Pasivní domy nabízejí řešení energetické krize
Daň za svou neinformovanost či přehlížení brzy zaplatí všichni, kteří si dnes stavějí nové domy bez ambicí na dosažení energeticky pasivní nebo alespoň nízkoenergetické koncepce. Za situace, kdy energie užívané k vytápění bytů už nikdy nebudou levné, se jejich neprozíravost záhy projeví obrovskými ztrátami v provozních nákladech na bydlení. Starší domy se jistě brzy začnou upravovat na hospodárnější využití. Ale co s novostavbou, jejíž investor ani projektant nemysleli na zadní kolečka a stavějí skanzen energetické plýtvavosti? Pasivní dům ušetří 85 až 90 procent energie na vytápění. I méně ambiciózní nízkoenergetický dům zaplatí za vyhřátí stejně velké plochy čtvrtinu nákladů obyčejné novostavby. Investice na výstavbu šetrných domů by přitom nemusely být vyšší než u běžných staveb. Dnešní nárůst nákladů o deset až patnáct procent jde většinou na vrub malé zkušenosti projektantů a stavebních firem.
Zaspal i stát.
Český stát má zájem na tom, aby nestoupala spotřeba neobnovitelných zdrojů energie a snížily se emise ze spalovacích procesů. Proto mají Státní fond životního prostředí a Česká energetická agentura vedle podpory plynofikace i podpůrné programy pro výstavbu slunečních kolektorů, kotlů na biomasu či tepelných čerpadel. Avšak dům má tím větší naději na velké dotace od státu, čím marnivěji je vytápěn a čím větší tepelné čerpadlo potřebuje. „Investovat do zdrojů je naprosto chybná dotační politika. Stát by měl podporovat především energetickou úspornost. Pasivní dům potřebuje jen malinké zdroje energie, a tak má naději nanejvýš na maličkou dotaci. Jenže tak malá tepelná čerpadla se snad ani nedělají. Krom slunečních kolektorů, které jsou součástí konceptu pasivního domu, stavebník na státní pomoc spoléhat nemůže,“ upozorňuje Aleš Brotánek, který patří k málu českých architektů, kteří projektují jen nízkoenergetické a pasivní domy.
Naproti tomu v některých rakouských a německých spolkových zemích mohou stavebníci pasivních domů získat slušné dotace. Ty pokryjí i mírně zvýšené investice, takže majitelé úsporných domů mají na startu jen samé výhody - značně nižší náklady na vytápění a nižší splátky na půjčky. Jan Tywoniak ze stavební fakulty ČVUT upozorňuje, že v Evropě se v podpoře nízkoenergetických staveb navzájem předbíhají stavební spořitelny i hypoteční banky.
Tím roste význam certifikace, co je opravdu pasivní dům a kterou ze staveb lze alespoň řadit k nízkoenergetickým, aby měla nárok na pomoc od státu i bank. Pro mnoho stavebníků je certifikace především prestižní záležitostí a jako taková by měla velký význam i u nás. Jenže ani náznak toho, že by u nás vznikal orgán schopný certifikáty poskytovat, neexistuje.
Užitečný a nenápadný.
V Česku ostatně postrádáme i oficiální definici, co to pasivní dům vůbec je. Jan Bárta z brněnského Centra pasivního domu alespoň vysvětluje, z čeho vychází název - z pasivních tepelných zisků. Důmyslná okna zachycují teplo ze slunečního záření a nepouštějí je ven. Významnými zářiči tepla jsou sami lidé, pohybující se v místnosti, samozřejmě i pes, ale taky chladnička a další elektrické spotřebiče. Pod žádným z vyjmenovaných zdrojů nebylo třeba topit, působí pasivně jen tím, že jsou.
„Díky velmi kvalitní tepelné izolaci tyto zisky neutíkají ven a stačí zajišťovat příjemnou vnitřní teplotu po většinu vytápěcí sezony,“ vysvětluje Bárta a shrnuje: „Pasivní domy jsou budovy, které zajišťují příjemné vnitřní prostředí v létě i zimě bez použití klasického vytápěcího systému. Oproti většině stojících budov, které jsou spíš tepelnými zářiči, spotřebují o 85 až 90 procent méně energie.“ Vysokou konkurenceschopnost pasivních a nízkoenergetických domů shledává Bárta i vůči novostavbám, postaveným podle zpřísněných národních norem - ušetří až tři čtvrtiny nákladů.
Vnějškově se pasivní domy neliší od ostatních, snad větší zasklenou plochou směrem ke slunci. V prvních projektech hojně využívaná zimní zahrada coby past na zachycování tepla ze slunečního svitu ztrácí se zlepšující se tepelnou izolací oken na významu. A protože se na českých střechách stále víc zabydlují i sluneční kolektory, není nic, čím by pasivní domy na sebe poutaly zvláštní pozornost. Pokud nejde o pionýrské projekty typu freiburského Heliotropu, kruhové vily na kuří nožce otáčející se za sluncem, která ještě mnohem víc energie vyrobí, než sama spotřebuje. Takové užitečné průkopnické projekty ovšem na druhé straně pomohly na svět zavádějícím názorům, že pasivní domy jsou jakousi extravagancí jen pro majetné. To je už mnohokrát vyvrácený omyl, přesto mu někteří stavebníci popřávají sluchu.
Zejména když takovému názoru napomohla celá řada nepodařených domácích projektů, postavených na ekologických tepelných zdrojích - velkém tepelném čerpadlu, rozměrném solárním systému a záložním kotli na biomasu nebo na plyn. Součástí takového pojetí musí být ještě ústřední teplovodní vytápění, nejčastěji podlahové. „Kombinací velkého množství relativně velkých systémů lze rovněž značně ušetřit spalování fosilních zdrojů, ale za jakou cenu! Není divu, že tito lidé kolem sebe šíří povědomí, že ekologie je drahá. Přitom to nemá s ekologií nic společného, protože jde znovu jen o plýtvání, a to dokonce ekologickými prostředky,“ upozorňuje Brotánek. A poznamenává, že na takovou stavbu by stačilo použít 20 až 40 centimetrů silnou izolaci, mnohé z drahých systémů by bylo možné ušetřit a efekt by byl mnohem výraznější. Jak se ukáže, izolace hraje v projektech pasivních domů klíčovou roli.
Atributy pasivnosti.
„Existence pasivního domu je závislá na dvou hlavních prostředcích - na izolaci a rekuperaci,“ zdůrazňuje Brotánek. Zjistil, že dvojnásob tlustá izolace je jen o sto korun (ani ne o deset procent ceny) za metr čtvereční dražší než deseticentimetrová a přitom má skoro dvojnásobný tepelný odpor. Přidat další stokorunu znamená ještě o polovinu odpor zvětšit, nejlepší izolace stojí od 1300 do 1600 korun za metr čtvereční a mají více než pětinásobný odpor proti běžným pěticentimetrovým polystyrenům pořízeným za tisícikorunu. Jen nerozumný stavebník šetří na izolacích. Takových je však u nás naprostá většina. Zateplují jen do hodnoty předepsané národní normou, která pod vlivem konzervativní stavebnické většiny roste jen mizivě.
Dobře zaizolovaný dům by však plesnivěl v místech kondenzace vodních par. Neobejde se tedy bez řízeného větrání na principu rekuperace, to znamená bez výměny tepla ze vzduchu odváděného zevnitř na čistý vzduch přiváděný zvenčí. Při velkých mrazech lze přiváděný vzduch v rekuperační jednotce přihřívat. Byt s rekuperací nepotřebuje žádné teplovodní rozvody ani radiátory, konstantní teplota v celém domě se udržuje ventilačním systémem, který může bez jakýchkoli oprav fungovat po celou dobu životnosti stavby.
Kdy a jak se v takových bytech topí? V opravdu pasivních domech nikdy. Nebo skoro nikdy - v bytovém domě ve Frankfurtu nad Mohanem se na příklad v topné sezoně 2002/3 topilo pouhých jedenáct dní v době největších mrazů. V nízkoenergetických domech se ovšem musí přitápět častěji. A to buď přímo v rekuperační jednotce nebo zatopením v krbových kamnech či dle libovůle.
Otročina, nebo pohoda?
Uživatele systém v ničem neomezuje. Ve vlastním zájmu však nevětrají okny - větrání by totiž do systému vnášelo ztráty. Obyvatelé pasivních bytů potvrzují, že vysoký stupeň zateplení s sebou přináší výtečnou tepelnou pohodu. „Konečně mám teplé nohy,“ svěřil jeden z nich Janu Bártovi. Ten shrnuje i další uživatelské přednosti: „Větrací systém zajišťuje čistý čerstvý vzduch v celém domě, aniž by vznikal průvan. Díky vzduchotěsné obálce bez tepelných mostů a díky neustálému větrání zůstávají konstrukce suché a bezporuchové,“ připomíná Bárta a zdůrazňuje: „Vše dohromady zvyšuje kvalitu bydlení a hodnotu nemovitosti.“
Hana Kolářová z Písnice ve svém nízkoenergetickém domě plně spoléhá na rekuperátor - když je potřeba, sám přitopí plynem a udržuje v bytě stále stejnou teplotu. „Vyřešili jsme i to, když muž kouřil - vzduch z jeho pracovny byl spolu s výpary z kuchyně, koupelny a záchodu, poté, co odevzdal teplo, odsáván přímo ven, takže v bytě nemáme žádné pachy. Žije se nám velice dobře.“
Také Magdalena Vaňčáková z Černošic si připadá v pohodě, způsob výměny vzduchu jí vyhovuje. „Mám však problém - teplota je všude stejná a já ráda spím v chladné ložnici. Alespoň tady musím zásadu nevětrat vždycky na chvíli porušit,“ říká Vaňčáková. Ty nejlepší zkušenosti s bydlením v nízkoenergetickém domě má i Tomáš Vaněk ze Psár. „Negativní dojmy mám jen z realizace,“ vypráví. „Jen málokterá firma se v tom, co dělá, vyzná. A ani někteří projektanti nevěřili, že to bude fungovat,“ posteskl si Vaněk.
Jan Bárta zjistil, že snáz se dají pro pasivní domy přesvědčit lidé než architekti a stavitelé. V pasivitě odborníků spatřuje největší brzdu rozvoje pasivních domů. Vždyť v Německu se každý rok počet pasivních domů zdvojnásobí, v Rakousku je to celá třetina novostaveb. V Česku ještě žádný opravdový pasivní dům není a nízkoenergetických domů je jen poskrovnu. Přitom osvěta je po ruce, Liga ekologických alternativ už vydala druhé CD, které odpovídá na všechny klíčové otázky k této problematice a představuje významné české šetrné domy. Brněnské centrum pasivního domu připravuje v říjnu na toto téma odbornou konferenci.
Největší dluh k pasivnímu domu má zřejmě český stát. Žádné certifikáty, žádné dotace, žádná morální podpora. Přitom koncepce pasivního domu je účinnou (skoro stoprocentní) odpovědí na současnou krizi paliv. Ve vytápění a v obsluze budov se spálí 50 procent světové spotřeby energií. Popisovaný způsob by to dokázal stáhnout na desetinu.
