Občas se vyplatí podívat se na stránky You.gov, a zjistit, co si myslí lidé mimo Českou kotlinu. Zrovna v Itálii, která stojí před důležitým referendem o ústavních reformách, to nevypadá moc dobře.
V žádné z jiných srovnávaných zemí není nejspokojenost s fungováním demokracie vyšší než v Itálii, což je čtvrtá největší ekonomika v Unii a osmá největší na světě. Koho zajímá, o čem referendeum konkrétně je, najde podrobnosti vysvětlené i velmi polopaticky.
Podstatné je, že italský premiér Matteo Renzi dal hlavu na špalek v případě, že referendum neprojde. V takovém případě by se politickým vítězem referenda stalo Hnutí pěti hvězd (M5S) vedené bývalým komikem Beppem Grillem, programově stojící někde mezi zelenými a piráty. Grillo v minulosti prosazoval referendum o vystoupení Itálie z eurozóny. A o to v podstatě jde.
Představa je následující. Italové v neděli řeknou No, Renzi padne, vláda padne a Itálie směřuje k volbám. S úřednickým kabinetem by nebyl problém, ty bývají v Itálii pravidelně lepší než ty politické. Třeba současný ministr financí Pier Carlo Padoan by to jistě zvládl perfektně a tišil by nervózní trhy, jak by se dalo. Případné vítězství „pěti hvězd“, nota bene následné referendum o setrvání Itálie v eurozóně, by ale byla ta pravá rána. To, že jste Ital zklamaný vývojem, ještě neznamená, že se nevyplácí domýšlet konsekvence.
Itálie má vládní dluh 130% HDP a k tomu ekonomiku, která už hodně let stagnuje. Mizerný růst se podepsal na mizerné kvalitě úvěrů v rozvahách italských komerčních bank, jejichž vlastníci se ale pochopitelně nehrnou do toho posílit jejich kapitál. Nebavíme se o malých sumách: špatných úvěrů mají asi za 350 miliard eur…
Banky sice podle současných pravidel musely vydat konvertibilní dluhopisy, tzv. COCOS, které jsou vysoko úročené právě kvůli riziku, že mohou být při poklesu kapitálu pod požadovanou úroveň přeměněny do akcií, anebo odepsána část jejich jistiny. Víc o „Kokosech“ se můžete dozvědět tady.
Fór je v tom, že v Itálii tyhle rizikové instrumenty běžně kupovali drobní investoři, takže si dovedete představit, co by odpis nebo konverze do akcií nemocných bank politicky znamenal.
Vystoupení z eurozóny a zavedení liry? Jistěže by to konkurenceschopnosti italského vývozu hodně pomohlo, ale zkuste si představit, co by se asi tak stalo s italským státním dluhem přes dva biliony eur a jeho úrokovými sazbami. Vzhledem k tomu, že asi 60% dluhu je v italských rukou a z toho tři čtvrtiny v bankách a pojišťovnách, je to nejen hra na domácím hřišti, ale hlavně střelba do vlastní brány. V minulosti se takováhle situace řešila třeba hyperinflací. Jenže vezměte v potaz, že Itálie je dneska hodně stará země plná seniorů nebo lidí v předdůchodovém věku, z nichž i delší období negativních reálných úrokových sazeb udělá žebráky. Hyperinflace to zvládne mnohem rychleji.
Čtěte další komentáře autora:
Týden, kdy zemřel Cohen a vyhrál Trump
Jak ropa rozložila sovětské impérium
Nemocenská aneb Malá úvaha o svobodě
