Před třiceti lety začal Watergate

V aféře dodnes zůstávají nezodpovězené otázky

V noci na 17. června 1972 měli hlídku Paul Leeper, Carl Schoffler a John Barrett. Projížděli neoznačeným policejním autem washingtonskou čtvrtí Georgetown a nic je nerušilo. V 1:52 po půlnoci se ozval dispečer: poplašné zařízení hlásí otevřené dveře v národním ústředí Demokratické strany. Jak později přiznali, nespěchali tam. Až 95 procent podobných poplachů je planých. Tento však nebyl. Policisté dům zkontrolovali, a také proto v srpnu 1974 rezignoval americký prezident. Policejní zprávou číslo 316-823 začal Watergate Richarda Nixona.

Klady a zápory.

Watergate je košaté synonymum. Pro ostudný konec prezidenta. Pro korupci, zneužívání tajných služeb a moci vůbec. Pro statečný výkon deníku The Washington Post. Pro novináře Carla Bernsteina a Boba Woodwarda. Pro nejmenovaný zdroj nazvaný Deep Throat. Pro sen mnohých žurnalistů a ještě pro tisíc dalších věcí. Když jsem se v roce 1997 s Bobem Woodwardem setkal na univerzitě ve Stanfordu, řekl mi, že s postupem času chápe význam slova Watergate jinak. Stále méně osobně, stále více obecně. „Kladné dědictví Watergatu spočívá v poznání, že americký systém funguje. Záporné dědictví potkáváme den co den ve ztrátě důvěry. Od Watergatu především novináři přistupují ke každé veřejné osobě s apriorní nedůvěrou. Přirozená důvěra se do společnosti už nikdy nevrátila.“ Bernstein a Woodward byli v roce 1972 ani ne třicetiletými reportéry metropolitní sekce Washington Post. Za více než dva roky trvání aféry napsali asi 300 článků. Většina z nich se soustředila na nové detaily, jejichž význam někdy nepoznávali ani sami autoři. Dlouho jim věřili pouze kolegové z vlastních novin, především šéfredaktor Benjamin Bradlee a vydavatelka Katherine Grahamová. „Jeden z pocitů roku 1972, na které nikdy nezapomenu, jsou pocity samoty,“ napsal Bradlee ve vzpomínkovém textu před deseti lety. „Mnoho novin se prvních pět měsíců snažilo Watergate umenšit, znicotnět, anebo o něm nepsaly vůbec. Změna nastala až v říjnu 1972, kdy o Watergatu odvysílal několik programů za sebou Walter Cronkite z CBS. Pak začali brát aféru vážně i editoři v ostatních médiích.“ Bradlee se domnívá, že si po Watergatu mnoho vydavatelů uvědomilo, že se jim vyplatí více důvěřovat svému „newsroomu“.

Strach prezidentových mužů.

Aby ovšem list Washington Post mohl později dostat Pulitzerovu cenu, muselo onoho rána 17. července 1972 začít vyšetřování. Noční hlídka zatkla v komplexu Watergate pět mužů v oblecích. Kravaty jim neladily s nasazenými chirurgickými rukavicemi a podezřelé se zdály být také brašny s elektronickým zařízením. Policisté se domnívali, že jde o bomby, ale stále věřili v obyčejnou zpackanou loupež.
To se změnilo na stanici. Sloužící důstojník městské policie poznal v jednom z pětice mužů, kteří nahlásili falešná jména, Jima McCorda, člena týmu „Za znovuzvolení prezidenta Nixona“. V tu chvíli policisté věděli, že jim případ nepatří. Zavolali FBI a tím změnili život zvláštního agenta Angela J. Lana.
Lano byl ve svých 33 letech poměrně mladým agentem. Z ústředí FBI jej poslali proto, neboť ve Watergatu krádeže již vyšetřoval. Případ ho cele pohltil na plných pět let, a to i přesto, že na stanici okamžitě poznal, že nejde o bombu, nýbrž o špionážní odposlouchávací zařízení.
Jak Angelo J. Lano, tak i jeho mladší kolega Daniel C. Mahan veřejně nepromluvili o vyšetřování Watergatu řadu let. Teprve v roce 1992 poskytl Lano rozhovor washingtonskému Postu a v něm říká, že všechno, co Bernstein s Woodwardem napsali, FBI už věděla. Většina autorů, kteří o prezidentské aféře vydali větší práce, ovšem tvrdí, že vyšetřování popoháněly jak mediální, tak i zvětšující se politické tlaky. V každém případě agent Lano v červenci 1972 velice brzy zjistil, kdo jsou oni zbývající čtyři muži. Tři byli proticastrovští Kubánci z Miami napojení na CIA. Čtvrtý byl bývalým agentem CIA. O pátém, rovněž bývalém zaměstnanci CIA, řeč už byla.
Jestliže FBI postupovala rychle, prezidentovi muži také. První lží celé aféry bylo prohlášení, že zadržený McCord na volební kampani sice pracoval, ale před řadou měsíců a pouze jako soukromý konzultant. Další lži následovaly v rychlém staccattu. Dnes víme, čeho se prezidentovi muži báli. Odhalení mnohých dalších nezákonných operací uskutečněných v minulosti: odposlouchávání protiválečných aktivistů, novinářů a vládních činitelů, špionážních akcí proti oponentům z řad Demokratů. Proto se prezident Nixon, šéf Bílého domu Bob Haldeman a poradce pro domácí záležitosti John Ehrlichman dohodli na ofenzivě: CIA se měla pokusit ovlivňovat a mařit vyšetřování FBI. Jejich konverzace z 23. července 1972, nahraná v Nixonově pracovně, byla později nazvána „kouřící pistolí“.

Politický pohřeb.

Demokraté se ozvali tři dny po vloupání do jejich sídla ve Watergate; 20. července oznámili, že jde o mnohem víc než o vloupání. V té době jim ale věřil málokdo. Koho by napadlo, že jde o součást plánu republikánů zničit McGovernovy protivníky uvnitř Demokratické strany? (Lidé kolem Nixona považovali George McGoverna za nejsnáze porazitelného prezidentského kandidáta Demokratů a přáli si, aby se Nixon utkal ve volbách právě s ním. To se jim nakonec splnilo a Nixon výrazně vyhrál.) K tomu málu patřili také novináři z listu Washington Post. Již na podzim 1972 se jim s pomocí vlastních zdrojů podařilo složit první část skládačky: Watergate je součástí širší politické špionáže.
První soud týkající se Watergatu se konal v lednu 1973. Pětice pachatelů vloupání a nejbližší koordinátoři, kteří předávali instrukce a peníze, byli shledáni vinnými z rozličných zločinů. Ale od jejich úrovně směrem výše byla postavena neprostupná zeď. Státní žalobce Sirica se nemohl pohnout z místa. Ona zeď spadla až v březnu 1973. Jim McCord, ve snaze vyhnout se žaláři, napsal Siricovi dopis, v němž stálo: „Byl na nás činěn politický nátlak přiznat vinu a mlčet. Během procesu se objevily křivé přísahy a mnozí z těch, kteří měli na Watergatu podíl, nebyli dosud identifikováni.“ Prezidentovi a jeho mužům se přitížilo. Navíc se v dubnu pod tlakem veřejného mínění probudil Senát, když odsouhlasil veřejná vyšetřovací slyšení. Pravda se začala zjevovat; mimo jiné i proto, že prezidentovi muži začali vyjednávat o výši svých trestů a nabízeli žalobcům svědectví jeden proti druhému. Pochopitelně si toho všiml i prezident a ve snaze chránit sám sebe propustil tři nejdůležitější kumpány - Haldemana, Ehrlichmana a právníka Johna Deana. Ovšem pozdě. Byl to právě Dean, kdo o měsíc později u senátního slyšení řekl, že Nixon občas šeptal do knihovny. Systém odposlechu v Bílém domě byl prozrazen.
Jestliže svědectví nejbližších spolupracovníků prezidentovi škodila, jeho vlastní slova z nahraných pásek ho politicky pohřbila. „Nebýt pásků, Nixon by se v úřadu udržel,“ řekl mi Bob Woodward. Podobná mínění lze číst i u mnohých komentátorů či historiků. Ale než si je vyšetřovatelé poslechli, byly o ně svedeny dva zápasy. První: Richard Nixon je nechtěl vydat ani poté, co obdržel soudní obsílku (jako první prezident Spojených států za 166 let), a podrobil se rozhodnutí soudu až o několik měsíců později. Druhý: převzít je chtěl jak senátní výbor, tak i žalobce.
Na osudu prvního prezidenta USA, který byl donucen rezignovat, to ovšem nemohlo nic změnit. Když mu jeho straničtí kolegové oznámili, že neposbírají dostatek hlasů k tomu, aby zabránili „impeachmentu“, Richard M. Nixon se rozhodl abdikovat. Ponížený prezident nastoupil 8. srpna 1974 do vrtulníku, který jej dopravil do kalifornského exilu.

Nevíte, co nevíte.

Policisté Paul Leeper, Carl Schoffler a John Barrett, kteří měli 17. července 1972 hlídku, určitě netušili, na počátku čeho stojí. Více než třicet prezidentových úředníků, organizátorů kampaně či finančních dárců se přiznalo nebo bylo uznáno vinnými z porušení zákona. Devatenáct z nich si odsedělo tresty v rozmezí od jednoho do 52 měsíců, Richardu Nixonovi byla přiznána úplná prezidentská imunita.
V únoru letošního roku zveřejnil americký Národní archiv 500 hodin nahrávek z nejdůležitějšího období aféry Watergate. Přepisy některých částí byly zveřejněny už dříve, nyní si historici a badatelé mohou pásky i nahrávat. Probírá se jimi i Bob Woodward, nynější zástupce šéfredaktora listu Washington Post. Dověděl se z nich, že prezident Nixon strávil hodiny a hodiny přemýšlením o tom, kdo jim dává informace, kdo je Deep Throat. Ale ani Woodward není bez nejistot. „Hlavní dilema žurnalistiky,“ řekl mi před pěti lety, „spočívá v tom, že nevíte, co nevíte.“ Troufám si říct, že by svá slova v těchto dnech zopakoval. I třicet let poté chybí v příběhu Watergate řada odpovědí.