Přečetli jsme Lisabonskou smlouvu

O obsahu klíčového dokumentu nemají často povědomí ani vrcholní politici

Ten pojem jsme všichni slyšeli již tisíckrát. Z různých stran se dovídáme, že Lisabonská smlouva buď není, nebo naopak je v souladu s českou ústavou, že je to aktuální nebo zase mrtvý dokument, popřípadě jaký na ni máme mít názor. Problém ale je, že naprostá většina lidí má o obsahu tohoto návrhu pouze velmi mlhavé povědomí. Jak před časem ukázala mimo jiné reportáž České televize, o nic lépe na tom nejsou ani vrcholní politici včetně ministrů. Ti po dotazu, co o smlouvě vědí, nasazovali shovívavé úsměvy, zvedali oči v sloup, popřípadě začali přímo utíkat, ale srozumitelnou odpověď ze sebe nedostali.
Důvod, proč Lisabonskou smlouvu četlo pouze pár odborníků, je prozaický. Tento dokument je totiž pro laika prakticky nečitelný. Skládá se především z velké řady různých změn a doplnění stávajících evropských právních norem. K tomu, aby jej byl člověk schopen přečíst a pochopit, je zapotřebí nekonečná trpělivost, mnoho času a v neposlední řadě i předběžná znalost fungování Evropské unie. Naprostá většina občanů je tak v této věci odkázána na analýzy a myšlenky, které jim prostřednictvím médií nabízejí jednotlivé politické strany, popřípadě prezident republiky či Ústavní soud. Proto týdeník EURO předkládá zjednodušené a výběrové shrnutí toho, co v Lisabonské smlouvě je a co by její přijetí přineslo.

Stovky stran novelizací Oficiální název dokumentu zní „Návrh smlouvy pozměňující smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství“. Z praktických důvodů se jí ale přezdívá podle místa podpisu. Návrh nahrazuje dřívější Evropskou ústavu, kterou v referendu odmítli Francouzi a Nizozemci. Tyto dva dokumenty se přitom od sebe příliš neliší, z mladšího z nich zmizely především formální záležitosti, které nejvíce zvedaly tlak euroskeptikům, jako například společná hymna či vlajka unie. Smlouva není originální, samostatný text, jenž by se dal číst sám o sobě, ale v zásadě se jedná o velmi rozsáhlou novelu již existujících a platných smluv. Jen tyto novelizace mají 152 stran, k nimž se přidávají stovky stránek původních smluv a opět další stovky stran tvoří protokoly a jiné dodatky. Základním úkolem, který má Lisabonská smlouva pomoci uskutečnit, je zjednodušení a zefektivnění fungování unie, jež se po přijetí řady nových členů stala přebujelou a nepružnou organizací. Rozhodovací proces se má zjednodušit a zrychlit, posílena má být role Evropského parlamentu i národních parlamentů, které se částečně zapojí do unijních struktur. Do velké míry se sjednotí i zahraniční politika členských států.

Zmizí dosavadní tři pilíře Přijetí Lisabonské smlouvy by výrazným způsobem změnilo strukturu celé instituce. Dosavadní tři pilíře, na kterých EU stála, tedy Evropská společenství, společná zahraniční a bezpečnostní politika a spolupráce v oblasti justice a policie, což je uspořádání zavedené Maastrichtskou smlouvou, mají být zrušeny. Evropská společenství zaniknou a unie se stane jejich právním nástupcem. To sice vypadá jako kosmetická změna, ale ve skutečnosti má dalekosáhlé následky. EU by se totiž tímto aktem stala subjektem mezinárodního práva s plnou právní subjektivitou, což by jí dávalo možnost uzavírat mezinárodní dohody se třetími státy. Například smlouvy o vízech nebo diplomatických stycích s třetími zeměmi by již šly uzavírat s unií jako s celkem, nikoli s každým ze států jednotlivě. Z textu smlouvy na druhé straně zmizely prvky, které vysloveně a spíše symbolicky poukazovaly na počínající státní charakter společenství, jako byl název „ústava“ či funkce prezidenta nebo ministra zahraničních věcí. Ve skutečnosti ale tyto funkce zůstaly v návrhu nadále zachovány, pouze pod jinými jmény.

Komise se zmenší Od roku 2014 by se mělo výrazně změnit složení Evropské komise (EK), která přijde o třetinu svých členů. Každá země tak už nebude mít svého komisaře jako dosud. Namísto toho se o 18 křesel budou všechny státy dělit na principu pravidelné rotace umožňující „odrážet demografickou a zeměpisnou různorodost členských států“. Počet komisařů ovšem není definitivní. V závislosti na potřebách EU může v budoucnosti Evropská rada toto číslo zvýšit či snížit.

Česko přijde o dva poslance Obdobně jako je tomu u EK, dojde i v rámci Evropského parlamentu (EP) ke snížení počtu zástupců jednotlivých zemí. Ve volebním období 2009 až 2014 klesne počet poslanců ze 785 na 751. Každý stát může mít nanejvýš 96 a nejméně šest zástupců. Poměr počtu zákonodárců je stanoven na základě principu sestupné proporcionality a má odrážet reálný počet obyvatel jednotlivých států. Lidnatější země tak budou mít více křesel než ty s menším počtem obyvatel. Každý poslanec z většího státu ale bude současně zastupovat vyšší počet občanů. Pro Česko nový systém znamená, že mu počet zástupců v Evropském parlamentu klesne o dva - z 24 na 22. Velké státy jako Německo či Francie ale přijdou o tři, respektive čtyři poslance.
Role parlamentu bude navíc posílena tak, že se jeho pozice v zákonodárném procesu, včetně schvalování unijního rozpočtu, vyrovná pozici Rady EU. S tou bude spolurozhodovat i v dalších oblastech, jako jsou justice, zemědělství či společná obchodní politika. Ze spíše kontrolního a poradního orgánu se tak parlament stane plnohodnotným zákonodárným orgánem.

Místo prezidenta bude předseda Evropské rady Lisabonská smlouva, na rozdíl od někdejšího návrhu Evropské ústavy, neobsahuje funkci evropského prezidenta. I když v podstatě ano, jen pod jiným názvem. Je jím předseda Evropské rady. Tuto funkci v orgánu, který je složen z hlav států a předsedů vlád sedmadvacítky, dosud zastával vedoucí představitel předsednického státu. Podle nových pravidel se ale tato funkce mění na stálou a unie tak bude mít symbolického představitele, který za ni může vystupovat navenek. Jeho role ale nebude pouze formální: především má vést zasedání Evropské rady a snažit se o dosažení shody jednotlivých států. Předseda má být volen kvalifikovanou většinou na dvouapůlleté funkční období, nejvíce však dvakrát po sobě. Nesmí zároveň vykonávat jakoukoli politickou funkci ve svém domovském státě.

Zahraniční věci dostanou nového zástupce Funkce vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku bude patřit k nejsilnějším pozicím v unii. Slučuje tři existující funkce: generálního tajemníka – vysokého představitele pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, komisaře pro vnější vztahy a předsedu Rady pro vnější vztahy. Bude mít plně nezávislé postavení a silnou institucionální podporu ze strany Rady EU i EK. Pomáhat mu má nově sestavená Evropská služba pro vnější činnost, která se bude skládat z bruselských úředníků a vybraných diplomatů jednotlivých členských států. Vysoký představitel bude fungovat jako ekvivalent ministra zahraničí národního státu. Jeho existence by ale podle návrhu neměla mít žádný vliv na diplomatické vztahy jednotlivých členských států ani na jejich zastoupení v mezinárodních organizacích. Národní parlamenty budou hlídat orgány EU Role zastupitelských orgánů jednotlivých členských zemí bude více provázaná s fungováním evropských institucí. Národní parlamenty budou především hlídat, zda je naplňována zásada subsidiarity, která říká, že do unijních pravomocí spadá jen to, co se nedá efektivněji udělat na úrovni regionu či státu. Každý unijní právní předpis tak bude muset obsahovat odůvodnění z hlediska tohoto principu. V osmitýdenní lhůtě se pak každý národní parlament bude moci obrátit na předsedu Rady EU, EP a EK s námitkou, že toto pravidlo je porušeno. Pokud si totéž bude myslet nejméně třetina národních parlamentů, musí Evropská komise návrh přezkoumat. Není ale povinna své stanovisko změnit. Trochu silnější postavení mají státní parlamenty v oblasti policejní spolupráce a trestního soudnictví, kde stačí k vyslovení námitky názor čtvrtiny z nich.

Rada bude rozhodovat většinou, ne jednomyslně Rada Evropské unie, dříve zvaná podle svých zástupců též radou ministrů, reprezentuje zájmy národních vlád zemí sedmadvacítky. Oproti současnosti by podle Lisabonské smlouvy doznalo rozhodování v ní značných změn. Především se výrazně mění vymezení kvalifikované většiny pro rozhodování v Radě EU. Dosud měl každý stát přiděleno od tří do 29 hlasů, podle počtu obyvatel. V novém systému je většina vymezena jako nejméně 55 procent členských států, které současně zastupují nejméně 65 procent obyvatel. Aby nedošlo k tomu, že tři největší státy, jež spolu zahrnují přes 35 procent obyvatel unie, zablokují jakékoli rozhodnutí, které se jim nebude líbit, bylo stanoveno, že tuto „blokační menšinu“ musí tvořit alespoň čtyři země.
Velkou změnou je také rozšíření rozhodování kvalifikovanou většinou i na velký počet oblastí, které dosud vyžadovaly jednomyslnost. Mírnější požadavky budou v tomto ohledu rozšířeny o 68 oblastí. Jednomyslně se bude nadále rozhodovat pouze o nejcitlivějších otázkách, kam spadá společná obrana, daně, sociální politika, zahraniční politika, policejní spolupráce, jazyková pravidla a otázky sídel institucí.

Přichází občanská iniciativa Do naprosto převládajícího systému zastupitelské demokracie v unii vnáší Lisabonská smlouva také prvek přímé demokracie v podobě lidové zákonodárné iniciativy. Nejméně jeden milion občanů členských států může vyzvat EK, aby předložila návrh právního předpisu v oblasti, která spadá do působnosti unie. Podrobnosti o náležitostech tohoto návrhu by měly být v budoucnosti konkretizovány prováděcím předpisem.

Justice a policie budou více spolupracovat Výrazného posílení by se po přijetí „Lisabonu“ dočkala spolupráce v oblasti justice, a to jak v oblasti občanského, tak i trestního práva. Výslovně umožňuje přijímání opatření pro harmonizaci právních předpisů členských států, a to již nejen pokud je to nutné k fungování vnitřního trhu, jak tomu bylo dosud. Justiční spolupráce v trestních věcech stojí na dvou pilířích, kterými jsou vzájemné uznávání rozsudků a sbližování právních předpisů. Nově bude také umožněno vytvořit Úřad evropského veřejného žalobce, jenž má bojovat proti trestným činům poškozujícím finanční zájmy unie. Tyto pravomoci ale může v budoucnosti Rada EU jednomyslně rozšířit i na boj proti jakékoli trestné činnosti s mezinárodním rozměrem.

Hlavní změny, jež přináší Lisabonská smlouva 1. Počet komisařů se sníží o třetinu. Jednotlivé státy se budou střídat.
2. Každý stát bude mít mezi šesti a 96 poslanci, podle velikosti země.
3. Bude zavedena stálá funkce předsedy Evropské rady.
4. Bude zavedena funkce Vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.
5. Posílí se role Evropského parlamentu.
6. Národní parlamenty budou plnit role v evropské soustavě institucí.
7. Rada Evropské unie bude rozhodovat zcela jiným způsobem.
8. V řadě oblastí nahradí jednomyslné rozhodování kvalifikovaná většina.
9. Bude zavedena občanská iniciativa milionu občanů EU.
10. Poroste sjednocování a spolupráce v oblasti policie a justice.

Základní instituce Evropské unie Evropský parlament – zastupitelský sbor přímo volený občany členských států. Společně s Radou EU schvaluje právní předpisy. Současně vykonává dohled nad ostatními orgány, zejména nad Evropskou komisí.
Rada Evropské unie – hlavní rozhodovací instituce, zasedají v ní ministři národních vlád, kteří se mění podle tématu jednání a hlasují jménem svých zemí.
Evropská rada - skládá se z hlav států, předsedů vlád, předsedy EK a svého předsedy. Zasedá až čtyřikrát do roka a řeší celkové směřování EU.
Evropská komise – předkládá parlamentu a Radě EU návrhy právních předpisů. Je současně výkonným orgánem, který odpovídá za provádění politiky unie, řídí její programy a zastupuje unii jako celek.