Některé české firmy vydělaly na povolenkách víc než na vlastní produkci
Poprvé v historii zveřejňuje Evropská komise souhrn úředně verifikovaných emisí oxidu uhličitého z velkých energetických a průmyslových zdrojů. Po chaosu, který v cenách povolenek koncem dubna vyvolalo uvedení dílčích výsledků z několika zemí včetně Česka, zavázala si komise zbylé státy unie, aby vyčkaly na společné deklarování výsledků. To se mělo uskutečnit 15. května 2006 přesně v osm hodin ráno. Pro všechny účastníky obchodování kromě evropských úředníků měl být tento údaj do poslední chvíle tajemstvím. Jenže v systému Evropské komise cosi nečekaně ruplo a agentury začaly v pátek odpoledne chrlit neověřené údaje z dalších států. Do poklidného trhu, na němž velké evropské elektrárny pomalounku nakupovaly povolenky, aby v průběhu času zprůměrovaly jejich hodnoty, vletěl třesk. Hlavním šokem byl přebytek 26 milionů povolenek v Německu, kde se naopak očekával velký deficit. Přebytek tří milionů ohlásila i Belgie, čtyř a půl milionu Maďarsko. Pouze Velké Británii očekávaně chybí 31 milionů tun, Španělsku devět milionů a Itálii šest milionů tun. Cena celé odpoledne skákala nahorů dolů, orientační hodnota v náhodně zvolený čas 15.30 byla 9,75 eura za tunu emisí.
Na finančním polštáři.
Není tajemstvím, že český alokační plán byl až o čtrnáct procent předimenzovaný. Málokdo však ví, jak pohodlný finanční polštář vytvářejí emisní povolenky pro některé české podniky. Člen představenstva Svazu průmyslu a dopravy Josef Zbořil upozorňuje, že mnozí emitenti inkasovali z prodeje povolenek víc, než byl jejich čistý zisk z hospodářské činnosti. A že přidělené nadbytečné povolenky jsou v Česku obecně vnímány jako výhodný zdroj příjmů pro provozovatele kouřících zařízení. Zbořil však zmiňuje i možná ještě nebezpečnější místo systému, a tím je nespravedlivý způsob rozdělování povolenek a jím vyvolaná nerovnost na trhu. Míní, že určitý typ hráčů je na trhu zvýhodněn. A naopak se najdou tací, jimž povolenky v konečném účtu scházely. V obchodování s povolenkami vidí Zbořil pouze redistribuci úspor od jedněch ke druhým, nikoliv stimul ke snižování emisí. „Motivace podniků zdola není dostatečná. A jestliže má systém fungovat, měl by být přiveden do takového stavu, aby respektoval tržní principy,“ soudí Zbořil. Vítá snahu úředníků Evropské komise po zjednodušení systému a po větší transparentnosti a trochu škodolibě poznamenává, že právě to bude „ohrožovat“ některé naše zvýhodněné podniky.
Jakoby kupovat Karlštejn.
Ač Josef Zbořil pronesl svou „kacířskou“ kritiku na konferenci Emission Trading 2006 (4. a 5. května v hotelu Novotel v Praze) do očí různorodým účastníkům emisního obchodního systému, žádnou obrannou reakci nevyvolal. Na nezralost schématu totiž narážejí i oni.
Daniel Domanovský ze společnosti Vertis připouští, že hodnota povolenek může nejenom převýšit zisk, ale dokonce i hodnotu majetku. Projevuje se to při privatizaci nebo při prodeji některých teplárenských společností. „Je velký problém, jak tuto hodnotu zachytit v čase. Za kolik tu povolenku koupíte, jestliže v nabídce bude cena aktuální v dané chvíli, ale při vyhodnocování soutěže může být úplně jiná?“ uvádí Domanovský. Při obchodování lze této neustálé proměně ceny čelit smluvním nákupem k danému datu za dohodnutou cenu, leč nabídka nemá závaznost smluvní koupě.
Porovnání výnosu z prodeje povolenek a čistého zisku nepřekvapilo ani Tomáše Dzurillu ze společnosti Pravda Capital. V argumentaci však jde ještě dál, vždyť povinnost vést emisní účet a s tím spojené právo prodávat přebytečné povolenky mají i společnosti hospodařící ve ztrátě. O Zbořilově poznámce si myslí, že sice vypadá efektně, ale vůbec o ničem nevypovídá. Problém je v předimenzované alokaci, kterou sám podnik nijak nemohl ovlivnit. Naopak Svaz průmyslu a dopravy vyžadoval, aby se provozovatelům emisních zdrojů rozděloval ještě mnohem větší balík povolenek, než nakonec schválila vláda a posléze i Evropská komise.
Dzurilla nesouhlasí ani s tím, že při prodeji jde o pouhé přerozdělování. „Povolenky mají nějakou cenu a nutí provozovatele k tomu, aby jimi neplýtval. Čím vyšší je ta cena, tím víc se podnik bude snažit šetřit. Jak dlouho by se pan Zbořil sprchoval, kdyby krychlový metr vody stál tisíc korun? A s vypouštěním emisí a jejich cenou je to podobné,“ říká Dzurilla. Na tom se však oba pánové shodnou, že přerozdělování povolenek mezi různé producenty emisí není spravedlivé a v národním alokačním plánu pro období mezi lety 2008 a 2012 by se mělo změnit.
Co napáchal „černý týden“?
Po „černém týdnu“ na konci dubna, vyvolaném propadem ceny po zveřejnění přebytků alokací v několika státech, se cena povolenky držela dosti nízko. Přesto se v „černém týdnu“ i v týdnu po něm na trhu s povolenkami prodávalo a nakupovalo jako nikdy předtím. Proti předchozímu období s vysokou cenou za povolenku, blížící se třiceti eurům, vzrostl prodej a nákup za levné ceny o 346 procent a s dvanácti miliony prodaných povolenek padl i denní rekord. V „černém týdnu“ změnilo majitele 44 milionů povolenek, po něm dalších 25 milionů.
Češi však za nízké ceny takřka neprodávali. Čím to? Daniel Butler z firmy Atlantik finanční trhy je přesvědčen, že své povolenky stačili prodat ještě za výhodnou cenu. „České společnosti prodávaly stejně jako velcí hráči,“ pochvaluje si světoběžník Butler. „S kolegou z Atlantiku souhlasím. České firmy se většinou chovaly ekonomicky, a co se dalo, prodaly za dobré ceny. Ze zkušenosti s našimi klienty vím, že neprodávali jen zbylé povolenky z roku 2005, ale i očekávanou rezervu na rok 2006,“ uvádí Eva Šnajdrová ze společnosti Carbon Capital Markets, sídlící v Londýně. „Jakmile dobrá cena spadla, většina Čechů prodávat přestala. My v této chvíli nakupujeme,“ doplňuje Šnajdrová, která je přesvědčena, že většina českých podniků neprodává taky proto, že už všechno prodala. Zbylé spekulují na vyšší cenu v budoucnu.
„Já si netroufnu tvrdit, že všichni všechno prodali. Nikdo to nemá šanci vědět,“ vzdoruje Daniel Domanovský. Zato si ochotně zavěští: „Po zveřejnění reálných emisí půjde cena ještě dolů. Nevidím důvod, proč by neměla. Na nulu určitě neklesne, ale není vyloučeno, že se obchody na nějaký čas zastaví,“ předpovídá Domanovský.
Dzurilla připouští vývoj na obě strany. Když budou reálné emise vysoké, cena stoupne, když nízké, ještě klesne. A když to bude tak akorát, pohyb ceny se na delší čas zklidní, protože se nečekají převratné informace posledních dnů a týdnů. Obdobně se vyjadřuje Butler, včetně mezí – 30 eur už to nebude, ale ani na nulu to neklesne. Protože den D je už tu, velmi rychle se o správnosti odhadů tří odborníků může každý přesvědčit.
Nabrousit nástroj.
Náměstek ministra životního prostředí Tomáš Novotný zdůvodňuje svůj spěch s diskutabilním předčasným zveřejněním českých ušetřených emisí obavou, aby se peníze získané z přebytečných povolenek někam nerozutekly. A aby se využily na opatření snížit emise i dalších skleníkových plynů či oxidů síry. Snaží se k tomu podniky zavázat dobrovolnými dohodami s ministerstvem. „Obával jsem se, že kdyby šly utržené peníze mimo ekologii, chytili by se toho zelení a naši snahu o redukci emisí by zpochybnili,“ vysvětluje Novotný.
Nic proti dobrovolnosti, s níž budou podniky zlepšovat životní prostředí. Jak ale říká Daniel Domanovský, nutit firmy vkládat utržené peníze do environmentálních investic by mohlo oslabit účinnost efektivního a transparentního nástroje na redukci emisí, jímž je regulace prostřednictvím povolenek.
Jenže ten nástroj bude muset Evropská komise trochu přiostřit. „Nízké ceny povolenek málo motivují k ekologickým projektům. Příčinou byla přílišná benevolence bruselských úředníků k nadsazování národních alokačních plánů. To se bude muset v dalším období změnit,“ je přesvědčen Domanovský.
