„Jistě jsme tu správně? Určitě???“ ptali se ještě nedávno turisté, stojíce před zvetšelým domem v Thunovské uličce, hned pod britskou ambasádou. Zdálo se jim nemožné, aby jedna z nejvyhlášenějších pražských pivnic sídlila v budově, jejíž vnější vzhled byl tak „unapetitlich“. Nedávno ale tenhle malostranský klenot dostal nový kabát a nápis U Hrocha, vyvedený na omítce nad okny, nenechává nikoho na pochybách.
U Hrocha I když domečku, v němž sídlí hospoda U Hrocha, střihli na nové sako, stále ještě nepřesvědčí o tom, abyste vstoupili. Jenom ti, kteří vědí, bez rozpaků vtrhnou do minilokálku, bryskně se rozhlédnou, a většinou posmutněle se usadí k vysokému baru kol výčepu nebo postaví přímo před pípu. Opět prohráli a těch pár stolů, co jich zde je, zdobí cedulka rezervováno. To ovšem platí pro znalé. Pokusme se však vidět Hrocha očima „panice“, hosta možná budoucího, zdejším poněkud rurálním výzorem dosud nepolíbeného. Nezarazí ho mírně „ochechulózní“ vzhled pivnice samé a vstoupí. Zraky rozšířenými, ne ještě oblažujícím vlivem plzeňského moku, a v ten moment ještě možná s jistým despektem, obhlíží zašlou malbu. Pohlédne i na řadu nilských tlustokožců, již dali hospodě jméno, vyvedených z různých materiálů i s různou dávkou umu. Zalíbit se mu může v tuto chvíli jen propletenec vznosných kleneb, spoře osvětlený petrolejkám podobnými svítidly; toť zřejmě vše. Vtom však jen koutkem oka zahlédne, kterak výčepní se suverenitou nabytou tisíckrát opakovaným grifem a elegancí už mimoděčnou načepuje sklenici tak, až srdce pijákovo pookřeje. Navyklým pohybem ji postaví před novice, ten se napije – a nic! Teď ještě nic, na zvláštní metamorfózu novice v oddaného štamgasta je ještě brzy. Při druhém napití návštěvník váhá, zda navzdory všemu, co vidí, si dopřát další znamenité a skvěle pitelné pivo. Pokud tak učiní, je ztracen. Pivnice, byť táž, do které vstoupil, zvolna mění tvář. Jakoby mokvavé fleky na stěnách začnou být součástí tajemného mimikry, mapy kolem větracích otvorů dostávají tvar bájných ostrovů, klimatizační zařízení s pavučinami v sacím průduchu se jeví být povedenou taškařicí. „Šlicy“ po elektrikářských opravách mohou být stopami dávných sdělení, vedoucími možná k pokladu za jedinou neomítnutou kamennou stěnou vlevo od výčepu. Lehce připitomělý výraz hrocha na dveřích lednice se změní v ryze veselý, ze šklebů jeho dřevěných kolegů jsou náhle chápající úsměvy „bratrů z mokré čtvrti“. Císař pán na obraze nad výčepem je zřejmě ten, který visel U Kalicha a byl postižen častými mušími návštěvami. Když se navíc lokálem rozezní zvučný hlas servírky, intenzitou trub z Jericha a témbrem Tiny Turner se pídí po tom, „… kam přijde ten pivásek?“, a odér pivního sýra o sobě dá ihned a vehementně vědět, právě v tu chvíli je to to pravé. Hroch naň – tedy na onoho „hosta prvňáčka“ – zplna promluvil svou atmosférou. Se vším řečeným i tím, co vyřčeno nebylo, tím, co si každý musí objevit sám. Někomu toto vše jaksi podprahově imponuje, hospoda ho „vezme“ a on se stane pravidelným, i když možná nijak častým hostem. Nebo ne. Ale ať tak či tak, Hroch tu je a za nedlouhou dobu své existence dokázal převálcovat celou řadu svých druhdy veleslavných konkurentů. Sedě v lokále – právě na jedné ze dvou kovových židlí s hodně tvrdým „sezením“, probírám se, předtím než nahlédnu do již notně „profláknutého“ průvodce plzeňskými restauracemi Kam na pivo, ohlasy, které na tuto dvojjedinou hospodu přišly od návštěvníků. Ještě než se „utkám“ s hodnocením těch osmi set čtyřiaosmdesáti hostů, kteří pro Hrocha hlasovali, podělím se s vámi o některé z nich. Nejlépe asi vystihují rozptyl názorů na tuhle jistě svéráznou, ale i jedinečnou a nezaměnitelnou „echtovní“ pivnici. – „Vynikající hospůdka s milým personálem a super pivem. Přijděte se juknout, ale nechoďte tam v sobotu, neměl bych si kam sednout!“ – „Už to není, jako když se otevíralo a točil tady Tomáš.“ – „Takovou točenou plzničku jen tak někde nenajdete. Jezdím až z Rakovníka!“ – „…klasická hospoda…krása…, ale na Tygra to nemá.“ – „Pivíčko je tady luxusní a oba páni vrchní jsou super!“ – „… nejlepší pivko z celý Prahy, trochu pokulhává co se týče čistoty prostředí (zahulíno), ale správná hospůdka.“ – „Tady to tedy žije!“ Glosy, které hovoří za vše. Ale zpátky k mé ohmatané již brožuře s oslíma ušima. Listuji příslušnou stránku a přehlížím „hlas lidu“: Kvalita piva – známka 4,8. Odpovídá, přestože by mohla povylézt o čárku dvě více. Štamgast, oslovovaný dnes a denně všemi atributy hospody „dokopy“, to možná už nevnímá, já však registruji významný rozdíl v úrovni piva mezi jednotlivými „šichtami“. Dokonce i v rámci jedné z nich. Jde o diferenci ve vysoké lize, to ano. Nicméně ji cítím jako největší ve špičce restaurací. Takže ke známce – schváleno s připomínkou. Služby – známka 4,1. Ano. Výčepní si hrají s každým pivem a personál, „vypnete-li zvuk“, předvádí kotácivou pantomimu s dávkou přízně až rodinné. Není to o profesionalitě kdovíjak vysoké, kdo by ji tu ale hledal! Model, který nasadila zdejší obsluha, je přesně ten, který sem patří, ber neber. Prostředí – známka 3,7 – toť otázka. Z popsaného soudě, není pro každého. Někteří se s ohrnutým nosem odvrátí ode dveří, jiní zde trpně absolvují své již objednané pivo. Ale většina je těch, kteří se s atmosférou a výzorem Hrocha ztotožnili, vyhledávají je a po dvou třech dnech absence možná postrádají. Pro první jde o známku vysokou, ti druzí, a já mezi nimi, by ji o desetinky vylepšili. Už jen za odvahu k takové prezentaci. Kuchyně – známka 3,6. Zde – mám dojem – hlasující hospodě trochu podtrhli židli. Kuchyně tu není nijak obsažná, položek na tabuli je pár. Ale co pokrm, to báječně odvedená práce kuchařčina. O „pivásku“, vylepšeném ančovičkou, už se mluvilo, koleno, hlavně však hojně frekventovaný vepřový steak jsou dalšími hvězdami nabídky. Pokud mám hodnotit to, co podnik nabízí, podle chuťové úrovně provedení a s přihlédnutím k ostatním podnikům v průvodci, sáhl bych rozhodně výše. Vyžití **– známka 3. U této diskutabilní kategorie je to vždy těžké. Hroch neskýtá možná tak širokou škálu prožitků, ovšem ty, co nabízí, nabízí s plnou parádou. Ovšem se všemi stigmaty, které mohou vyžití ovlivnit směrem dolů. Pro ty však, jimž se „hroší“ atmosféra vryla pod kůži, je určitě dostatečná. I tady bych proto několik stupínků přihodil.
Hroch je hospoda, která vstupovala do boje o hosta před pouhými čtrnácti lety, navíc tehdy ve velice silném konkurenčním prostředí. Riskantní image, do níž se oděla, totiž záplatovaná villonovská kamizola středověku, byla rizikem, které vyšlo. Kdo nezaregistruje datum založení na účtence, musí si myslet, že sem svého času tajně na freje chodíval i třeba Rudolf II. Nebo ještě před ním milý „ožungr“ Matěj Brouček. K tomu ještě přidejte svéráznou partičku obsluhujících, a máte neskutečnou hospodu s nakažlivým vlivem na hosta. V dobrém nakažlivým. Navíc pak se znamenitým pivem, přes řečenou připomínku jedním z nejlepších v metropoli a zemi vůbec.
