Jednu z největších loňských realitních transakcí v Česku uskutečnil Robert Schneider
Robert Schneider vybudoval jeden z nejvýznamnějších tuzemských podniků na výrobu masa a uzenin. Firmu, jejíž největší devizou byl plzeňský masokombinát, prodal před několika měsíci skupině Penta a za utržené miliardy nakupuje pražské reality. Nemovitosti jej přitahují, přestože ví, že od nich nemůže očekávat nijak závratný a rychlý zisk. „I maso nese dvakrát tolik, když se to umí,“ přitakává. Podobně jako řada jeho kolegů „v balíku“ do nich „ukládá peníze a diverzifikuje rizika“. „Baráky jsou takovým mým penzijním připojištěním,“ směje se. Na důchod se loni zajistil nákupem jedné pražské radnice s poliklinikou a bývalým pivovarem. Americký sen mezi buřty „Řezník z Plzně“, jak se mu přezdívá, předvedl v krajském městě americký sen po česku. Necelé dva roky po revoluci si s bratrem otevřeli první krámek s malou výrobnou.
„Já mám ekonomku, všichni v rodině ale byli řezníci. Za komunismu šlo mít jen zelinářství, hospodu nebo řeznictví,“ vysvětluje svou „masnou linku“. Rodinná tradice ale sahá až do roku 1897. Do roku 2003 expandoval s bratrem, po jeho smrti budoval uzenářské impérium sám. „Pojal jsem to trochu ve větším,“ říká. To „trochu“ v jeho případě obnáší firmu s 1600 zaměstnanci a ročním obratem přesahujícím čtyři miliardy korun. V roce 2009 byl masokombinát Schneider největší v zemi. Řeznictví Zeman – prodejen má přes stovku – si nechal. „Síť rozšiřuji,“ dodává.
Prodat firmu se rozhodl někdy před dvěma roky. „Jestli toho lituji? Rozhodl jsem, tak jsem to udělal,“ odpovídá podnikatel, který už deset let žije v Praze. Po dvaceti letech práce na plný plyn se dostavila krize středního věku, celková únava, hodnocení sebe sama a „ostatní nesmyslné pohnutky pro to, abych si řekl: Konec, odcházím, už si budu jen užívat…“.
Původně si plánoval, že dožene to, na co kvůli buřtům neměl čas. Chtěl se naučit anglicky, vystudovat vysokou, věnovat se rodině a alespoň dvě hodiny denně cvičit. „Dostanu se do formy i fyzicky,“ maloval si. V mládí závodně vzpíral. Jenomže zjistil, že neumí zvolnit. A musí běžet. „Hloupost. Když od dvaceti neděláte nic jiného, než jenom děláte, po čtyřicítce už neumíte dělat nic jiného než zase jenom dělat. Jen jsem si nechtěl připustit, že vlastně ta práce je moje hobby,“ říká dnes. Zřejmě si znovu pořídí nějaký větší potravinářský podnik. „Tomu rozumím a baví mě to. Největší už jsem byl, teď bych chtěl být nejlepší,“ podotýká.
Pan domácí starosty a felčarů V mezičase se však vrhl do realit a zjistil, že i tam bude muset vložit nějakou tu invenci.
U stanice metra Budějovická si pořídil komplex budov s radnicí Prahy 4 a s poliklinikou. Cenu komentovat nechce. Spekulace o 1,2 miliardy odbývá poznámkou: „No to bych se smál.“ „Byla to unikátní dlouhodobá příležitost.
Ten dům je největší poliklinika ve střední Evropě. Kromě nákupů, které se vyřizují přes ulici, se tu dají pořídit na jednom místě všechny služby, které občan potřebuje. Ještě by tady tomu slušela služebna městské policie a nějaké sociální služby,“ zdůvodňuje svou zatím největší realitní investici.
Blok budov obnáší polikliniku přestavěnou na prostory pro úřad čtvrté městské části a křídla, kam se přesunuli doktoři. Spolu s nemovitostmi získal Schneider od bývalého majitele smlouvu se čtvrtou městskou částí na 35letý pronájem prostor pro radnici. Ta platí za kanceláře 40 milionů korun ročně.
Výběrové řízení na pronájem prostor vyvolalo v roce 2009 kontroverze. Asociace s mistrovským kouskem Pavla Béma, který pronajal městu bývalý Škodův palác na dvacet let za čtyři miliardy, není úplně od věci.
V kanceláři v nejvyšším patře domu s ordinacemi sedí Schneider teprve pár týdnů a už má velké plány. V komplexu sídlí 150 až dvě stovky doktorů, odhaduje. Dalších 90 specialistů by se mělo přistěhovat. Na polikliniku dostaví šest pater místo původně plánované další novostavby, lékařský dům dostane pořádnou recepci se vstupní halou na úrovni a vnitřní trakt zastřeší tak, aby se dalo z radnice přejít za bílými plášti suchou nohou. „Do dvou let to dodělám. Věci by se měly dělat pořádně. Ono se to vrátí,“ říká.
Provizoria a nedokonalost jej zřejmě iritují. „Myslíte si, že by takhle měla vypadat pořádná poliklinika? Včera jsem se tam prošel a jeden z doktorů měl na dveřích žvýkačkou přilepenou ceduli: Jsem naproti. Měl jsem chuť ty dveře vyrazit,“ konstatuje.
Další přírůstek v Braníku Robert Schneider je rád, že konečně skončila regulace nájemného. Loňská realitní investice nebyla zdaleka jeho první. Před čtyřmi lety získal šest stovek nájemních bytů v Plzni. Činži nájemníkům zvedl od nového roku o několik desítek korun na metr a zároveň jim dal nabídku na odkup bytů. „Myslel jsem, že se budu muset soudit. Skoro všichni ale podepsali. Jen mě mrzí, že jsou byty roztroušené po celé Plzni a nemůžu domy kompletně opravit. To by byly úspory,“ posteskne si. Kromě nájemních bytů vlastní průmyslové plochy a komerční prostory v centru Prahy. V tuto chvíli má prý nějakých 170 tisíc pronajímatelných „čtverců“. Ostatních nemovitostí – „nějaké hotely a ubytovny“ – se prý chce zbavit.
Nejnovějším přírůstkem v jeho realitním portfoliu je pětihektarový Branický pivovar, který se už delší dobu pokoušela zpeněžit realitní odnož nizozemské ING, opouštějící český trh s nemovitostmi. Za výraznou dominantu u souběhu několika dopravních tepen údajně zdaleka nedostala cenu, kterou před šesti lety Staropramenu zaplatila. „Je to skvělé místo. Na bytový projekt je to moc velké, ale mohlo by tam být v podstatě cokoli. Uvidíme,“ říká Schneider. Loni si pořídil ještě jeden výrobní závod na Moravě. Celkové investice v roce 2012 dosáhly podle jeho slov téměř sto milionů eur. Letos plánuje fúze jednotlivých společností a přípravu na založení fondu, který by měl prezentovat ryze české portfolio nemovitostí a energetiky. „V roce 2015 plánuji prodej cenných papírů. Výhodou fondu bude jeho transparentnost, konzervativní a velmi lehce čitelný vynos pro každého, kdo se bude chtít stát podílníkem,“ říká Schneider. Vypadá to, že už se zase rozeběhl.
Letos Schneider plánuje fúze jednotlivých společností a přípravu na založení fondu, který by měl prezentovat ryze české portfolio nemovitostí a energetiky Bohatí Češi mají rádi nemovitosti Před krizí většinou Češi na tuzemském realitním trhu spíše paběrkovali. Žebříčkům největších realitních transakcí tradičně dominovaly zahraniční skupiny a fondy. V roce 2009 ovšem zahájil Radovan Vítek se svou CPI spanilou jízdu, která trvá dodnes. Nakupuje za miliardy prakticky ve všech segmentech trhu. Navíc se vrhl do nákupu akcií Orco Property Group, jejímž nejcennějším zbožím je třicet hektarů v pražských Bubnech. Spolu s CTP byla CPI i loni nejaktivnějším českým investorem. Z uskutečněných obchodů (zhruba 600 milionů eur) tvořili tuzemští investoři nadpoloviční většinu. „Zahraniční investoři se zaměřují spíše na méně rizikové, a tedy i dražší tzv. ‚prime‘ produkty. Těch v Česku loni moc nebylo. V Polsku je takových příležitostí víc, a proto je logické, že obrátili svou pozornost právě tam,“ říká Jaroslav Chalupka, senior analytik investičního oddělení Jones Lang LaSalle. Co do objemu největší obchod loni uzavřela privátní investiční skupina Proxy – Finance, která koupila City Tower na pražské Pankráci. Hlavními postavami holdingu jsou finančníci Peter Vajda a Václav Foglar, kteří působí i v solárním byznysu a investují na Slovensku. Za domácí loni zabodovala také společnost Mint Investments, která koupila nákupní galerii v Olomouci – historicky první dražené tuzemské obchodní centrum. Penta získala hotel Ibis v Karlíně a v roce 2012 se poprvé ve větším do realit pustila i skupina KKCG Karla Komárka nákupem pozemku s projektem Bořislavka. Tuzemské finanční skupiny se v posledních letech začínají obecně zaměřovat na realitní trh, který pro ně ještě před pár lety nebyl nijak zvlášť atraktivní. Využívají znalost místního prostředí a dostatek finančních zdrojů v době, kdy jsou banky ochotné financovat pouze dlouhodobě obsazené objekty. Penta se profiluje přestavbou bývalého Rudého práva na Florenci na administrativní komplex Florentinum za několik miliard. V lokalitě hodlá developovat i Masarykovo nádraží – bývalý projekt Českých drah, Sudopu a ING. Od irské konsolidační agentury skupina navíc získala areál bývalé Waltrovky v Radlicích, který plánoval rozvíjet irský developer Red Group. PPF reálně připravuje v Holešovicích výstavbu komplexu Argentinská hvězda, na dejvickém Vítězném náměstí chce postavit další polyfunkční objekt. Několik let už pracuje na nejvyšších pražských mrakodrapech na pražském Chodově, největším projektem má být ale zástavba pražského Trojmezí – pozemků na pomezí tří městských částí, které spolu s parcelami v Hostivicích získala v rámci vyrovnání s bývalým pozemkovým magnátem Milošem Červenkou. Obě rozsáhlá území ovšem vyžadují změnu územního plánu. Vzrostla i aktivita menších privátních investorů. „Jednou z jejich hlavních charakteristik je, že chtějí jednat nepoznaní. Transakce se odehrávají relativně rychle díky omezené potřebě bankovního financování a množství vlastního kapitálu,“ vysvětluje Karolína Matoušková, analytička poradenské společnosti Cushman & Wakefield. Zůstat nepoznán není nijak obtížné. Poradenské společnosti sledují pouze transakce nad deset milionů eur, obchody s pozemky většinou vůbec neevidují. Reality představují oblíbenou schránku pro řadu podnikatelů, kteří vydělali peníze úplně jinde. Například pro bývalé uhlobarony. Marek Čmejla se věnuje byznysu s pražskými poliklinikami, Luboš Měkota investoval podle Lidových novin peníze získané z Mostecké uhelné především do realitních projektů, jako jsou rezidence Kavčí Hory či Evropská Business Park. Skupina BPD partners, složená z bývalých spolumajitelů skupiny Czech Coal, plánuje v Dejvicích stavbu dvou kancelářských objektů. Konzervativní byznys přilákal i televizního podnikatele Ivana Zacha, který si pořídil pozemky u Průhonic a chystá se postavit kanceláře na Vinohradech. Peníze do nemovitostí ukládá i „protikorupční“ miliardář Karel Janeček, jehož investiční fond nakoupil rezidenční projekt v Brně nebo rekonstruuje děčínský pivovar.
O autorovi| Hana Boříková • borikova@mf.cz
