Že politici tančí na palubě i v okamžiku, kdy je loď ekonomiky ze tří čtvrtin pod vodou, to už víme dávno. V této discíplině exceloval současný předseda Poslanecké sněmovny. Zdá se, že dnešní kabinet mu hodlá dělat konkurenci, i když otvory pod ponorem nejsou zatím příliš viditelné. Nad tím však není třeba se pozastavovat. Optimismus je základním krmivem pro voliče.
Co poněkud překvapí, je blahovolnost našich analytiků, kteří se stoickým klidem komentují vývoj klíčových ekonomických ukazatelů svědčících o velmi rychlém růstu domácí i vnější nerovnováhy. Ještě více je překvapivá netečnost České národní banky. Že by se styděla, když nad jejími šéfy visí meč sporu premiéra Zemana s prezidentem Havlem o to, zda jsou skutečně legitimními šéfy?
Příkladem může být celkem poklidná diskuse nad poslední zveřejněnou platební bilancí. To, že schodek zahraničního obchodu narostl více než dvakrát, nikoho nepřekvapilo. Stále vládne přesvědčení, že vše zachrání příliv zahraničního kapitálu. Vysoké hodnoty přímých investic a očekávané výnosy z privatizace přece všechny schodky zalepí. Je tomu ale skutečně tak? Celkový přebytek bilance klesl meziročně na třetinu. Pokud bychom však odečetli výnosy z kursových změn, byl by pokles osminásobný. Jak dlouho můžeme pokračovat v takovém trendu? Můžeme se skutečně utěšovat, že díky nízkému úrokovému diferenciálu nemáme v Česku horké peníze, které by mohly zacvičit s měnou? Opravdu nás nečeká žádné překvapení?
Dokonce i Václav Klaus varovně krčí čelo a hovoří o dvojím deficitu. Vedle toho na běžném účtu totiž roste stejným tempem schodek ve veřejných financích. Zahraniční investice sice léčí vnější nerovnováhu, ale neplatí daně. Dostaly prázdniny. Nic proti, ale naděje, že ekonomický růst přinese rychle další daňové zdroje, se ukazuje jako lichá. Dosáhnout změny ve výdajích je v předvolebním období z politických důvodů pravděpodobně nemožné. To by chtělo nejspíše zodpovědnějšího premiéra a razantního a politicky silného ministra financí. To je však jen sen. Nevyhnutelných úsporných opatření se tak dočkáme nejdříve na podzim roku 2002. Co ale můžeme čekat již letos na podzim, je téměř jasné. Po ratingových agenturách, od nichž lze čekat vážné napomenutí, se asi již velmi brzy začnou zajímat o naše problémy s nakloněnou rovinou i vyjednavači Evropské unie. Těžko si představit, že v každoročním hodnocení bude chybět obsáhlá pasáž o tom, že s pětiprocentními schodky veřejných financí nemáme v Evropě co pohledávat.
Co takové vyjádření udělá s tolik opěvovanými zahraničními investory a zájemci o českou privatizaci? To je myslím snadné odhadnout. Pak bude jasné, že výchovná lekce, kterou jsme absolvovali v roce 1997, asi nezabrala a blíží se čas reparátu. Koruna se zase stane oblíbeným pukem na hokejkách mladých dealerů světových bank.
Musíme skutečně trpně čekat jak jalovice před jatkami? Vždyť Zeman se tak chlubil, že předá zemi nové vládě v daleko lepším stavu, než ji přebíral. Jenže otřes způsobený dvojí nerovnováhou může tolik vzývaný růst opět srazit k nule a zapomenutou nemoc inflaci vzkřísit k velmi bujarému životu. Čísla z pátku
8. června jsou již dost virulentní. Premiér minulý týden navštívil Českou národní banku a setrval s jejím guvernérem Zdeňkem Tůmou v dlouhém rozhovoru. Doufejme, že se především týkal toho, čeho měl, a že si guvernér nebral příliš servítků. Za to je také placen.
