Před patnácti lety začala ekonomická krize, která potopila tehdejší hospodářské tygry z jihovýchodní Asie hluboko do recese. Dnešní dluhovou krizí sužovaná Evropa si z asijské krize může vzít několik ponaučení. Například to, že devalvace měny nepomůže, zato strukturální reformy mohou pomoci velmi rychle.
Situace v jihovýchodní Asii v roce 1997 v mnohém připomínala tu dnešní v Evropě. Thajsko, Malajsie, Indonésie, Filipíny, Jižní Kora a Hongkong sice nebyly sjednoceny do měnové unie jako tomu je v případě eurozóny, ale všechny měly kurs svých měn více či méně pevně navázaný na americký dolar. Neměly tedy možnost mít v případě potřeby vlastní měnovou politiku.
„Asijská krize a eurokrize mají tutéž příčinu. Pevný kurs měny umožnil státům financovat neúnosně vysoké investice, současně byly státní úspory neúnosně nízké,“ uvedl pro Financial Times Eric Fishwick, který vede národohospodářský výzkumný tým v Hongkongské brokerské společnosti CLSA. Region jihovýchodní Asie podle něho nabízí státům, které uvažují o opuštění společné měny, množství zajímavého studijního materiálu.
Asijští tygři, jak se tehdy ekonomikám regionu přezdívalo, v roce 1997 přestaly být schopné financovat navázání svých měn na dolar. Jako první uvolnilo svou měnu 2. července Thajsko; baht se okamžitě propadl o 20 procent. Následovaly i ostatní s výjimkou Hongkongu. Ačkoli ceny dováženého zboží kvůli znehodnoceným měnám vyletěly raketově vzhůru, nikde nedošlo k očekávané inflaci. Stal se pravý opak: kolaps úvěrových institucí uvrhl všechny země do deflace a hluboké recese.
Čtěte také:
Krize pokračuje: šestým kandidátem na pomoc EU může být Slovinsko
Kypr bude na záchranu potřebovat až deset miliard eur
Summit EU: Góly střílely Itálie a Španělsko, inkasovalo Německo
Thajsko, Indonésie, Filipíny a Jižní Korea přijaly záchranu Mezinárodního měnového fondu i s jeho tvrdými podmínkami. Zejména Jižní Korea se díky přísnému spoření dostala znovu na nohy a dnes její příběh platí za učebnicový příklad, jak může pomoci kombinace reforem a úspor, když se do nich zapojí celý národ.
Korejci na měsíce přestali kupovat dovážené zboží, vláda firmám odpustila velkou část „černého“ zahraničního kapitálu,
čímž je motivovala znovu platit daně. Korejci dokonce roztavili velkou část soukromých zlatých rezerv, aby posílili domácí ekonomiku. Příklady Indonésie a Malajsie, které buď částečně nebo zcela odmítly úsporný diktát MMF, naopak ukazují, jak pomalu se ekonomika může z krize zotavit. Malajsie bojuje s následky krize dodnes.
A nakonec případ Hongkongu ukazuje, jak může probíhat setrvání v měnové unii. Dnes autonomní čínský region si jako jediný stát v regionu si zachoval pevný kurs k dolaru. Krize byla v tehdejší britské kolonii sice mírnější, ale trvala déle. Bez pružné měny se mohla země dostat z krize jen skrze explodující ceny importu a plošné snížení mezd (tzv. vnitřní devalvace).
Fishwick dává z asijské krize s následujícími ponaučeními: odstranění dluhů má deflační efekt. Importy se zastaví a nárůst exportu přijde až delší dobu po devalvaci měny. „Představa, že by si Asie pomohla z krize exportem, je mýtus,“ říká ekonom. „S tím neuspěje žádný stát eurozóny, i kdyby se vrátil ke svojí měně a tu znehodnotil,“ dodává.
Konkurenceschopnost nepřijde pouhým znehodnocením měny, pokud exportéři současně nedostanou kapitál od bank.
„Nedostatek kapitálu dlouho bránil asijským firmám získat zpátky konkurenceschopnost,“ říká Fishwick. Příklad Jižní Koreje ale ukazuje, jak rychle může krize přejít, jakmile se vláda, ekonomika i obyvatelstvo shodnou na společném postupu. Pracovní trh byl liberalizován, zahraniční investoři směli vstoupit do korejských koncernů, neefektivní konglomeráty byly rozpuštěny. V roce 1998 se jihokorejská ekonomika zmenšila o 5,7 procenta, o rok později rostla o 10,7.
