V lednu skončí přechodné osvobození dlužníků a jejich statutárních orgánů od povinnosti podat insolvenční návrh, pokud se ocitnou v úpadku kvůli předlužení
Úprava úpadku ve formě takzvaného předlužení byla jednou z důležitých změn zavedených od 1. ledna 2008 novým insolvenčním zákonem. Na rozdíl od testu platební neschopnosti, který míří na dlužníkovu neschopnost splácet své splatné závazky, test předlužení poměřuje souhrn závazků (splatných i nesplatných) dlužníka oproti hodnotě jeho majetku, přičemž při stanovení jeho hodnoty bere v potaz další správu majetku dlužníka a jeho další provozování. Základním účelem testu předlužení je identifikovat dlužníky s majetkem nepostačujícím na úhradu závazků dříve, než se tato skutečnost projeví ve formě platební neschopnosti. Insolvenční zákon současně zakotvil povinnost dlužníka a jeho statutárních orgánů podat insolvenční návrh jak v případě úpadku ve formě platební neschopnosti, tak úpadku ve formě předlužení, včetně odpovědnosti za porušení takové povinnosti.
Antikrizová výjimka
Finanční krize znamenala také zvýšené riziko nepředvídatelných změn v tržním ocenění majetku. Oceňování samo nejen pro účely testu předlužení se tak stalo velice obtížným. V rámci tzv. „antikrizové“ novely insolvenčního zákona proto v roce 2009 zákonodárce mimo jiné přechodně osvobodil dlužníky (s výjimkou právnických osob v likvidaci) od povinnosti podat insolvenční návrh pro úpadek ve formě předlužení. Zavedení výjimky bylo primárně vedeno snahou zabránit podávání neopodstatněných insolvenčních návrhů čistě z obavy z případné odpovědnosti za škodu způsobenou věřitelům, a tím ulehčila situaci dlužníkům a jejich společníkům. Od 1. ledna 2012 však budou muset mít dlužníci a jejich statutární orgány opět na paměti svou povinnost podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděli, nebo se při náležité pečlivosti měli dozvědět o svém úpadku nejen ve formě platební neschopnosti, ale i ve formě předlužení. V důsledku porušení této povinnosti totiž nastupuje podle insolvenčního zákona odpovědnost povinných osob za škodu nebo jinou újmu způsobenou věřiteli. Riziko odpovědnosti je pak umocněno tím, že insolvenční zákon předpokládá na straně povinných osob nejen zavinění, ale i vznik a výši škody, kterou definuje jako rozdíl mezi zjištěnou výší pohledávky věřitele a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení skutečně obdržel. Případný žalující věřitel tak musí prokázat pouze porušení povinnosti podat insolvenční návrh ze strany povinné osoby. Na první pohled jednoduchá pozice věřitele je ale výrazně ztížena nutností prokázat existenci úpadku ve formě předlužení, což může být pro věřitele bez přístupu k detailním informacím o stavu dlužníka velice obtížné.
Menší riziko pro věřitele
Konec účinnosti výjimky po novém roce bude mít v zásadě dva důsledky. Dlužníci budou muset opět důkladněji sledovat skutečnosti, jež by mohly indikovat změny dřívějších ocenění majetku, a mít tak dopad na aktuální stav jejich bilance. Typicky půjde o situace účetního přecenění majetku (mark-to-market), prodeje obdobného majetku na trhu, neúspěšného prodeje majetku samotným dlužníkem a podobně. Za takových okolností budou muset dlužník i jeho společníci důkladně zvažovat, zda není namístě vzniklou situaci řešit například dodatečnou ekvitou, kapitalizací pohledávek či fúzí, a tím odvrátit povinnost podat insolvenční návrh. Insolvenční návrh by měl být v takové situaci jistě posuzován jako jedna z variant, rozhodně však není jediným možným, či dokonce nutným řešením.
Druhým efektem konce výjimky pak bude zlepšení pozice věřitelů. Dlužník i jeho společníci budou mít větší motivaci případný úpadek ve formě předlužení aktivně řešit, například způsoby zmíněnými výše. Věřitelé budou méně vystaveni rizikům spojeným s obchodováním s předluženým dlužníkem, typicky potom riziku odporovatelnosti právních úkonů dlužníka ze strany insolvenčního správce v budoucnu.
Situace po 1. lednu bude o to zajímavější, že původní předpoklad antikrizové novely, tedy že v roce 2012 již bude finanční krize historií a důvody pro zavedení výjimky opadnou, se zřejmě nenaplní. České firmy v současnosti čelí hrozbě (nejen) finanční krize ještě většího rozsahu. Nepředvídatelné změny v tržním ocenění majetku tak mohou být velice časté.
