Pražské jaro bylo první z "barevných převratů" zosnovaných Spojenými státy, a vstup vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 jen reagoval na lynčování komunistů a další zvěrstva a odehrál se na žádost Alexandra Dubčeka, tvrdí se v článku, který dnes otiskl ruský list Izvestija.
„Komu by se líbilo, že do jeho země vstupují cizí tanky. I když jejich posádky byly ukázkově mírumilovné (dokonce hlavně byly otočeny vzad na znamení, že se nechystají střílet), je jasné, že sama přítomnost cizích vojsk popichuje. Ale ať naši čeští přátelé čestně řeknou, jak by se zachovali na našem místě,“ píše autor, politolog Alexandr Vedrussov. „Měl Sovětský svaz jinou možnost? Vždyť rozhodnutí o vstupu vojsk se přijímalo na pozadí masového trestání komunistů v ČSSR: lidi prostě chytali na ulici a lynčovali. Tato zvěrstva dobře zorganizovaného davu bylo nezbytné zastavit. A to také udělala vojska zemí Varšavské smlouvy v noci na 21. srpna 1968.“
List Izvestija článek doprovodil slovy, že názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce. Vedrussov podle dostupných údajů působil jako asistent komunistického poslance, anebo vystupoval ve jménu Stalinova protikorupčního výboru. Nyní se tituluje jako ředitel analytického centra StrategPro.
Čtěte komentáře k výročí okupace:
Němý prezident, vzor 1968
Ruští okupanti včera a dnes
Ke krajnímu opatření vůdcové sovětského bloku sáhli podle Vedrussova nikoliv svévolně, ale v reakci „na prosbu samého Československa, jasně vyjádřenou Alexandrem Dubčekem v telefonickém rozhovoru s Leonidem Brežněvem 16. srpna“, tvrdí autor. „V Praze sami chápali, že situace s vůbec nikoliv pokojnými protesty zašla příliš daleko a vyžaduje zásah zvenčí,“ dodává. Ani Češi, ani Slováci podle něj netoužili po tom, aby jejich vlast upadla do neřízeného chaosu.
„Urážka a rozhořčení Čechů vůči SSSR se dá pochopit a objasnit. Ale buďme objektivní a nestranní: cožpak si lze představit, že Česko vyjadřuje stejné hlasité výhrady k Británii a Francii za katastrofální mnichovskou dohodu? Kdy doslova vydali Československo nacistickému Německu k rozsápání. Anebo k Američanům, kteří v únoru a březnu 1945 'omylem' bombardovali Prahu, kterou si 'spletli' s Drážďanami,“ poznamenává. „Ale vyčítat Rusům skutečné i domnělé chyby z dávno minulých let, jen račte. To je jakýsi globální trend,“ dodává autor.
A klade si otázku, proč se opomíjí fakt, že SSSR chtěl zachránit Československo, zrazené Západem, před nacistickou agresí. Kdyby nebylo kategorického nesouhlasu Poláků se vpuštěním sovětských vojsk na pomoc Čechům, nejkrvavější válce v dějinách lidstva by bylo možné se vyhnout.
Přečtěte si:
Pieta před rozhlasem: lidé vypískali Babiše
Z hlediska historického odpuštění a usmíření by si národy Evropy měly podle článku vzít příklad z Rusů: ve válce utrpěli nejhorší ztráty, sovětské lidi po milionech stříleli, upalovali, hnali na nucené práce, ale vyrovnávají si snad s někým historické účty? „Ani tehdy, ani teď. Přestože na to máme nepopiratelné morální právo. Jako žádný jiný národ v Evropě,“ tvrdí autor.
„Ponechme v uvozovkách okolnost, že podle všech klíčových známek bylo 'pražské jaro' zřejmě prvním 'barevným převratem', což je mimořádně úspěšný nástroj americké 'měkké síly', který nadále téměř bezchybně slouží cílům expanzionistické politiky USA. V daném kontextu to není až tak zásadní. Důležité je to, že současné Rusko ani na vteřinu nemá v úmyslu čechrat historické křivdy, ale usiluje o rovnoprávnou spolupráci se všemi evropskými státy ve jménu obecného blaha. Česko, nehledě na komplikace ve vztazích, považuje za přátelskou zemi, jakkoli takový přístup v Praze nesdílejí ani zdaleka všichni. Vyvozovat poučení z minulosti je nevyhnutelné. Jak z kladných, tak záporných období a událostí. Jen se nesmí uvíznout, zabořit se v minulosti, když to brání vidět objektivní obraz a svorně bojovat za mír, bezpečnost a shodu na společném kontinentu.“
Dále čtěte:
