Není to tak dlouho, co světová bankovní komunita se zájmem sledovala, jak investoři upsali dluhopisy v částce 55 milionů amerických dolarů, které byly jištěny příjmy z budoucích prodejů nosičů Davida Bowieho, jedné z největší hvězd světového hudebního nebe.
Přesvědčeny, že takzvaný „Bowieho Bond“ otevře nový lukrativní trh, společnosti, jako například Nomura a některé investiční specializované butiky, oslovily zpěváky, skladatele
a rockové skupiny, aby je přesvědčily o výhodnosti takovýchto operací.
Jde to, ale pomalu.
Někteří souhlasili. Rod Stewart získal částku 15,4 milionu dolarů půjčkou, která byla jištěna jeho budoucími příjmy. Třicet milionů dolarů pro skladatelské trio Holland-Dozier-Holland bylo zajištěno budoucími příjmy ze soulových hitů, jako jsou „Baby Love“ nebo „Where Did Our Love Go?“, které v šedesátých letech proslavily tři černošské zpěvačky vystupující pod jménem Supremes. I anglická heavy metalová skupina Iron Maiden se nechala přesvědčit k podobně zajištěné operaci a částce 30 milionů dolarů.
Přestože se uskutečnily i některé další obdobné operace, vývoj tohoto trhu je mnohem pomalejší, než banky očekávaly.
Změna klimatu.
Jedním z důvodů, proč se Bowieho Bond méně prosazuje, je změna ekonomického klimatu a investičních trendů. V době, kdy úrokové sazby jsou nízké, transakce tohoto druhu dávají investorům možnost vyšších výdělků. Zároveň u interpretů, jako jsou David Bowie a Rod Stewart, jejichž kariéra nepřetržitě trvá již desítky let, je možné snadno si spočítat jejich skutečný výdělečný potenciál. Bohužel se změnou ekonomického prostředí začali investoři preferovat likvidní aktiva, mezi něž tato „hudební“ ovšem nepatří, protože s nimi není možno obchodovat na sekundárním trhu.
Velkým problémem bank je také fakt, že jen málo interpretů, vlastní své „master“ nahrávky (práva k původním nahrávkám). Dá se říci, že v tomto směru je David Bowie velkou výjimkou. Většina interpretů, jako například Rod Stewart, převedla smluvně vlastnictví „master“ nahrávek na svá hudební vydavatelství, která jim pak na základě smlouvy vyplácejí domluvená procenta z prodeje každého nosiče.
Proto Nomura, která stála za operací s Rodem Stewartem, nemohla udělat to samé co David Bowie. De facto se Stewartem dohodla půjčku 15,5 milionu dolarů, která byla jištěna jeho budoucími příjmy. Pak se snažila o totéž i s dalšími umělci v naději, že by se mohla uskutečnit společná dluhopisová transakce. Takovéto operace jsou časově i jinak velmi náročné a rozhodně nepřinášejí kýženou publicitu jako „Bowieho bondy“.
Starší a nemocní.
Největším problémem bank však je to, že mnohé rockové a popové hvězdy nemají o takovéto operace zájem. Důvod je prostý. Ti, po nichž investoři nejvíce „lační“, jsou již tak bohatí, že nějakou extra cash vlastně ani nepotřebují.
Navíc je pro maximální využití výhod těchto obchodů třeba, aby byly zdaněny ve Spojených státech. V jiných zemích, například ve Velké Británii, se totiž daňové výhody zmenšují. Výsledkem je, že mnoho anglických interpretů nemá o tyto operace zájem. U některých veleúspěšných kapel, například v případě Rolling Stones, je nevýhodou skutečnost, že členové skupiny jsou rezidenty v různých zemích.
Je však nutné konstatovat, že stále existuje mnoho interpretů, kteří o tyto operace mají zájem. Hlavní důvody jsou dva: postupující věk a zhoršující se zdravotní stav. A tak je jejich přirozenou snahou užít si maximálně všech požitků do té doby, dokud jsou toho schopni.
Zatím nic pro Česko.
Jaké jsou možnosti využití takovýchto instrumentů na českém trhu? Vcelku nulové. Domácí trh má několik základních specifik. Je malý a nikdo jej „nenafoukne“. Počet interpretů, kteří by připadali v úvahu, je omezený. Koupěschopnost obyvatelstva je limitovaná. Podobné operace jsou pro peněžní ústavy náročné a rozhodně jim v českých podmínkách nemohou přinést zisky.
Je asi jen jedna možnost, jak tento stav změnit: některý z českých interpretů by se musel stál mezinárodně známým a o jeho CD by byl zájem po celém světě. Bohužel, zatím tomu nic nenasvědčuje. Ale kdo ví…
