O co méně karlovarský bylinný likér lahodí chuťovým pohárkům spotřebitelů, o to více se o jeho budoucnost strachují politici. I ti, kteří si becherovky za celý rok ani nelíznou, protože jim sladké babské pití prostě nechutná, mají plnou hlavu starostí s tím, aby „nám západočeská likérka nezkrachovala. Kořeny sporu o privatizaci společnosti Jan Becher–Karlovarská Becherovka jsou navýsost trapné.
Před čtyřmi lety, 3. září 1997, Klausova vláda rozhodla, že podnik ve dvou tranších prodá firmě SALB za téměř dvě miliardy korun. Silný politický náboj získala transakce tím, že nabyvatele, který byl outsiderem tendru, v kabinetu protlačili ministři, které dnes můžeme nazvat čtyřkoaličními. Kontrakt přiklepli svým „hradním kamarádům. Alespoň tak mohou být dva ze tří vlastníků firmy SALB vnímáni (Patria Finance a Karel Schwarzenberg, třetím je francouzský koncern Pernod Ricard). Je přirozené, že podezřelé okolnosti výběru nabyvatele stejně jako personální souručenství od začátku dráždí politické soupeře. Ve své snaze vytlouci z Becherovky předvolební kapitál ale zacházejí až příliš daleko.
Věcná podstata problému spočívá v tom, že se Fond národního majetku nedokázal se společností SALB dohodnout na podmínkách prodeje druhého balíku akcií. Firma žádá určité garance pro případ, že by soudy skutečně daly za pravdu domažlickému podnikateli Zdeňku Hoffmanovi, který se prohlašuje za dědice práv spojených s výrobou likéru. Při vyhlášení tendru (22. května 1997) se výslovně hovořilo o potřebě vyřešit známkoprávní spory s výrobcem německého duplikátu, firmou Johann Becher OHG, s nikým jiným. V usnesení vlády a ve smlouvě o prodeji akcií se ale již mluví zcela obecně o nutnosti „zachovat a udržet ochranné známky . Úředníci z FNM k tomu říkají, že o Hoffmanových nárocích se sice během soutěže otevřeně nehovořilo, ale informace o tomto problému již v té době v médiích probleskly. SALB prý musel vědět, do čeho jde. Kupci namítají, proč tedy (když se o tom vědělo) nebyly informace předány v zadávací dokumentaci, aby na to mohli brát ohled ve své nabídce. Absolutní pravdu nemá ani jedna strana a logické by bylo, kdyby se o riziko plynoucí z Hoffmannových nároků podělily.
Zcela jinou kapitolou příběhu je nynější snaha o kriminalizaci managementu Karlovarské Becherovky, do níž se velmi aktivně zapojil bulvární deník Super, o jehož náklonnosti k ODS nemůže být pochyb. Sérií článků, které se tváří jako pátrací žurnalistika, dospěli novináři k šokujícímu zjištění, že do Becherovky je vyvrtán obří tunel. Management totiž „podvodně vyráběl bylinný likér zčásti pouze na sklad, aby mohl navenek předstírat, že plní náročná privatizační kritéria zaměřená na růst objemu produkce a prodeje bylinného likéru. Upřímné snaze o nezávislé posouzení situace ve firmě ale může uvěřit pouze ten, kdo nic neví o tom, že soubor „skandálních informací byl nabízen i v jiným redakcích, a to pěkně na hromádce. Téměř se stačilo podepsat. Jestliže ale o motivech, vazbách a nezištnosti lidí, kteří takové věci distribuují, panují vážné pochybnosti, každý soudný člověk by byl minimálně ostražitý.
O tom, že Becherovka plní privatizační úkoly výrobou na sklad, se ví minimálně rok a půl (EURO 49/1999). Zčásti to je zaviněno fatálními marketingovými chybami manažerů, ale vliv má i obecný pokles zájmu o druh nápojů typu becherovky. Není to první případ, kdy původní záměry zahraničního investora nebyly zcela naplněny (například pokles investic Volkswagenu ve Škodě Auto, nesplněné závazky TelSource v Telecomu). Je vůbec těžko pochopitelné, proč je tak důležité nutit nabyvatele k růstu výroby jednoho konkrétního produktu. Rozumná vláda by trvala jen na zaplacení slíbených dvou miliard korun. Mělo by být věcí vlastníků, jak si zařídí, aby vložený kapitál získali zpět. Jestliže si ze známé likérky udělají třeba továrnu na bicykly, je to jejich hloupost.
