H o s p o d á ř s k ý v ý v o j
Domácí ekonomika letos poklesne o 1,9 procenta, odhaduje Český statistický úřad (ČSÚ). Ještě před šesti měsíci předpovídal její vzestup o 1,4 procenta, v srpnu už hovořil o stagnaci. Co se stalo?
Velký rozptyl několika prognóz od stejné renomované instituce v krátkém období nabádá k obezřetnosti. Buď je ve hře chyba, k níž ve světě čísel, vzorečků a odhadů může snadno dojít, anebo se v ekonomice děje cosi tajemného, co je těžké spočítat a odhadnout.
Pečlivý čtenář posledních prognóz Českého statistického úřadu, ale i dalších domácích institucí, které se hospodářským projekcím či odhadům věnují, si nemůže nevšimnout jakési podivné absence hlubšího rozboru. Nabízená vysvětlení probíhajících procesů jsou velmi stručná a tak trochu schematická. Na prognostické pracoviště ministerstva financí se očividně vkradla politika, centrální banka se zakopala do utajování. Strefit se do českého vývoje se nedaří ani zahraničním prognostikům, i když v poslední době revidují směrem dolů svá čísla od Aljašky až po Japonsko. Čeští ekonomové zabývající se předpověďmi, kteří se po léta scházeli k družným debatám, jako by spolu přestali komunikovat. V normálním státě se přece nemůže stát, že zhruba ve stejné době odhadnou oficiální statistici letošní propad hrubého domácího produktu na 1,9, ale ministerstvo financí na 0,3 procenta.
Dosavadní základní vysvětlovací schéma je už nudné. Transformace uvízla někde na třetím ze čtyř kilometrů, Česká národní banka (ČNB) dusí ekonomiku vysokými úroky, do hospodářství se promítá vliv loňských restriktivních balíčků Klausovy vlády. Sociální demokraté zdůrazňují názor, že Václav Klaus transformaci totálně zpackal.
Na všech těchto pohledech je jistě hodně pravdy. Nedaří se však vyhmátnout to hlavní, a především zformulovat, co a jak s tím rychle udělat. Někdy je tomu dokonce naopak. Kupříkladu ceny - dodnes jsou pokroucené a matoucí, sociální demokraté však jejich narovnání odsouvají až do příštího tisíciletí. Neudržitelnost vysokého hospodářského růstu z let 1995 až 1996 lze přitom docela dobře vysvětlit právě špatně nastavenými cenami v širokém slova smyslu. Tehdejší vysoké přírůstky HDP (6,4 procenta v roce 1995, 3,4 procenta o rok později) byly přece spojeny s nepřiměřenými dovozy, příliš vysokými mzdami a nadměrnou spotřebou, zatímco ekonomika měla vzhledem ke své nízké produktivitě jen na mnohem skrovnější vývoj. Hlavně z těchto důvodů Česká národní banka přiškrtila již v roce 1996 měnovou politiku a vláda ji o rok později následovala se svými balíčky v podobě razantních škrtů ve výdajích státního rozpočtu.
Pojďme ale k aktuálnímu vývoji a zkusme si odpovědět na otázku, co tak převratného v negativním smyslu se stalo, že Český statistický úřad změnil během půl roku svůj odhad pro letošní rok z plus 1,4 na minus 1,9. Pokud jde o dnes snad nejčastěji skloňovanou měnovou politiku centrální banky, na první pohled v ní nic pro-klesajícího v poslední době nenajdeme, ba spíše naopak. Při podrobnějším pohledu se to však jeví jinak.
Klíčová dvoutýdenní reposazba ČNB vstoupila do roku 1998 na úrovni 14,75 procenta, v březnu se nepatrně zvedla o čtvrt bodu a od července každý měsíc klesala až na nynějších 12,5 procenta. Takový vývoj bylo možné zhruba od června předvídat, když se začala jasně rýsovat tendence k poklesu čisté inflace v souladu s měnovým cílem ČNB.
Pozornosti analytiků však zpočátku uteklo, že v důsledku trvale špatného dozoru ČNB nad bankami nemohou tyto reagovat úvěrovou expanzí, protože se topí ve vlastních problémech. Míra poklesu centrální sazby byla také uměle zveličována kostrbatými propočty viceguvernéra ČNB Pavla Kysilky, které nebraly v potaz skutečnost, že průmyslové podniky vzhledem ke snižujícím se přírůstkům svých cen platí reálně za nové úvěry v podstatě stále více. Centrální banka se rovněž totálně sekla ve svém odhadu vývoje kursu koruny z počátku roku, jehož umělou sílu sama podporovala a podporuje vysokým úrokovým diferenciálem ve vztahu ke světu. Koruna tak místo předpovídaného snížení někam za 19 korun za marku na konci roku 1998 je dnes hluboce pod 18 Kč za marku. Skutečnost, že ČNB dusí ekonomiku nadále více, než je třeba, potvrzuje také pokles čisté inflace ke čtyřem procentům, tedy hluboko pod letošní měnový cíl na úrovni 5,5 až 6,5 procenta.
Podtrženo a sečteno, v důsledku celkové politiky ČNB se nám sice zmenšila inflace a také vnější nerovnováha, což je dobré, na druhé straně však podniky nemají dostatečný přístup k úvěrům, které jsou reálně příliš drahé a navíc velmi vzácné. Dalším faktem je příliš vysoký kurs koruny, který nepochybně tlumí vývoz.
Pokud jde o vliv státního rozpočtu, nestalo se nic, co by mohlo vést k redukci růstových odhadů směrem dolů. Rozpočet je nyní v zanedbatelném přebytku a podle odhadů ministerstva financí skončí v zanedbatelném schodku.
Velké změny se letos udály ve světě, z našeho pohledu však doposud zatím spíše k lepšímu. Především prudce klesly ceny surovin včetně ropy. Za druhé se hlavní ekonomiky, kam vyvážíme, to jest hlavně Německo, vyvíjely lépe, než se původně očekávalo. Z tohoto pohledu se zdá být prudké zhoršování situace v České republice dosti nepochopitelné. Teprve letní krize v Rusku na pozadí předchozího asijského kolapsu přiměla svět zřejmě k oprávněným úvahám, že je tu hrozba globální recese.
Poslední prognóza Českého statistického úřadu z 2. listopadu se v tomto světle nezdá být příliš pesimistická, ba spíše naopak. Český statistický úřad totiž předpokládá v příštím roce přechod z poklesu do stagnace až k růstu o jedno procento. Jeho zdůvodnění v podobě trochu zlepšené domácí poptávky v důsledku mzdových přídavků a mírně zvýšeného utrácení ve státní sféře je přitom chabé. Odkud by se měl vzít prognózovaný růst investic až o 1,5 procenta, je zcela nejasné. A tak se zdá, že ČSÚ, který má objektivně nejlepší a nejrychlejší informace, pokračuje v podceňování hloubky problémů domácí ekonomiky. Možná to je trochu i tím, že dnes je vůbec těžké něco předpovídat, jak tomu nasvědčují i zkušenosti ze světa.
