PŘEHLÍDKA ZTRACENÝCH MILIARD

Bankovní dohled našel nedostatky téměř ve všech činnostech

Situace v Investiční a Poštovní bance byla velmi vážná už v roce 1999. Hloubku problémů odhalila kontrola bankovního dohledu přímo v bance. Z protokolu (51 stran) dohlídky, který má týdeník EURO k dispozici, jasně vyplývá, že banka byla insolventní. Známou ozdravnou operaci s vyvedením aktiv do fondů na Kajmanských ostrovech protokol označuje z hlediska snížení rizika pro IPB jako neúčinnou a spornou. Zpochybňuje tak tvrzení manažerů IPB, že operace byla odsouhlasena ČNB. Také tvrzení, že banka byla efektivně řízenou organizací, se ve světle protokolu rozplývají. Všechno špatně. Závěr protokolu je jednoznačný. Říká se v něm kromě jiného: „Všemi aktivitami banky prostupuje neexistence jasně koncipované celkové strategie banky, řada operací je prováděna bez předchozí analýzy možných dopadů pro banku. Následky jsou řešeny až v momentě, kdy se banka potýká s problémy a musí řešit negativní důsledky svých aktivit. Tím není v bance možno hodnotit dodržování záměrů a politik stanovených jejím vedením. Celková úroveň informačního systému v bance (v širším slova smyslu, tj. nejen vlastní informační systém, ale také informační toky mezi jednotlivými odbornými útvary) je na nízké úrovni a není adekvátní pro banku typu IPB. Dochází k situacím, kdy jeden útvar neví, co dělá druhý, odborné výstupy nejsou ostatními využívány. Například analýzy bonity klienta nejsou při vlastní klasifikaci pohledávek zohledněny, provedená supervize není do informačního systému zanesena. Kontrola také zjistila, že v bance je velmi obtížné rekonstruovat řídící a rozhodovací procesy. Dokumenty jsou často roztroušeny v různých útvarech, či nejsou vůbec archivovány. Úředníci dohledu ČNB ze zjištěných skutečností vyvozují, že kontrolní systém uvnitř banky není dostatečně funkční. Daný stav byl ještě umocněn případy, kdy samo představenstvo banky schvalovalo postupy, které byly v přímém rozporu s příslušnými opatřeními ČNB. „Je nutno konstatovat, že banka při výkonu své činnosti postupuje neobezřetně a provádí obchody způsobem, který poškozuje zájmy jejích vkladatelů a ohrožuje bezpečnost a stabilitu banky. Binec v papírech. Rozsah kontroly byl poměrně rozsáhlý. V době od 30. srpna do 5. listopadu roku 1999 bylo prověřeno 520 obchodních případů 204 klientů, přičemž celkový objem prověřených pohledávek činil 104,9 miliardy korun, což představuje zhruba 52 procent portfolia banky. Při kontrole bylo zjištěno, že v řadě případů v bankou předaných úvěrových spisech chyběla úplná a odpovídající dokumentace. V některých složkách nebyly žádosti o poskytnutí úvěru, podnikatelské záměry, úvěrové návrhy, finanční výkazy klienta, auditorské zprávy, hodnocení bonity klienta, zástavní smlouvy a další náležitosti. Častým jevem byla neúplná dokumentace týkající se zástav. Chyběly znalecké posudky, výpisy z katastru nemovitostí, vinkulace pojistného. To komplikovalo kontrolorům ČNB zjištění skutečného stavu u více než poloviny prověřovaných klientů. Nepořádek dokumentuje i skutečnost, že při porovnání kontrolovaných dokumentů a elektronické evidence byly zjištěny nedostatky typu duplicitně vykazovaného syndikovaného úvěru společnosti Plzeňský Prazdroj. Pohledávka z úvěru poskytnutého společnosti České sklo byla vedena v systému společnosti Porcela Plus, pohledávka za Nomura Capital postoupená na společnost GES Holding byla stále vedena u původního dlužníka. Existovaly rozdíly v uváděné výšce pohledávek, rozdílná data poskytnutí úvěru, údaje o úročení… Kontrola rovněž učinila závěr, že banka nemá jasný přehled, které její vnitřní předpisy platí a které nikoli. Kontrolnímu týmu byly předloženy postupně dva seznamy platných předpisů, které se lišily. V seznamu platném k 1. 7. 1999, předaném před kontrolou, nebyly uvedeny všechny předpisy, které byly v oblasti úvěrové činnosti v bance využívány. V seznamu, který kontroloři dostali o tři měsíce později, byly zase některé předpisy staršího data, neuvedené v původním seznamu. Děravé úvěry. Po prověření 186 úvěrů v objemu 59,54 miliardy korun ČNB zjistila, že bankou prováděná klasifikace neodpovídá reálnému stavu, což má za následek zcela nedostatečnou tvorbu opravných položek. Ke kontrolovanému portfoliu chybělo 22,7 miliardy korun oprávek. IPB totiž neměla na případné ztráty vytvořeno v opravných položkách ani celých pět miliard korun. Kontrola specifikovala i důvody, proč byla její klasifikace odlišná od názorů bankéřů z IPB. Následující řádky jsou citací z protokolu:

1. prakticky se neprovádí klasifikace pohledávky podle finanční situace klienta (83 klientů, tedy 45 procent z kontrolovaných 186 klientů, a v objemu pohledávek přibližně 37 miliard korun, což je 62 procent kontrolovaného vzorku), a to i v několika případech, kdy banka podle vlastní metodiky hodnotí bonitu klienta jako vyžadující pozornost, pochybnou nebo neuspokojivé kvality (například Vojenské stavby CZ, a. s.)
2. v některých případech při klasifikaci nezohledňuje restrukturalizaci úvěrů při potížích klienta (24 klinetů, tedy 13 procent kontrolovaného vzorku, objemově 11 miliard korun, což je 19 procent vzorku). Jde o společnosti Prima Plus, FTV Premiéra, Centrotex, Proventa a další.
3. nezohledňuje zhoršení finanční situace klienta od doby, kdy byl úvěr poskytnut (jedenáct klientů, to je šest procent z kontrolovaného vzorku, objemově 2,35 miliardy korun, tedy čtyři procenta z kontrolovaného vzorku). (Například Vítkovice, Škoda Plzeň.)
4. u debetů na běžných účtech klienta nezařazuje pohledávky za stejným klientem na stejný syntetický účet (21 klientů, což je 11,29 procenta kontrolovaného vzorku). (Například Tosta, Strojírny a slévárny Blansko, Jiří Grossmann, Štefan Malík, Čebus a další.)

Některé rozdíly v hodnocení aktiv jsou skutečně pozoruhodné. Z přílohy protokolu vyplývá, že IPB hodnotila jako standardní řadu úvěrů, které ČNB označila za ztrátové. Patří mezi ně například společnosti Česká privatizační (v té době nesplacená pohledávka ve výši 195 milionů korun), GES Holding (121,5 milionu), Golf and Country Club (302 miliony), Vlastimil Hadraba (85 milionů), Interkontakt Group (247 milionů), NERo (228 milionů), Svit Zlín (1,6 miliardy), Škoda, a. s. (711 milionů) a další. ČNB upozorňuje, že bankou používaný systém, kdy klasifikace pohledávek je prováděna stejnými obchodními místy a pracovníky, kteří úvěr poskytli a jsou hmotně zainteresováni na kladném hodnocení dlužníka, nezaručuje objektivní hodnocení úvěrového portfolia. Cinknutý metr. Kontrolní tým – jak uvádí protokol – se setkal i s tím, že úvěr byl obchodním výborem poskytnut i přes negativní vyjádření nižších organizačních složek. To se týká společností Jana, a. s., a Prima Plus. Stávalo se, že i úvěr, jehož klasifikaci systém banky automaticky snížil, byl zařazen zpět mezi standardní rozhodnutím představenstva, což je případ Proventy, kdysi důležitého vlastníka zkrachovalého Chemapolu. V případě společnosti Česká privatizační banka z rozhodnutí představenstva pohledávku neklasifikovala, přestože firma byla se splátkami v prodlení již dva roky. Dodatky ke smlouvám prodlužovaly splatnost pohledávky, aby nemusela být klasifikována. Příkladem je Svit. IPB rovněž porušovala pravidla regulující úvěrovou angažovanost banky vůči ekonomicky spjatým subjektům. Například společnosti Maitland Holdings a C.D.E. Investmens B.V. jsou ekonomicky spjatou skupinou, protože mají stejné vedení, kterým je společnost TMF management B.V. Celková angažovanost IPB vůči této skupině překročila osm miliard korun, což je téměř 38 procent kapitálu banky. Limit stanovený opatřením ČNB je přitom 25 procent. Nadhodnocené zástavy. Špatně byly oceňovány rovněž zástavy. Banka například vedla ve svém systému stále stejnou hodnotu zastavené nemovitosti, ačkoli ji supervize samotné banky snížila, nebo byl zpracován nový, nižší znalecký posudek. To jsou případy společností Cetos, kde byl původní odhad hodnoty zástavy 576 milionů korun a supervize ho snížila na 160 milionů, Imagrex (odhad 110 milionů, sníženo na deset až patnáct milionů), Hvězda Náchod (151 milionů, sníženo na osmnáct milionů), Ústecké pivovary (odhad 206 milionů sníženo na 105 milionů). Banka hodnotí zajištění jako devadesátiprocentní i v případech, kdy zástavní právo není vyznačeno jako první v pořadí a předcházející zástavní právo se vztahuje k pohledávce, která je vyšší než hodnota dané nemovitosti. IPB také neplnila povinnost přeceňovat zástavy jedenkrát ročně. Banka velkoryse přijímala i zástavu movitých věcí, přestože v případě společnosti ČEBUS měla k dispozici rozsudek krajského obchodního soudu, který říkal, že nemůže zástavní právo k movité věci vzniknout, pokud věc není předána do úschovy v bance. Například u automobilu je zástava vyznačena pouze ve velkém technickém průkazu. Tento nedostatek se týkal osmnácti procent kontrolovaných případů. Banka uznávala dokonce zástavu cennými papíry nekótovanými na burze, a to i společností v konkursu nebo ve špatné finanční situaci. Pouze ji krátila koeficientem 70 procent. Uváděných nedostatků je v protokolu ještě řada. Úklid pod koberec. IPB se snažila problémová aktiva řešit. Kontrola ČNB ovšem tyto pokusy nepovažuje za úspěšné. Banka již v listopadu 1998 uzavřela smlouvu o postoupení pohledávek se společností Sekura Holdings Limited, čímž se zavázala na tuto společnost převést celkový objem pohledávek ve výši patnácti miliard korun za cenu jedenácti miliard. Zároveň byla uzavřena smlouva mezi Sekurou a společností NIPB o dalším postoupení těchto pohledávek. NIPB skutečně kupní cenu splatila, ale z analýzy interních podkladů poskytnutých bankou vyplynulo, že „k financování postoupení pohledávek byly nepřímo (prostřednictvím jiných právních subjektů) použity prostředky poskytnuté bankou. Dle informací banky byly na úhradu ceny za postoupené pohledávky použity prostředky z úvěrů poskytnutých společnostem IMOP, a. s., Apollón holding, a. s., A. P. KONTO, s. r. o., a Mercatoria, s. r. o. Celková suma (v průběhu měsíce června 1999) poskytnutých prostředků uvedeným společnostem činila 11,197 miliardy korun . K těmto pohledávkám nebyly vytvořeny žádné opravné položky. ČNB jejich potřebu vyčíslila na 5,598 miliardy korun. Kajmanská klička. Druhý pokus o vyvedení problémových aktiv se uskutečnil s cennými papíry v hodnotě zhruba 24 miliard korun. Probíhal od poloviny roku 1997 až do 30. června 1999. Cílem operace bylo omezit negativní dopady původně nabytých cenných papírů na finanční pozici banky. Výsledkem však bylo jen přechodné řešení aktuálních problémů s dodržením zákonných limitů a opatření ČNB. Důvody, proč se IPB musela pokoušet o tuto restrukturalizaci portfolia, jsou spojeny především s obdobím první poloviny devadesátých let, kdy se při privatizaci státních podniků pokoušela získat maximální podíl na privatizovaném majetku. Přitom však neošetřila odpovídajícím způsobem značná rizika spojená s těmito obchody. V první fázi operace byly cenné papíry prodávány spřízněným společnostem nazývaným v protokolu společnosti typu „S . Splatnost přitom byla odložena. Šlo o cenné papíry, k nimž by musela banka ještě v roce 1997 vytvářet opravné položky. Společnosti, kterým IPB papíry prodávala, však nebyly dostatečně kapitálově silné a splacení nákupů bylo bez cizích zdrojů zcela nereálné. IPB však na pohledávky za těmito firmami žádné oprávky nevytvářela. Ve druhé polovině roku 1998 byl zpracován projekt restrukturalizace portfolia cenných papírů spočívající v převodu cenných pohledávek vyvedených do společností „S na společnosti typu „A se sídlem v offshore teritoriích výměnou za pohledávky ve formě dlužních úpisů, tak–zvaných notes. Takto byly na Kajmanských ostrovech a v Nizozemsku založeny společnosti C.D.E. Investments, Maitland, Sekura Holdings, Stream, The QIF. Pohledávky byly převedeny koncem roku 1998. K této fázi operace přitom nebyla předložena finanční analýza. Za postoupené pohledávky banka neinkasovala žádná bonitní aktiva, nýbrž notes splatné ke konci roku 2000. Bankovní dohled je názoru, že riziko nebylo přeneseno mimo banku. Ve společnostech typu „S zůstaly cenné papíry v hodnotě zhruba čtyř miliard korun, financované půjčkami z banky. Tyto půjčky byly úročeny a jejich splatnost stále odkládána. Když je software banky zařadil mezi delikventní úvěry, představenstvo je opět překlasifikovalo nazpět. Zvláštní kapitolou je ocenění papírů vložených do této transakce. Protokol považuje znalecké posudky předložené bankou za nedůvěryhodné. Například v případě Banky Haná považovala ČNB za reálné ocenění hodnoty akcie částkou 187 korun. Znalec IPB ji ohodnotil na 502 korun. Podobných případů uvádí protokol mnoho. Završením operace mělo být založení otevřeného zahraničního podílového fondu Tritton Development Fund Ltd., se sídlem na Kajmanských ostrovech. Jde o zvláštní korporaci vzniklou na základě místního práva. Kombinuje investiční společnost, protože existují zakladatelské akcie a podílový fond, jsou vydávány podílové listy a fond má na rozdíl od české právní úpravy vlastní právní subjektivitu. Ekonomický potenciál fondu nikdo neoceňoval. V červnu roku 1999 uzavřela IPB s tímto fondem upisovací smlouvu, na jejímž základě měla získat 600 kusů podílových listů výměnou za nepeněžitý vklad ve formě bankou držených notes vystavených společnostmi typu „A v hodnotě dvacet miliard korun. Kontroloři došli k závěru, že operace nevedla k vyvedení rizika z banky, a tudíž by měly být na restrukturalizační operaci vytvořeny opravné položky v celkové výši 8,414 miliardy korun. Tuto operaci vedoucí představitelé IPB přitom prohlašovali za zdařilou a dohodnutou předem s bankovním dohledem i auditorem banky. Protokol uvádí, že řádně nebyla o operaci informována ani dozorčí rada IPB. Například o prodejích podílů na dceřiných společnostech banky byla dozorčí rada informována až po jejich uskutečnění. Také představenstvo schvalovalo řadu transakcí až dodatečně, případně se transakce měnily bez schválení. Kontrola našla také závažná porušení účetních pravidel, v některých případech například nesouhlasily smluvní podklady s účetní evidencí. Mimo operaci restrukturalizace portfolia cenných papírů měla IPB i další pohledávky z prodeje cenných papírů s odloženou splatností. Šlo o částku 12,8 miliardy korun. Kontroloři vyčíslili potřebu opravných položek na tyto transakce na šest miliard korun. Banka však nevytvořila nic. Řízení naslepo. V řízení banky našla kontrola závažná systémová pochybení. Například v rozporu s opatřením ČNB nebyly na základě rozhodnutí vrchního ředitele úseku považovány pohledávky vzniklé prodejem cenných papírů s odloženou splatností za úvěry, i když splatnost byla odložena o více než šest dní. V protokolu se například píše: „V průběhu kontroly nebyl identifikován žádný konkrétní pracovník zodpovědný za správu konkrétních obchodních případů či klientů (vyjma pracovníka v útvaru 3–3 zodpovědného za účtování produktu 818 jako celku) ani žádný pracovník, který by byl schopen historii jednotlivých případů popsat. Obchodně finanční plán banky je projednáván a schvalován velmi pozdě. Například plán na rok 1999 byl schválen až v červnu téhož roku. Reakce na zjištěná neplnění plánu jsou rovněž opožděné. Například celoroční plán úplat od dceřiných společností byl splněn na 62 procent. Plnění se kontroluje čtvrtletně, takže nejpozději v polovině roku 1998 muselo být neplnění zcela zřejmé. Opatření k nápravě však bylo přijato až v polovině roku následujícího. Systém řízení rizik nebyl centralizován. V protokolu se uvádí: „V bance není nikdo schopen kvantifikovat velikost rizikové expozice banky. Na úrovni dozorčí rady banka ustavila komisi pro řízení rizik. Tato komise se však zabývá řešením rizikových případů, nikoli však celkovým systémem řízení rizik banky jako takovým. Dříve to nešlo. Guvernér České národní banky Zdeněk Tůma v rozhovoru pro týdeník EURO konstatoval, že výsledky dohlídky v IPB skutečně ukázaly velmi vážné problémy v úvěrovém portfoliu IPB i na nepostačující kapitál, což mělo později za následek nedostatečnou likviditu. Avšak teprve v okamžiku, kdy masivní výběry vkladů přerostly v útok klientů na banku, čímž se výrazně zhoršila její likvidní situace, byly naplněny zákonné předpoklady pro uvalení nucené správy, soudí Tůma. Rozhodnutí potom bylo velmi rychlé. K námitkám, že ČNB měla provést kontrolu dříve, Tůma připomíná, že teprve na začátku roku 1998 vstoupila do banky Nomura a měly začít nezbytné změny. Dohled nastoupil do banky vlastně již za rok a čtvrt. Po zjištění nedostatků byla zahájena jednání o kooperativním řešení problémů IPB vstupem zahraničního investora. Zástupci ČNB a ministerstva financí se opakovaně setkávali s představiteli hlavního akcionáře reprezentovaného Nomurou. Zásadní podmínkou zástupců státu pro případné poskytnutí státní pomoci bance bylo během všech vyjednávání získání kontroly nad bankou. Pomoc měla sloužit výhradně stabilizaci banky a ochraně vkladatelů, nikoli akcionářů. Tůma říká, že na tyto podmínky Nomura nebyla ochotna přistoupit a podmiňovala svou účast na řešení situace zaručením návratnosti svých investic do IPB. To bylo pro zástupce státu vzhledem k odpovědnosti Nomury za stav banky nepřijatelné. Po neúspěchu jednání s Nomurou a zavedení nucené správy již zbývala jen dvě řešení. Buď okamžitý prodej podniku, nebo pokračování v nucené správě nad celou IPB. To by nevyhnutně vedlo k odebrání licence. ČNB by byla povinna to učinit ze zákona, který ji tento krok ukládá v případě, klesne–li kapitálová přiměřenost pod třetinu zákonem stanoveného limitu. Ve svém důsledku by to znamenalo zánik IPB, výplatu náhrad za pojištěné vklady a konkurs na majetek IPB vzhledem k předlužení. V režimu konkursu, na rozdíl od běžných společností, nesmí banka vykonávat bankovní činnost. Zároveň klesá hodnota aktiv a zhoršuje se jejich výtěžnost oproti vymáhání ve fungující bance. Tůma tvrdí, že na základě zkušenosti s Agrobankou a vzhledem k významu IPB v ekonomice by tento postup měl destabilizující vliv nejen na bankovní sektor, ale i na celou ekonomiku státu.