Posledních dvacet let dělám to, co mě baví a na co jsem se bezděky připravoval větší část života
Na střední školu jsem se na první pokus nedostal, i když jsem na vysvědčení neměl trojky, ale tehdejší kritéria brala v úvahu i jiné okolnosti, které byly převažující OE postoje a názory rodičů, stanoviska uličních výborů atd. Nebylo to pro mě žádné překvapení ani katastrofa. Hůře to nesli rodiče, zejména máma. Faktem je, že jsem měl v té době mnoho jiných zájmů. Prioritou pro mě byla lehká atletika a hokej. Rád jsem měl koně, auta a motocykly. Skončil jsem, jako mnoho jiných, v učilišti na oboru mechanik, v závodě jednoho velkého strojírenského podniku. Mimochodem po 26 letech jsem na toto místo zavítal jako náměstek ministra, ale to není až tak důležité, spíš to byla nostalgie a vzpomínka na učňovskou dobu, snad i trochu zadostiučinění.
Zkušenosti z učiliště jsem mnohokrát v životě zúročil a jsem nakonec rád, že jsem ho absolvoval. Snadněji jsem byl přijat na střední průmyslovou školu strojní a i ke studiu mi praxe prospěla. Také bylo dobře, že jsem v patnácti letech chodil na šestou do práce a absolvoval odpolední směny a všechno, co s tím souvisí. V závěru průmyslovky přišla velká láska. Oženil jsem se, narodily se děti. V té době jsem považoval za nejdůležitější rodinu, a nikoli kariéru. (Mimochodem rodinu považuji za nejdůležitější stále, dnes máme již šest vnoučat.) Podle toho jsem si našel i zaměstnání.
Referent v technickém úseku ve strojírenském závodě s minimálním nástupním platem. V té době většina spolužáků studovala strojní fakulty na vysoké.
Vždy jsem inklinoval k obchodu a měl jsem štěstí: po určité době mi byla nabídnuta práce v obchodním úseku, rychle jsem se tam zapracoval. V tehdejší době plánovaného hospodářství to bylo víceméně rozdělování produkce předem prodané, ale stejně to byla živější práce. Zásadní uspokojení se nekonalo.
Za nutnost jsem považoval studium na vysoké škole. Předpokládalo to doporučení zaměstnavatele, odsouhlasení typu školy, úspěšné zvládnutí rodinných povinností, přijímaček a studia.
Musím i dnes uznat, že se zaměstnavatel zachoval velkoryse a studium na V v Praze mi umožnil. Neskromně jsem předpokládal, že po absolvování školy a souběžné odborné praxe budu mít oproti běžným“ studentům značnou výhodu. Tento předpoklad se v zásadě potvrdil. Další profesní život byl velmi pestrý. Praxe a vzdělání byly základem pro získání řady dalších pozic na generálním ředitelství a ministerstvech až po funkci náměstka ministra.
Také po roce 1989 jsem získané zkušenosti mohl využít v řízení některých akciových společností a nakonec i v privatizaci výrobního podniku, který se za dvacet let pod mým vedením dostal ve svém oboru na světovou úroveň. Jsem rád, že jsem si mohl i částečně splnit koníčky z mládí tím, že moje firma vyrábí pro automobily technicky náročné, vysoce sofistikované komponenty.
O autorovi| Mojmír Čapka, majitel a předseda představenstva společnosti Brisk
