Praha má příliš volných ploch. Měli bychom se inspirovat v západních metropolích a tyto plochy zastavět, myslí si ředitel Institutu plánování a rozvoje Ondřej Boháč. Má pravdu, že v době fatálního nedostatku bytů chránit každý zanedbaný brownfield či betonový plácek, i když se nachází v historickém centru, jde zcela proti zájmům obyvatel. Přesto, Boháčovo srovnání s Vídní a Berlínem v mnoha ohledech pokulhává a vzbuzuje dojem, že významný úředník v hlavních městech sousedních států nikdy nebyl.
Praha má podle Boháče až zbytečně moc parků, na jejichž údržbu nemá město peníze. Ve Vídni by tyto volné plochy podle Boháče jistě využili smysluplněji. To opravdu mluví o městě, jehož polovinu rozlohy pokrývá zeleň, jak vyplývá z nedávno zveřejněné statistické zprávy Vídně? O městě, v jehož středu se nachází obří městský les Prátr a na jehož území se rozkládá i národní prak Lobau, tedy atrakce, za kterou Pražané musejí až na Šumavu nebo do Krkonoš?
Je pravda, že ve Vídni se nachází i jedno z největších současných stavenišť Evropy v okolí zaniklého Südbahnhofu. V tomto případě se však jedná o brownfield, na kterém postupně vznikají nejen kanceláře a byty, ale také 70 tisíc metrů čtverečních velký park Helmuta Zilka. Za jeho údržbu bude muset město Vídeň platit a zatíží jeho rozpočet. Přesto tamní radnice plochu nezastavěla, jak navrhuje šéf IPR v případě Prahy třeba u parčíku na náměstí OSN, tedy v lokalitě, kde je koncentrace brownfieldů v metropoli vůbec nejvyšší.
Nepřesvědčivě zní i navrhovaná inspirace Berlínem. Tam jsou jeřáby skutečně vidět na každém kroku. Příčinou je ale jedna historická událost, které se Praze bohudík (nebo z pohledu IPR možná bohužel) vyhnula. Před více než sedmdesáti lety nejdříve spojenecké bombardéry a následně rudoarmějská děla uvolnily většinu plochy města pro novou developerskou výstavbu. Ta však nemohla odstartovat hned, neschopnost domluvy mezi výhodní a západní městskou částí vedla k téměř třicetileté 150 kilometrů dlouhé a až 500 metrů široké stavební uzávěrce lidově zvané Berlínská zeď.
Čtěte další komentáře autora:
Volby se blíží, budeme trestat solárníky
Finské máslo jako nový polský tarif? Jen dočasně
Až po jejím pádu se mohly stavební stroje naplno rozjet a v podstatě se nezastavily dodnes. A ani v těchto jedinečných a na jiná města nepřenositelných podmínkách nejsou místní z čirého stavebního ruchu nijak nadšeni, což zjistí návštěvník nejpozději do pěti minut od začátku rozhovoru s kterýmkoliv Berlíňanem. Úředníci berlínské radnice by IPR jistě barvitě popsali, jak extrémní podoby může nabrat v Berlíně nesouhlas s plánovanou výstavbou ze strany veřejnosti. Tak jako to před časem popisovali autorovi tohoto komentáře. Občasné protesty několika pražských odpůrců jsou oproti tomu jen slabým odvárkem. A je nutno dodat, že ani rozvoj města Berlíňany neuchránil od přemrštěných cen nemovitostí a nájmů, daleko za představivostí toho, co se nyní s cenami děje v Praze.
Hlavním problémem Prahy není přehršel nezastavěných ploch, ale především diskontinuita vývoje. Po divoké éře v prvním desetiletí milénia se rozvoj města zastavil, v čemž je nutné dát IPR za pravdu. Výsledkem je exploze cen nemovitostí a skutečnost, že pro střední třídu je dnes vlastní bydlení v hlavním městě nedosažitelný sen. Některé kroky IPR však naznačují, že místo posupného návratu k normálu se brzy dočkáme renesance „bémovských“ časů.
Jak (ne)vývoj Prahy vidí architekt Josef Pleskot?
Prostě se zbláznit. Pro Pleskota je architektura vášní
