Předlouhé výplatní pásky

Obří platy manažerů nejsou českým specifikem

Plat zahraničních manažerů v Eurotelu v čele s Terrencem Valeskim byl v řádu desítek milionů korun ročně (viz Hlavní téma, strana 24). Odpovídal jejich výkonům a přínosu pro firmu, nebo to už bylo příliš? Podobně velmi luxusně byli placeni zahraniční manažeři i v méně úspěšných firmách, například v Aeru Vodochody, Avii či České Rafinérské.
Otázka o smysluplnosti nebetyčných ředitelských příjmů a spravedlnosti rozvírání nůžek mezi příjmy topmanagementu a ostatních zaměstnanců je v posledních letech probírána i v jiných zemích včetně Německa či Spojených států. I pokud je totiž firma dobře řízena a je výrazně zisková, neznamená to automaticky nárok jejího generálního ředitele například na padesát milionů ročně, pokud ostatní zaměstnanci nejsou placeni také výrazně nadstandardně. Na úspěchu firmy nemá zásluhu jenom jeden člověk. Pokud jsou náklady na generálního ředitele rovny nákladům na stovku jeho podřízených, jako tomu bylo v Eurotelu, vzbuzuje to pocit nespravedlnosti i u pravicově smýšlejících zaměstnanců takové firmy.
Ještě závažnějším problémem je, když jsou vysoké platy topmanažerů utajeny a když akcionáři – tedy majitelé firmy – nevidí, jak velkou část z jejich koláče exekutivci ukusují. Přes všechny námitky o závistivosti české společnost by se mělo stát pravidlem, že výše příjmů a dalších požitků generálního ředitele a manažerů přímo pod ním (jako například finančního ředitele a obchodní ředitele) bude zveřejněna ve výroční zprávě společnosti (viz Hyde Park, strana 70). Právě akcionáři by přece měli posoudit, zda místo předraženého manažera nenajmout jiného, levnějšího, neboť oni nesou největší část rizika za špatné rozhodnutí. Klíčem tedy je mít správnou informaci. Jenže získat tento klíč bývá složité. Například i vzhledem ke způsobu vyplácení mezd některým manažerům, a to přes třetí subjekty, registrované kdesi v daňových a netransparentních rájích. Omleté známé případy, kdy manažeři svěřenou velkou firmu neukočírovali, či jí dokonce záměrně pouštěli žilou (například Enron, Parmalat či Chemapol), ukazují, že nejde jen o výši jejich odměn. Ale opět o informační deficit, kterému akcionáři v těchto případech čelili. Pomoci by mohla změna obchodního zákoníku, která nejen stanovila povinnost zveřejňovat výši nákladů na management, ale jež by zejména umožnila, aby auditora vybírali a platili akcionáři.