Ministerstvo financí se názorem Ústavního soudu řídit nebude
Dva judikáty Ústavního soudu, II US 485/98 a I US 22/99, jsou o významu čáry v legislativě. „Poznámky pod čarou jsou pouhou legislativní pomůckou, která nemůže být závazným pravidlem pro výklad právního předpisu a stanovení pravidel chování, konstatoval Ústavní soud. Pro města Stříbro a Třebíč to znamená úspěšné vyřízení stížnosti na vyměření daně z převodu nemovitostí při prodeji obecních bytů. Poznámka číslo 12a. Problém je v chápání věty „Od daně z převodu nemovitostí jsou osvobozeny převody bytů, garáží a ateliérů podle zvláštních předpisů 12a obsažené v paragrafu 20, odstavci 6, písmenu g zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí. Finanční úřad ve Stříbře, Finanční ředitelství Plzeň a posléze i Krajský soud v Plzni (třebíčská kauza je identická) ji chápou tak, že od daně jsou osvobozeny pouze družstevní byty, protože jenom těch se týká poznámka 12a odvolávající se na paragraf 24, odstavec 1 až 4 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Ústavní soud ovšem omezení pouze na družstevní byty neuznal, protože bylo učiněno prostřednictvím poznámky pod čarou, což není „normativní, přesněji závazná součást pravidla chování . Stát tudíž musí městu Stříbro vrátit převodní daň při prodeji obecního bytu ve výši 18 170 korun. Sebevědomé ministerstvo. Z roviny právního akademismu do praxe posouvá případ zjištění ministerstva financí, že dosud bylo na základě uvedeného právního ustanovení pravomocně vyměřeno a zaplaceno 123 700 daní. To při průměrné dani z jednoho převodu ve výši dvaceti tisíc dělá dohromady téměř dvě a půl miliardy korun, které by při všeobecném uplatnění právního názoru Ústavního soudu bylo nutné vrátit ze státního rozpočtu. Dosud pravomocně nevyměřené daně se přitom podle zjištění ministerstva financí týkají osmaosmdesáti tisíc případů, což znamená ještě 1,7 miliardy korun navíc. Z banální poznámky pod čarou by se tak mohla stát slušná čára přes rozpočet. Ministerstvo financí je ovšem v klidu a sebevědomě oznamuje, že pravda je na jeho straně a bude nadále postupovat podle dosavadní praxe. „Máme za to, že od odkazu včetně poznámky pod čarou tak, jak je obsažen v paragrafu 24 zákona o vlastnictví bytů (v textu je uveden paragraf 34, což je ale zjevný překlep - pozn. redakce), nelze odhlédnout. Územní finanční orgány by proto při zdaňování převodu bytů měly nadále postupovat podle dosavadní praxe a osvobození přiznat pouze bezúplatným převodům bytů z vlastnictví bytových družstev za podmínek uvedených v paragrafu 24 zákona o vlastnictví bytů, píše náměstek ministra financí Pavel Dvořák a šéfové zainteresovaných odborů v informaci pro ministra Pavla Mertlíka. Jednoznačný postoj státního úřadu má několik dobrých důvodů, z nichž první je ten, že podle mínění převážné části právní obce nelze nálezům Ústavního soudu přisuzovat obecnou závaznost, protože v českém právním řádu nejsou pramenem práva. Fyzické a právnické osoby by se případného vrácení daně z převodu nemovitostí musely domáhat individuálně a před stížností k Ústavnímu soudu využít všech předchozích opravných prostředků. Přičemž nejen správci daně, ale i soudy, jsou - jak o tom svědčí dosavadní praxe - toho názoru, že je nutné platit. Z hlediska budoucnosti je zásadní skutečnost, že v současné době jsou v Senátu návrhy novel zákona o vlastnictví bytů a zákona o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, které výjimku osvobození od převodní daně u družstevních bytů řeší právně čistým způsobem. Z frašky drama. Rozpočtu tedy z této strany patrně nebezpečí nehrozí a případ by mohl zůstat ukázkou právní pikanterie. Kdyby ovšem od frašky k dramatu nebýval jenom krok. „Pokud bychom připustili „absolutní závaznost právního názoru vysloveného v odůvodnění nálezu Ústavního soudu, znamenalo by to úřední povinnost přezkoumat všechna pravomocně skončená řízení, stojí ve zmíněné informaci pro ministra financí, kterou má týdeník EURO k dispozici. A dále, což je zásadní: „Nelze vyloučit, že i další ustanovení v ostatních daňových zákonech, která obsahují odkaz na poznámku pod čarou, by při zpochybnění jejich povahy jako interpretačního pravidla měla stejný důsledek, to je přezkoumání daňových rozhodnutí a vrácení přeplatků na daních. Nelze ani vyloučit, že právní purismus Ústavního soudu by se mohl stát inspirací pro vynalézavé advokáty. Význam čáry v českém právním řádu tedy není zdaleka okrajový. Ústavní soudci se domnívají - a v uvedeném judikátu to „opětovně konstatují - že „česká praxe používání poznámek pod čarou je ve světě zcela ojedinělá a navíc často v rozporu s požadavky na formulaci právních předpisů v podmínkách právního státu . A přidávají důležitý závěr: „Soudní moci je v právním státě zakázáno napravovat pochybení zákonodárce při formulaci právních předpisů cestou výkladu, kterým změní jinak ústavně konformní, ale z hlediska státní moci nevýhodný jednoznačný text právního předpisu. Je-li to tak, pak bychom měli jít do Evropy s podstatně exaktnějším pojetím čáry v legislativních normách, byť to po nás Evropská komise výslovně nežádá.
