Je čas novoročních slibů a předsevzetí. Jestlipak ministři nezapomněli na ten úplně nejdůležitější? Totiž na závazek odlehčit neúměrné daňové břímě. Nic není pro ekonomiku v této chvíli, tento rok a příští léta tak podstatné, jako shazování daňové zátěže. Bolestně to ukázal loňský pokus o reformu veřejných financí.
NA TAPETĚ
Z houštiny frází a velkých slov vyčnívá nemilosrdné konstatování: občané utrpěli čistou ztrátu dvacet miliard. Výsledkem velkého úklidu a snahy po šetření je, že hrabivá ruka státu se lidem a firmám opět zaryje hlouběji do kapes. Takhle to prostě nejde dál. Politici se chovají jako opilci, kteří se chystají skoncovat s pitím za pomoci dalších a dalších panáků na kuráž. Ze strachu, že by se sami měli začít uskrovňovat, vypisují nové berně. Přitom už nyní vysoké daně omezují ekonomickou aktivitu. Dvě pětiny všeho, co vyděláme, projde trubkami státní přerozdělovací mašinérie. Nic by se nestalo, kdyby to byla jen polovina. Že by byrokraté s nějakými čtyřmi sty miliardami nevyšli? To je jen optický klam. Prostě by si museli říci, jaké všechny činnosti vskutku potřebují vyvíjet. Tak vypadá normální práce s rozpočtem. Jenomže na rozdíl od firem a domácností se stát nesnaží vyjít s tím, co má, ale naopak se zuřivě shání po penězích na to, co si chce pořídit. S takovým přístupem by nám byl i vyrovnaný rozpočet k ničemu, pokud by cenou za jeho rovnováhu byly krvavé daně. Reforma by logicky měla začít z druhého konce. Od stanovení množství peněz, které může být k dispozici, aniž by to podráželo nohy podnikání. Hezky by vypadal nový ústavní zákon, který by stanovil, že celkové zdanění (včetně takzvaného pojištění) nesmí přesáhnout dvacet procent hrubého domácího produktu. Šlo by to i hezky rozdělit, třeba takto: pět procent obci, pět kraji, pět vládě, pět Unii. A byl by klid, každý článek veřejné správy by věděl, jak na tom je a tomu přizpůsobil svoje požadavky. Růst ekonomiky by se zrychlil a podnikatelé by investovali do toho, co potřebují a ne do toho, co jim sníží daňový základ. Jenomže tak radikální reformu by mohli zařídit snad jen blaničtí rytíři. A ti, jak známo vyjedou, až nám bude nejhůř. Vždycky ale může být hůř - dokud zdanění nedosáhne sta procent.
