Tradičně se lidské zdroje sledují z hlediska počtu a kvalifikačního složení. Běžná statistika a ekonomická srovnání ostatně ani nic moc navíc nedovolují. Tomuto pohledu ovšem unikají kvalitativní rozměry, kvalita znalostí a dovedností odpovídajících určitým stupňům vzdělání. Ještě obtížněji lze postihnout hodnoty formující vztah k práci, postoje zaujímané k rozvíjení a uplatňování znalostí. Právě znalosti se dnes totiž zhodnocují více a rychleji, výsledky práce mnohem více závisí na subjektivním přístupu k práci, neměřitelné se stává rozhodujícím.
Jistoty a formalismus.
České pracovní síly jsou jistě kvalitní, a to s ohledem na tradice kapitalismu a dlouhodobě dobrou úroveň školství. Zároveň však byly neblaze poznamenány komunismem, který zhodnocoval hlavně manuální a nižší odbornou práci. Základem byl celoživotně specializovaný pracovník orientovaný na instrumentální výkon. Jeho výkon se odehrával v rámci takzvaných socialistických jistot, které zahrnovaly záruky stejného zaměstnání, nízké mzdy a ještě nižšího starobního důchodu. K uvedeným jistotám nakonec patřilo i ono „vy předstíráte, že nás platíte, a my předstíráme, že pracujeme .
Toto dědictví ledabylého přístupu k práci je u nás stále přítomné. Vede ke stagnaci namísto k dynamice, k rutině namísto k inovacím. Zejména pak zakládá formalismus, převahu vnějších kritérií nad obsahovými. To paradoxně souzní s moderní neoklasickou ekonomikou, která je rovněž především formální a kvantitativní, přičemž používá stále rafinovanější matematické metody k analýze čísel, jež stále méně vypovídají o reálném ekonomickém chování. Všechno, co nabývá na důležitosti ve stále složitějším světě, odsunuje mimo jako vnější předpoklady. Hodnoty práce jsou zcela mimo její obzor.
Makro, nebo mikro.
Raná transformace se opírala o makroekonomické uvažování, například zdárná restrukturalizace se prokazovala změnami v proporcích pracovníků ve výrobě a ve službách. Nevyužit z větší části zůstal obrovský potenciál nových podnikatelů, kteří chtěli uplatnit své nápady. Jejich expanzi ztěžovalo neprůhledné prostředí, omezený přístup k úvěrům, nedostatek podpory a podnětů, to vše v kontrastu s velkorysým přístupem k velkým firmám. V rozporu s revolučním étosem doby staré vyhrálo nad novým. Navzdory tržní rétorice Marx převlečený do liberálního hávu zvítězil nad Schumpeterem a jeho prototypem podnikatele baťovského typu.
Bitevním polem budoucnosti je ovšem mikrosféra firem a jejími zbraněmi takzvaná měkká kritéria. Každý vedoucí či zaměstnavatel ví, že vedle formální kvalifikace jsou třeba ještě další pracovní kompetence, zejména tvořivý přístup k práci, kvalita výkonu a spolehlivost. Každý ví, co je to kultura firmy. Jenže kultura se netýká jen jednotlivých firem, nýbrž také širšího ekonomického prostředí. Teprve na základě výsledků práce by se měl budovat způsob komunikace. U nás se však komunikace ustavila jako primární kritérium, takže namísto funkčního ekonomického prostředí se utvářejí klientelistické sítě, které dusí iniciativní a výkonné jedince.
Češi jako rození kapitalisté.
Sledování kulturních, niterných aspektů práce je samozřejmě obtížné. Musíme se totiž spolehnout buď na výpovědi pracovníků, nebo jejich zaměstnavatelů a manažerů. Jde o kontrastní skupiny vedené odlišnými zájmy, proto vyjádření ani jedné z nich nemusí být objektivní. Lepší je tedy zeptat se nezávislých expertů. A nejzajímavější je porovnat různá hodnocení navzájem. Tak třeba zjišťujeme, že podle sebehodnocení vyjádřeném ve srovnávacím výzkumu Evropská studie hodnot z roku 1999 jsou čeští pracovníci rození pracanti ryze kapitalistického smýšlení.
Práce je pro nás vždy na prvním místě, čímž se bez zaváhání stavíme po bok Němcům a Rakušanům a vysoko čníme nad takovými Iry, Švédy nebo Holanďany. Ze všech porovnávaných 25 evropských zemí jsme nejvíce přesvědčeni, že konkurence je prospěšná a že odměňovat podle výkonu je správné. Rozhodně bychom se styděli brát peníze bez práce jako státem zhýčkaní Holanďané, Belgičané nebo Dánové. A to jsme dnes v porovnání s rokem 1991 už méně liberální, nehorujeme tolik pro trh a zamířili jsme k směrem k rovnostářství a větší odpovědnosti státu.
Experti hovoří jinak.
Takový stav věcí by
jistě byl velmi pozitivní, pokud by to ale byla pravda. Tato sebereflexe je bohužel v příkrém rozporu s tím, jak naši ekonomiku a pracovní síly hodnotí experti, kteří se na věc dívají zvenku. Jejich hodnocení totiž bere v úvahu zkušenosti a skutečně měřitelné výsledky. Podle srovnávacích analýz shrnutých v The World Competitiveness Yearbook 2000 se na světovém žebříčku konkurenceschopnosti nacházíme daleko za zmíněnými západoevropskými zeměmi a v posledních pěti letech dokonce padáme níže.
Podle skóre vypracovaného na základě celkem 290 ukazatelů se Česká republika umístila na třicátém sedmém místě ze čtyřiceti sedmi zemí. Konkurenceschopnost naší ekonomiky je menší než v Maďarsku, Polsku a Slovinsku, nemluvě o západoevropských zemích, jimž vévodí Finsko, Nizozemsko a Irsko. Stejně nelichotivé místo nám připadá z hlediska podpory rovných příležitostí na trhu práce a v podnikání – nerovné podmínky velkých podniků a malých firem u nás jsou ostatně notoricky známé. V ukazatelích flexibility a adaptibility pracovních sil se nacházíme někde mezi Polskem a Slovinskem, avšak od západních zemí nás dělí hluboká propast.
Nechali jsme se ukolébat.
Po znepokojení, které vyvolala liberalizace a které signalizovaly výzkumy po roce 1989, nastoupilo spíše uspokojení z vlastních kvalit. Podle výzkumů Ekonomická očekávání a postoje si dnes 77 procent pracovníků myslí, že jejich kvalifikace vyhovuje i pro nové podmínky (na konci roku 1991 jen 56 procent), 82 procent pracovníků pokládá své znalosti a dovednosti za vyhovující a dostatečné, 80 procent pracovníků dokonce prohlašuje, že tempo jejich práce se v porovnání s obdobím před rokem 1989 zvýšilo. Jak by asi naše země vzkvétala, kdyby tomu tak doopravdy bylo?
Nízkou sebekritičnost česká populace ovšem zčásti sdílí i s ostatními postkomunistickými zeměmi. Jako by dávná indoktrinace úspěchy socialismu podlomila kritičnost. Když ale v nedostatku sebereflexe předčíme i ostatní reformní země, měli bychom se ptát, co ještě působilo navíc. Jestliže platí, že ryba smrdí od hlavy, pak musíme myslet na sebejistotu našich politiků zakrývajících oči sobě i jiným. Namísto churchillovských výzev k očekávání „potu a slzí jsme byli ukolébáváni řečmi o snadné cestě ke kapitalismu a zázračnosti českých receptů. Ostatně kdo by jim nedopřál sluchu raději?
Motivace a náročnost.
Jedním motorem ekonomické dynamiky je materiální motivace k práci. U nás však pouze třetina pracovníků prohlašuje, že jejich výdělek roste nebo klesá s jejich výkonem. Přitom ale třetina z nich pracuje na vlastní účet a další třetina v nových firmách. V bývalých státních firmách a veřejných institucích je tedy takový vztah výjimečný. Ještě silnějším motorem dynamiky je ale tvorba ekonomického prostředí náročného na výkon a jeho kvalitu. To je ostatně tajemství úspěchu našich krajanů v emigraci, kde se naprostá většina z nich výborně uplatnila. Ve standardním prostředí se pracovat vyplácí a nepracovat naopak vyvolává tvrdé sankce.
Další otevírání české ekonomiky také postupně povede k prosazování tvrdých kritérií podle skutečných tržních výsledků namísto klientelistických vazeb na velké banky a jejich politicky motivovanou velkorysost. Důsledkem pak pravděpodobně bude segmentace pracovního trhu nikoli podle jádrového a periferního sektoru (jak je definována v ekonomické literatuře), nýbrž podle typu firem z hlediska jejich napojení na světový trh a jeho kritéria. To by pak mělo v důsledku zapůsobit na výběr pracovníků a jejich motivaci. Segmentace bohužel neznamená jen odlišnost, nýbrž fatální rozdělení firem, kdy úspěšní budou ještě úspěšnějšími a neúspěšní budou odsouzeni k paběrkování na periferii trhu.
Globalizace mění kritéria.
V globalizaci ustupují do pozadí kvantitativní kritéria a do popředí se dostávají kritéria kvalitativní. Komunikační snadnost snižuje transakční náklady a oslabuje výhody velkých korporací. Uspět mohou střední a malé podniky, pokud přinášejí nové nápady, pružnost a přizpůsobivost – takové v zemích EU představují dvě třetiny pracovních míst. Uspívají ale dokonce minifirmy samostatných osob nebo zaměstnávajících do čtyř pracovníků, které v tak vyspělých zemích, jako jsou USA a Kanada, poskytují až třetinu pracovních míst. Zde pak záleží na kvalifikaci každého pracovníka, hierarchie řízení a kompetencí se vytrácí.
Zatímco se ale kritéria úspěchu v globalizaci zpřísňují, ta naše zůstávají pro větší část ekonomiky měkká. Dědictví komunistické izolace ekonomiky si zde podává ruku s postkomunistickým naléváním peněz do přežívajících mastodontů. Nejenže se tímto způsobem bývalé vizitky socialistického hospodářství nezachránily, ale navíc se omezily a bohužel i nadále omezují prostředky pro všechny dynamizující faktory růstu v prvé řadě určené pro podporu vzdělání a flexibilitu pracovních sil z hlediska kvalifikace a místa zaměstnání.
Názor expertů jistě můžeme odmítnout. Můžeme si říci, že ostatně nezáleží na tom, jak nás hodnotí jiní, ale že jde o to, jak se hodnotíme sami – jak prohlásil jeden náš poslanec ve svém komentáři k bilanční zprávě Evropské komise o České republice. Spíše než populistickým řečem bychom měli věřit nezaujatému kritickému zrcadlu. Věci je třeba vidět reálně, na ekonomiku i na společnost je třeba uplatňovat obsahová, nikoli formální kritéria. Jen tak může vyzrát a prosadit se potřeba změny, adaptace a flexibility, tedy jediných možných cest vedoucích k ekonomickému rozvoji v globalizujícím se světě. Sebestředné fanfaronství ničemu nepomůže.
