Nedostatečná regulace trhu pokřivuje ceny a brzdí rozvoj
Česká republika má odpadové hospodářství zvládnuté nejlépe ze všech deseti zemí, které se letos v květnu staly novými členy Evropské unie. To je příjemná pravda, ale pokud zvolíme jiné měřítko, budeme-li se poměřovat s dřívějšími členy unie, zjistíme, že ještě ničíme životní prostředí více, než bychom museli, a že firmy a stát někdy neefektivně vynakládají miliony korun. Je nejvyšší čas doladit legislativu, poměry a regulaci v odpadovém hospodářství, jinak nadějný obor začne stagnovat a zakrní. Zbytečně.
Co všechno je dobře.
Než se podíváme na negativa, potěšme se ještě jednou srovnáním se zeměmi, se kterými Česko vstoupilo do Evropské unie. Má z nich nejlepší legislativu, nejlepší kontrolní nástroje a nástroje na vymáhání práva. Nejlépe jsme převzali know-how ze zahraničí, tedy úspěšně je transformovali do poměrů a prostředí České republiky. Na rozdíl od jiných zkušeností či technologií je potřeba „odpadářské“ know-how přizpůsobit specifikám vyplývajícím z klimatických podmínek, ze zvyků, historických souvislostí a politické situace každé země.
Česko má velmi dobré finanční nástroje podporující jak likvidaci starých ekologických zátěží, tak nastartování moderní ekologické likvidace nově vznikajících odpadů. Peníze přicházejí z Fondu národního majetku, Státního fondu životního prostředí, strukturálních fondů Evropské unie, investovat jsou ochotné zahraniční i některé české firmy.
Když se pozorně rozhlédneme, uvidíme i špičkové technologie. V České republice fungují například spalovna na freony a odpady s PCB, linky na výrobu alternativních paliv a další technologická zařízení na sanaci kontaminované půdy a konstrukcí, jako termické desorpce nebo linka na zneškodňování dioxinů. V přípravě je plazmová spalovna pro nebezpečné odpady produkované armádou a technologie anaerobní digesce na využití biologických odpadů. Celkově je technické vybavení Česka ve srovnání s ostatními přistupujícími zeměmi vynikající.
Dobře zvládnutá je politika minimalizace vzniku odpadů v průmyslu. Množství odpadů z průmyslu, kontaminovaných odpadních vod, kalů, popílku a dalších substancí dramaticky pokleslo. K výhodám také patří, že v zemi je dostatek odborníků na problematiku odpadů a že podniky zvládají zavádět odpadové a enviromentální standardy ISO 14 000.
Příliš mnoho skládek.
Na seznamu věcí, které se v odpadovém hospodářství nepovedly, vede s nedostižným náskokem regulace trhu, přesněji řečeno její absence, a dohled nad dodržováním zákonů. Živelná konkurence se odrazila ve většině oblastí odpadového hospodářství, nejmarkantněji v počtu skládek a spaloven.
V Česku je přes 300 kvalitních skládek, ale stačila by jich stovka. Proto některé začínají mít vážné ekonomické problémy a je nebezpečí, že závazky za nimi přejdou na obce či stát. Odborné odhady uvádějí, že ve fondu na uzavření, rekultivaci a následnou péči chybí zhruba patnáct miliard korun.
Podobná situace je u spaloven nebezpečných odpadů: je jich dvakrát více, než je třeba vzhledem k produkci odpadů. Důsledkem nadbytečného počtu spaloven je jejich nedostatečné vytěžování a nesprávné provozování. Jen málo z nich je vybaveno moderními filtry na zachycení a čištění spalin a kontinuální měření emisí.
Kladným příkladem může být naopak spalovna společnosti Aliachem, která po převzetí společností SITA výrazně rozšířila škálu spalovaných odpadů v návaznosti na technická opatření. Zároveň se výrazně zlepšily kvalitativní a bezpečností ukazatele.
Nadbytečné množství spaloven je však menším problémem než nadbytečné množství skládek. Levný způsob vršení odpadů na hromadu je základním konkurentem pro dražší technologie založené na třídění a specifickém využití odpadů. To se v budoucnu doufejme změní a legislativa přesune těžiště likvidace odpadů ze skládkování na spalování. Pokud je spalování dobře řízeno, likviduje potenciální nebezpečí odpadu navždy. Na rozdíl od skládky.
Třídíme dost..
Také zpracování čistírenských kalů není dobře zvládnuté. Čistírenské kaly se vozí na pole, protože cena za zpracování tuny čistírenského kalu je nesrovnatelná s poplatkem za vyvezení na pole. Kaly přitom mohou obsahovat těžké kovy, které se tak dostávají do potravinového řetězce, a další zdraví ohrožující nebezpečné látky. Je pravda, že jsou dobře definovány postupy jak nakládat s polem, na které se čistírenské kaly vyvážejí (co na něm pěstovat apod.), ale bohužel nejsou dodržovány. Jejich využívání totiž není dostatečně kontrolováno a vzhledem k absenci (spíše nepodpoře) alternativních postupů i tolerováno.
Určité problémy jsou ve zpracování nebezpečných odpadů. Technologie a specializované firmy jsou k dispozici, ale vinou nedostatečné regulace je těchto firem, především malých a středních, příliš mnoho. Tyto firmy často nemají koncová zařízení na likvidaci nebezpečného odpadu a odpady jen přeprodávají. Pokud mají finanční potíže, řeší je někdy černým – tedy špatným - skládkováním nebezpečných odpadů. Jiným trikem, jak ušetřit náklady, je koupit spalovnu, ale odpady nespalovat. Firmy jej používají, aby mohly papírově prokázat, že nebezpečné odpady zlikvidovaly, jak jim velí předpis. Kde končí fakticky, se lze jen dohadovat.
V nejvíce popularizované oblasti odpadového hospodářství, v třídění odpadů, je paradoxně situace lepší, než by se dalo usuzovat z běžící televizní kampaně. Situace je vyvážená a Česko je na tom lépe než některé státy západní Evropy, například Španělsko, Řecko nebo Velká Británie. Samozřejmě rozsah třídění je výrazně nižší než v Rakousku a Německu, ale je třeba říci, že tyto země mají zákony přísné. Důsledkem mimo jiné je, že musejí systém třídění odpadu velmi dotovat, protože za současného nastavení cen primárních surovin a cen za likvidaci odpadu je třídění neekonomické. Lze ale předpokládat, že politický tlak na větší podíl třídění odpadů (například v souvislosti s ochranou zdrojů surovin) bude růst i v Česku.
Možné ztráty.
Dalším zásadním dopadem nedostatečné regulace trhu a nedostatečného dozoru jsou deformované ceny za likvidaci odpadů v České republice. Jsou na nižší úrovni, než by měly být, aby se obor dále rozvíjel. Menší firmy (ať již ve finančních potížích, nebo v souvislosti s nepředpisovou likvidací) a někdy i velké firmy nabízejí dumpingové ceny a strukturu cen pokřivují i městské podniky, které dostávají na likvidaci odpadů dotace. Snížení investic státu do odpadového hospodářství vede ke stlačení cen, a tím i ke stagnaci investic do moderních odpadových technologií a rozvoje odpadového hospodářství. To by byla škoda, protože utrpí životní prostředí, nebude využit potenciál pracovních míst, které může odpadové hospodářství generovat, a české firmy přestanou vyvážet své know-how a služby do zahraničí.
