Jak by bylo krásné, kdyby k odstranění bídy stačilo oddlužení chudých
Praha je opět průjezdná, střepy jsou zameteny a dlaždiči vracejí dlažbu, kam patří. Bankéři odjeli, nebo si prodloužili pobyt a kochají se pražskými památkami či jezdí na Karlštejn na golf.
Odpůrci globalizace jsou už doma. Přijeli a zuli martensky či obuv se značkou Timberland, z lednice vyrobené v některém závodě General Electric vytáhli svou Pepsi, otočili kohoutkem a společnost Vivendi jim napustila vanu. Pak už zbylo jen zavolat svou Nokií přihlášenou v síti Vodafone Airtouch a dalo se zajít s kamarády na pár heinekenů či amstelů.
Etiopská matka si přitom zase stoupla do fronty s nadějí, že dostane svou dávku z mezinárodní humanitární pomoci. Jak by bylo krásné, kdyby k zásadnímu posunu v řešení světové bídy stačilo odepsat pár desítek miliard dolarů starých dluhů a rozpustit Světovou banku a MMF, jak požadovali pražští demonstranti.
Od konce studené války je všem zodpovědným světovým politikům jasné, že problém Jihu narostl do gigantických rozměrů a právě on po odvrácení nebezpečí jaderné apokalypsy nyní hrozí přerůst v globální katastrofu. To jen čeští intelektuálové na konci minulého týdne prohlašovali se svou obvyklou nadutostí, že nebýt protestů včetně odsouzeníhodných násilností, nekonal by se dialog o problémech světové chudoby. Patrně podle páterů Halíka a Karáska jsou mocní tohoto světa exemplárními hlupáky.
Dialog se však koná dnes a denně v nejvyšších patrech světové politiky. Řeší se hrozící humanitární katastrofy, které by mohly zaplavit blahobytný Sever vlnami uprchlíků a rozvrátit tamní systémy. Velmoci vědí, že udržet rovnováhu mezi Severem a Jihem je otázkou přežití. Ne vždy jsou rozhodnutí bezchybná, ne vždy mohou sloužit jako vzor etiky. Přicházejí
pozdě a je zcela zjevné, že rizika, která s sebou světový vývoj v tomto směru přináší, se stanou i velkými vnitropolitickými tématy v nejvyspělejších zemích.
Jenže otázka, jak nakrmit svět, není zdaleka jen záležitostí ochoty či něčí odpovědnosti. Pokusy dosud provedené selhaly a mnohdy znásobily problém. Příkladem může být očkovací kampaň financovaná Světovou bankou, která podstatně snížila dětskou úmrtnost i v nejchudších zemích. Tyto země potom nebyly schopny uživit prudce rostoucí populaci. Zná snad někdo lidsky přijatelné řešení tohoto problému? Nalézt rovnováhu mezi přírůstkem obyvatelstva a růstem produktivity práce tak, aby se všichni lidé uživili, není vůbec snadné, pokud za řešení nepovažujeme epidemii AIDS či rwandskou genocidu.
Z tohoto pohledu dělá v porovnání s pražskými demonstranty mnohem větší díl práce pro spravedlnost ve světě dívka, která v kalkatské misii učí indické děti číst a psát.
To vše samozřejmě neznamená, že máme být spokojeni s našimi globálními institucemi a setrvat v přesvědčení, že jsme v dobrých rukou. Všem nám jde o budoucnost. Nelze se smířit s tím, že je nadále tolerována korupce a nepotismus. Voliči v západních zemích by se měli velmi vážně ptát svých volených zástupců, kde jsou miliardy, které půjčili například Rusku. Traduje se historka, podle níž jeden vysoký představitel Světové banky odpověděl na otázku, za jak dlouho se úvěry Rusku přemístí na soukromá konta ve Švýcarsku, se značnou dávkou ironie: „Přes SWIFT (mezibankovní platební systém – pozn. red.) zhruba za dvanáct vteřin. Přitom právě v podobných černých dírách zmizely miliardy dolarů, které do rozvojového světa v minulých desetiletích přitékaly.
Bez zásadní změny přístupu k těmto otázkám nemá smysl jakkoli měnit systémy rozvojové pomoci a po pravdě se nezdá, že by byla ochota k nějakým zásadním krokům. Stále existují bariéry, kdy se mezinárodní společenství zdráhá razantněji vstoupit do záležitostí považovaných za vnitřní věc mnoha zemí. Přesto, že už dlouho mezinárodně platí princip univerzality lidských práv. Přitom v globalizovaném světě právě možnost koupit si lidská práva obyvatel rozvojových zemí způsobuje nejčastější selhání trhu. Při vstupu velkých nadnárodních
firem do země nedochází k pozvednutí ekonomiky, ale k jejímu zbídačování. Dokud bude možné koupit si právo na využívání otrocké práce a plundrování životního prostředí v rozvojových zemích, sotva se v chování globálních hráčů cokoli změní. Každopádně čas řečí skončil a svět čeká na konkrétní kroky. Bylo by skvělé, kdyby po letošním Pražském podzimu přišlo oteplení ve vztazích Sever–Jih, když už po Pražském jaru přišel mezi Východ a Západ ostrý mráz.
