Podnik Cobolis otevřel své dveře předloni na jaře. I když to není kdovíjak dlouhá doba, rychle se rozkřiklo, že zdejší piva patří k tomu nejprogresivnějšímu, co lze v Praze ochutnat.
Pravděpodobně i proto se pivovar hned během prvního roku dostal na hranu své kapacity. „Po rozšíření technologie kapacita stoupne na šest tisíc hektolitrů,“ těší se zdejší sládek Pavel Palouš. Dnes se naprostá většina výstavu vypije přímo v restauraci, občas je možné na Paloušova piva narazit i v Liberci, Brně či Hradci Králové.
Spolupráci s Paloušem si chválí i Aleš Dvořák, obchodní sládek Budějovického Budvaru. Nejenže spolu přiravili nové výčepní pivo Společné z Budvaru, ale Palouš se podílel i na přípravě oceňovaného hořkého ležáku Budvar 33. „On má invenci, my máme zkušenost,“ popisuje Dvořák kooperaci. „Když potřebuju udělat něco extravagantního anebo zjistit, co udělá ta či ona změna, Pavel vždycky ví“ oceňuje Paloušovy znalosti.
Pavel Palouš začínal svou kariéru v Zámeckém pivovaru Frýdlant, už tam se na jeho speciálech ukázalo, že má cit pro experimentování. Z výběžku do metropole ale nevedla přímá cesta, v mezidobí vařil v Zichovci. „A pak přišla nabídka z Ládví:,Tady stojí pivovar a hledáme, kdo ho rozjede.‘ Hlavní asi byla ta svoboda,“ vzpomíná dnes Palouš, proč kývl a usadil se v Praze, kde už kdysi žil během studií.
Kdykoliv člověk do pivovarské restaurace Cobolis dorazí, nabízí pípa deset různých piv, další druhy čekají v lahvích v lednici. „Snažím se o rozmanitost,“ reaguje Pavel Palouš. To je podle něj i jedna z nejdůležitějších podmínek craftu. „Hodně čtu zahraniční weby a objíždím pivovarské výstavy,“ popisuje, kde bere inspiraci. Přímo v Ládví se nejvíc pije desítka a dvanáctka. „Když se výčepní pivo udělá dobře, je od jedenáctky k nepoznání. Desítku může člověk pít celý večer,“ říká Palouš s tím, že pro sládka je to svým způsobem mistrovství.
