Mluvit s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským o směru, kterým se ubírá euroantlantická civilizace, není povzbudivá záležitost. „Tradiční politické strany se zcela odtrhly od svých politických základen, a pokud k nim nenajdou zase cestu, nemáme šanci vrátit se k něčemu, co by se dalo nazvat zdravou zastupitelskou demokracií,“ říká muž, jehož úkolem je bránit demokracii před politikou.
V poslední době mám takový pocit, že se v naší společnosti bez soudu nic neobejde. Kde jsme ztratili schopnost řešit věci jednoduše?
Drtivou většinu problémů a sporů, kterými se dnes zabývají soudy, řešily před druhou světovou válkou místní přirozené autority: starosta, obecní policajt nebo řídící učitel. Žili jsme tenkrát ve společnosti, ve které se po staletí utvářel jistý hodnotový systém, který byl sice nepsaný, ale zato obecně akceptovaný, a všichni se jím řídili.
Proč se rozpadl?
Ten systém se zřítil s holokaustem. Pro společnost to byla taková rána, že byla náhle zcela bezradná a hledala východisko. Novým společně sdíleným a obecně akceptovaným hodnotovým systémem se stal historický návrat k Voltairovi a Rousseauovi: to jest k myšlence nezadatelných a nezcizitelných lidských práv, která se měla stát mantrou držící společnost pohromadě. Ovšem samo o sobě to nefungovalo, a tak se všechny země naší západní civilizace rozhodly vnutit dohled nad tímto posláním soudům, které byly postupně zavaleny řešením - podle mého názoru často až absurdních - věcí. K totální absurditě bylo toto dovedeno v USA, kde soudy přijímaly žaloby dětí proti rodičům, že se jim narodily ošklivé. Ovšem i u nás, v evropském prostoru, jsme byli svědky podobného rozšíření soudní kompetence. Například náš Nejvyšší správní soud se v jednom konkrétním případě zabýval přezkumem maturitní zkoušky.
Zákaz billboardů u dálnic vadí senátorům: Obrátili se na Ústavní soud
Myslíte, že je tento trend vratný?
Zatím nejsme svědky tendencí, které by nasvědčovaly nějakému zpětnému procesu, při kterém by od moci soudní přebíraly zbylé dvě politické moci, případně občanská společnost, větší míru zodpovědnosti.
Proč podle vás česká demokracie tak zhrubla, že stále více lidí má potřebu hledat „vůdce"?
Nikdy nenalezneme jednu jednoduchou odpověď na to, co se v historii stalo nebo co se v historii děje. Pravda je, že po listopadu 1989 jsem předpokládal relativně kontinuální vývoj směrem k upevňování principů demokratického právního státu. Když se ale podíváme na uplynulých 28 let, zjistíme, že tento vývoj není příliš kontinuální, a že i když máme relativně pevné základy v podobě Ústavy České republiky, jsme přesto svědky něčeho, co by se, pokud budu velmi mírný, dalo nazvat krizí. A v některých okamžicích má člověk přímo pocit, že nedochází jen ke krizi, ale také svým způsobem k jisté degeneraci demokratických pravidel.
Jaké to má příčiny?
Příčin je řada. Tou první, a neříkám, že nejdůležitější, byl rozpad Československa. Pokud jsme byli společným federativním státem, platil ve Federálním shromáždění zákaz majorizace, z některých kruhů tak kritizovaný a osočovaný, který velmi výrazně posiloval demokratické principy. Federální shromáždění bylo fakticky tříkomorové. Nejméně o 80 procentech zákonů se rozhodovalo většinově ve Sněmovně lidu a zároveň v české i slovenské části Sněmovny národů, přičemž tento složitý proces nutil všechny zákonodárce bez ohledu na národnost, ideologickou vyhraněnost či zaměření k dialogu a hledání společných kompromisů.
Po rozpadu Československa jsme byli všichni svědky zásadního obratu. Na půdě zastupitelského sboru začala politická konfrontace, a to jak na Slovensku, tak v Česku. Zvítězila zásada „vítěz bere vše“ a došlo to tak daleko, že vůdce nejsilnější opoziční strany Topolánek vyhlásil vládě takzvanou nulovou toleranci. Neboli řekl, že není důležité, co se projednává, ale kdo to předložil.
Dobře, rozpad Československa. Co další mezníky? Pro někoho to byla opoziční smlouva, pro jiného třeba masivní stíhání vrcholných politiků a pro dalšího nástup velkého kapitálu do politiky a médií.
Nemáme časový prostor, abychom mohli popsat všechny příčiny. Nepochybně ale mezi ně patří globalizace. Moc řetězců a nadnárodních monopolů je dnes nesrovnatelně vyšší než moc jednotlivých politických reprezentací. Globalizace jistě přinesla - zejména v oblasti ekonomiky a životní úrovně - řadu pozitivních výsledků, ale současně vede k dehumanizaci společnosti a ještě nikdo nenašel recept, jak tomuto odlidštění zabránit.
Já se těch mezníků úplně nevzdám a zeptám se aspoň na ten poslední, který je u nás kvůli Andreji Babišovi zcela aktuální.
Ten já neumím exaktním způsobem analyzovat. Po listopadu 1989, který já považuji - slovy Stefana Zweiga - za hvězdnou hodinu našeho národa, jsme byli svědky něčeho, co není zcela běžné. Na chvíli, byť jen krátkou, se do vrcholných funkcí lidé nevybírali podle ideologických schémat a politické příslušnosti; nebylo například vůbec pochyb, že nejlepším ministrem životního prostředí bude Pepík Vavroušek a nejlepší ministryní spravedlnosti Dáša Burešová.
Bylo mi sice jasné, že generační obměna musí jednou nastat - a také k ní došlo a já si dnes připadám trochu jako poslední mohykán - ale považoval jsem to za pozitivní jev. V současnosti mám nicméně pocit, že ona generační obměna nepřinesla naší politické reprezentaci ani etický, ani profesní pokrok. Místo toho jde svým způsobem spíš o jistou degradaci; pokusme se to pracovně nazvat slovem pragmatismus.
Zeptám se přímo: Jak je evropská demokracie odolná proti propojení velkého majetku, médií a politiky?
Nejsem prognostik a neumím posoudit příští řekněme jedno až dvě volební období. Mohu se ale zkusit podívat do Itálie, kde evropskou civilizační krizi využil Berlusconi, a přesto tamní společnost dokázala po jistém čase prozřít a exkomunikovat ho z politiky. Zdravá demokratická společnost má reálnou šanci uspět, ale je otázka, zda to - podívejme se třeba na zvolení Donalda Trumpa - platí obecně.
Odpověď na tuto otázku nemám. Existuje tu totiž nepochybný fenomén, že se tradiční politické strany zcela odtrhly od svých politických základen, a pokud k nim nenajdou zase cestu, nemáme šanci vrátit se k něčemu, co by se dalo nazvat zdravou zastupitelskou demokracií.
Kde se krize politických stran vzala?
Dříve byly politické strany jednoznačně vázány na svůj vlastní okruh voličů: lidi pracující v zemědělství reprezentovaly agrární strany, živnostníky strany živnostnické, křesťany křesťanské a zaměstnance továren a veřejného sektoru sociální demokracie. Když se podíváme na konec 19. a začátek. 20. století, šlo o strany masové a ta masová podoba je nutila k tomu, aby uvnitř panoval princip přirozeného výběru těch nejlepších, tedy princip demokracie, který poté strany vnášely do společnosti.
Dnes již politické strany kvůli smazávání tradičních sociálních rolí takto jasně utvářený elektorát nemají, a navíc se z nich staly „kryptostrany“ - uzavřené kluby, které o širší členskou základnu a demokratická pravidla nemají ani zájem. Neplatí to jen u nás. Stejné je to napříč naší euroatlantickou civilizací, například ve Francii i Spojených státech. Mezi voliči a politickými stranami je dnes tak hluboká propast, že lidé hledají alternativu. Ta bývá často horší než výběr, který nabízela klasická zastupitelská demokracie, ale za to volič nemůže. Každopádně to však je trpká pravda a trpká skutečnost.
Nápadná je ještě jedna věc. Nikdy dříve - beru v potaz jen demokratická období naší historie - nebylo stíháno a souzeno tolik vrcholných politiků jako v posledních deseti letech. Je podle vás takový marasmus pro demokracii dlouhodobě únosný?
Celý ten proces proměny společnosti, o kterém jsme mluvili, byl u nás na rozdíl od západních demokracií stěsnán do několika málo let po listopadu 1989. Navíc byl spojen s totální privatizací národního majetku, takže se nám toto vše včetně hospodářské kriminality a daňových úniků nebývale zkoncentrovalo. V žádném případě se nedomnívám, že by v tom jakoukoli významnou roli sehrávaly orgány činné v trestním řízení. Rozhodující vliv má nedostatek etiky, politické kultury a základních principů fungování státu.
V zavedených demokraciích vede i nepatrný prohřešek k odstoupení, jen si vzpomeňte na německého prezidenta Christiana Wulffa, který podezřele levně koupil Škodu Yeti, či ministra hospodářství Jurgena Mollemanna, jenž na hlavičkovém papíře propagoval jakýsi výrobek svého příbuzného. U nás se tato nepsaná, ovšem všeobecně uznávaná pravidla vůbec nevžila.
Čapí hnízdo 2: Babiš nakupoval státní pozemky přes prostředníky
Tvrdíte, že česká společnost je v krizi, a dokonce degeneruje. Odkud přijde příští reálné ohrožení demokracie?
Nechci naše osudy přirovnávat k tomu, čeho jsme svědky v Maďarsku a v Polsku, ale nemůžeme ten vývoj přehlížet, protože má podobné příčiny: nespokojenost a bezradnost lidí, kteří pak volí Orbána nebo Kaczynského. Nemohu vyloučit riziko podobného charakteru i u nás, protože jde o společný neduh postkomunistických zemí.
Myslíte, že jsme v tomto ohledu odolnější než Maďaři a Poláci?
No tak zatím jsme nepochybně odolnější, doufám, že nám to vydrží.
To je otázka. Polákům trvalo „bourání" komunistického režimu roky, Maďarům měsíce, nám - ta akutní fáze - jen dny. Možná je stejně jako tehdy rychle doženeme.
To, co se děje v Polsku a Maďarsku, mě skutečně mrzí, protože obě země pro nás byly svým způsobem příkladem. Principy právního státu tam zakotvily dříve než u nás, ovšem byly také dříve nahlodány a narušeny.
Nedávno jste spolu s dalšími vrcholnými představiteli českých soudů kritizoval polskou justiční reformu. Budu trochu provokovat: Není to u nás nakonec horší, protože soudce jmenují politikové, kdežto v Polsku soudcovská rada?
V Polsku nejde o jmenování soudců, ale primárně o jejich odvolávání. U nás nemá ministr spravedlnosti na něco takového pravomoc. Může dát pouze návrh na kárné řízení, ale v něm pak rozhoduje kárný senát Nejvyššího správního soudu, který je z poloviny tvořen soudci a z poloviny zástupci akademické obce a dalších právnických profesí. Je to naprosto nezávislý tribunál, na který nemá exekutiva žádný vliv. Máte pravdu, že o změnu formy jmenování soudců u nás opravdu už léta marně bojujeme, ovšem toho základního, ochrany soudce před odvoláváním, jsme na rozdíl od Polska a Maďarska dosáhli.
Na závěr osobní otázka. Když jste nastupoval vaše druhé funkční období, tvrdil jste, že ho neodsloužíte celé a k poslednímu dni tohoto roku odejdete. Jak je to aktuálně?
Jeden soudce Nejvyššího soudu USA - a to už je historická věta - řekl, že soudci nejvyššího soudu trvá v průměru pět let, než dokáže do problematiky skutečně proniknout. Já jsem to v našich podmínkách viděl podobně a své působení skutečně odhadoval do konce tohoto roku. Jenže český Ústavní soud byl zvolen do čela Konference evropských ústavních soudů a já se na tři roky stal jejím předsedou.
Takže určitě ještě další tři roky.
Nevím, zda ty tři roky budu schopen zdravotně zvládnout, ale zatím nemám v této oblasti nějaký zásadní problém.
| Pavel Rychetský (74): |
|---|
| Narodil se v rodině pražského advokáta. Vystudoval právnickou fakultu v Praze a stal se justičním čekatelem na Městském soudě v Praze. Kvůli svým názorům však musel odejít a až do roku 1989 se živil jako podnikový právník Stavebního bytového družstva Pokrok. V letech 1966 až 1969 byl členem KSČ. Podepsal Chartu 77 a publikoval v samizdatu. Hned v lednu 1990 se stal generálním prokurátorem a v červnu 1990 místopředsedou Čalfovy vlády. V letech 1998 až 2003 byl místopředsedou sociálnědemokratických vlád Miloše Zemana a Vladimíra Špidly. Od července 2002 byl rovněž ministrem spravedlnosti. Od srpna 2003 je předsedou Ústavního soudu. |
