiny stála v minulosti tam, kde se nyní strachují Juščenkovi političtí nepřátelé: mezi oligarchy, kteří v symbióze politiky a byznysu spojili „užitečné s užitečným“.
Ačkoli se Julia Tymošenková snaží vykreslovat sebe samu jako bojovnici proti oligarchům, ještě v roce 1998 ji kupříkladu Financial Times a další prestižní listy zařazovaly na jejich seznam. Tymošenková totiž založila politické hnutí Hromada (jež získalo ve volbách z března 1998 sedmnáct parlamentních křesel) ještě v čase, kdy působila jako prezidentka společnosti Spojené energetické systémy s ročním obratem jedné miliardy dolarů.
Pravdou samozřejmě je, že takový byl tehdejší ukrajinský politický systém. Například Sergej Rys, vlastník jedné z největších ukrajinských ropných obchodních společností Shelton, patřil mezi lídry Strany Zelených, která získala v parlamentu devatenáct hlasů. A ukrajinští „sjednocení sociální demokraté“? Na řadě z jejich sedmnácti parlamentních židlí seděli lidé z firmy Slavutiš, kontrolující 20 procent ukrajinského obchodu s ropou a patnáct procent obchodu s cukrem.
„Zvolili jsme si parlament, jehož polovina členů nechce nic jiného než imunitu,“ napsaly po volbách v roce 1998, které posadily do ukrajinského zákonodárného sboru 150 byznysmenů a bankéřů, noviny Zerkala Nedelja. Ačkoli sami politici-podnikatelé o sobě prohlašovali, že hodlají „postavit hráz“ levičáctví a uskutečnit v zemi potřebné ekonomické reformy, mnozí komentátoři se obávali pravého opaku. Totiž že oligarchové přišli do parlamentu jen proto, aby si hlídali vlastní politické zájmy. Již citovaný deník Financial Times v dubnu 1998 uvedl, že nově „zvolení poslanci mohou bránit uskutečnění reforem, navrhovaných Mezinárodním měnovým fondem (MMF)“. Proč? Z několika důvodů:
MMF třeba po Ukrajině požadoval přijetí zákona, který by omezil akcionáře bank půjčovat si ve vlastní instituci velké sumy peněz; požadoval zavedení moderního systému centrální banky, zánik kultury, v níž komerční banky spravovaly vládní vklady, odstranění barterových obchodů namísto řádného placení zakázek a ucpání „penězovodu“, kterým podle odhadů expertů odešlo v letech 1991-1997 na konta ve Švýcarsku a na Kypru kolem třiceti miliard dolarů.
A tak je otázkou, kolik Ukrajinců vnímá v dnešní euforii alespoň záblesk jisté ironie: zatímco se v těchto dnech objevují zprávy o tom, že zhruba dvě stě byznysmenů z Janukovyčova okruhu požádalo o diplomatické pasy a snaží se i s penězi zmizet v zahraničí (média spočítala, že by do Juščenkova nástupu k moci mohly z Ukrajiny zmizet asi dvě miliardy dolarů), vítězka revoluce může vzpomínat na rok 1995, kdy jí policie obvinila z pašování peněz. Peněz? Spíše kapesného, na letišti prý ukrývala pouhých sto tisíc dolarů.
Ve vazbě pro korupci.
Z byznysu do politiky přešla Julia Tymošenková definitivně v roce 1999, kdy jí prezident Leonid Kučma jmenoval vicepremiérkou odpovědnou za energetiku. Bylo to v době, kdy si celá země ještě pamatovala skandál, v němž budoucí ukrajinská Johanka z Arku hrála hlavní roli. Tymošenková byla obviněna z toho, že Spojené energetické systémy pod jejím vedením patřily mezi ty společnosti, které v letech 1996–1997 zasílaly peníze na tajná konta někdejšího premiéra Pavla Lazarenka, jehož vláda poskytovala oligarchům zvláštní zacházení.
Toto ovšem není jediný důvod, proč se mnozí Ukrajinci nad pozdější politickou pózou Tymošenkové (coby oligarchobijkyně) spíše usmívají. Řada dobových textů, které dnes leží polozapomenuty v archivech, dokazuje, že její působení ve vládě nebylo až tak úspěšné, jak se traduje:
Je nezpochybnitelné, že Julia Tymošenková zdědila energetický sektor v čase krize. Největším problémem bylo, že se pouze deset procent obchodované energie platilo penězi; zbytek se vyrovnával bartery, což vedlo k neschopnosti energetických společností investovat do obnovy technologií a do vlastního rozvoje.
Těžko polemizovat i s tím, že již v roce 2000 se oněch deset procent zvýšilo na šedesát, na což reagovala Evropská banka pro obnovu a rozvoj udělením půjčky v hodnotě 215 milionů dolarů na výstavbu dvou nových jaderných reaktorů.
Jenže: podle některých ekonomických analýz se v systému placení energií stále nacházelo mnoho nejasností a například dluh mezd horníkům stoupl v letech 1999–2000 o devět procent. Nejdál šel v kritice Tymošenkové šéf ukrajinské národní bezpečnosti Jevgen Marčuk; podle něj vicepremiérka falšovala statistiky a denně měla zisky z trhu s elektřinou v hodnotě tří milionů dolarů pod svou „manuální kontrolou“. Ostatně, problematický byl i výsledek státní jaderné společnosti Energoatom, která kontrolovala 45 procent ukrajinského trhu s elektřinou: za „vlády“ Tymošenkové se jí za dodanou energii podařilo vybrat pouze osm procent z očekávaných 40 milionů dolarů.
Přes všechnu kritiku však obrazu, který o sobě šíří i sama Julia Tymošenková („zatímco oligarchové jsou v politice pro vlastní prospěch, já hodlám sloužit Ukrajině, a proto ze zdejší energetiky vymýtím korupci“), napovídá její politický sestup, jenž následoval necelé dva roky poté, co v energetickém sektoru zahájila vlastní reformy. Prezident Kučma ji odvolal již v lednu 2001, krátce poté byla vzata do vazby pro obvinění z korupce, a o rok později, když už stála jednoznačně v řadách opozice pod koaličním transparentem „Ukrajina bez Kučmy“, jen tak tak vyvázla z autonehody, která pravděpodobně byla pokusem o atentát.
O minulosti se nemluví.
Většině zahraničních žurnalistů, kteří se pokoušeli s Julií Tymošenkovou mluvit o její minulosti, napsala nebo řekla, že na toto téma se odmítá bavit. Zřejmě ví proč. Prozatím se veřejně nevyjadřuje ani o své budoucnosti. Jenže jen málokdo si připouští, že by se Johanka z Arku nestala premiérkou. Konečně, odpovídala by tomu i její nedávná cesta na východ: „Jsem s vámi,“ prohlásila ve fotbalovém dresu Šachťaru Doněck, „narodila jsem se v nedalekém Dněpropetrovsku a vyrostla jsem v rusky mluvící rodině.“
Jak je vidět, Tymošenková se východu nebojí, což dokázala kromě jiného i tím, že vystoupila v živé televizní debatě hlavního rusky vysílaného televizního kanálu. „Byl to Janukovyč, kdo mohl leccos udělat pro rusky mluvící Ukrajince, ale svou příležitost propásl,“ řekla bojovně a naznačila, že vítězná opozice zemi nerozdělí.
Otázkou přesto zůstává, jak se bude v budoucnu vyvíjet politický vztah současných partnerů: železné Tymošenkové a diplomatického Juščenka. Nová verze ukrajinské ústavy stanoví značné omezení prezidentských pravomocí a může to být právě železná Julia, kdo v roli premiérky převezme otěže. Ostatně: již jsme četli, že je to spíše ona, kdo je ve zmíněné dvojici mužem.
