Pražské ulice nejsou letos pořádně rozpálené jen slunečním žárem a pochodem Prague Pride. I ekonomika se začala slušně přehřívat
Těch čtyři a půl procenta růstu hrubého domácího produktu meziročně, jak vypadlo minulý týden z Českého statistického úřadu, je sice jen odhad, může dojít k revizi směrem dolů, ale signál je to hodně silný. K mohutné spotřebě domácností se přidaly zřejmě významněji i privátní investice a česká ekonomika přeřadila na nejvyšší stupeň.
Což by jistě bylo na šampaňské, kdyby šlo o udržitelné tempo růstu, kterým bychom doháněli nejvyspělejší země. Jenže ono to udržitelné není.
Brzdy nevidět
Všimněme si, že je to poprvé v moderní historii Česka, kdy k takto vysokému růstu táhne ekonomiku domácí spotřeba.
Dosud to vždy byl exportní průmysl.
Příčinou tohoto růstu je silně expanzivní rozpočtová a měnová politika. A právě vláda se svým rozpočtem letos a příští rok pořádně přitápí pod kotlem, především naprosto excesivním růstem mezd a počtu svých zaměstnanců. Platová úroveň ve státním sektoru pak prosakuje do toho privátního a mzdy rostou tempem převyšujícím meziročně šest procent a stále zrychlují.
Při faktické absolutní zaměstnanosti není zatím nikde vidět brzdu, která by tento vývoj zpomalila. A začíná to být nebezpečné. Řeči o hanebně nízkých českých mzdách jsou mimo alze je pochopit od Francouze, kde hospodářská a sociální politika zničila konkurenceschopnost pracovní síly a firmy vyvážejí investice do levnějších zemí, třeba do Česka. Chceme jejich omyly opakovat a pak si naříkat, že se naše pracovní místa stěhují na Ukrajinu či do Rumunska kvůli tamním „dumpingovým“ mzdám, z nichž místní obyvatelstvo celkem spokojeně žije?
Růst mezd prostě musí odpovídat nějakému dlouhodobému vývoji produktivity. Nářky nad tím, že české mzdy mají nižší podíl na HDP, pomíjejí skutečnost, že Česko je, aještě dlouho bude, nejprůmyslovější zemí v Evropě a průmysl je na rozdíl od služeb kapitálově o dost náročnější. Tudíž je třeba akumulovat kapitál a méně nechávat na mzdy. Opak je vraždou konkurenceschopnosti a životní úrovně v zemi. A jakkoli to bude nepopulární, je třeba tento vývoj přibrzdit měnově politickými nástroji.
Makroekonomický analfabetismus
Nová bankovní rada si je toho vědoma a činí tak, otázkou je, zda včas a dosti důrazně.
Uvolnění intervenovaného kurzu koruny přišlo v dubnu, což už bylo zřejmě pozdě. Inflační tlaky se sice mohly jevit jako slabé, ale mzdy už od půlky loňského roku silně rostly. Zpoždění zvýšilo objem spekulativních nákupů koruny. A překoupená koruna nyní brání výraznějšímu posílení kurzu. Nezabralo ani první zvýšení úrokových sazeb v Evropě, které mělo zřejmě rovněž zpoždění a možná mělo být razantnější.
Prognóza ČNB přitom počítá, že zrychlování inflace zastaví především pokles dovozových cen, což zatím není zřejmé. Jediné, co pomáhá a udržuje ceny jakž takž nízké, jsou stále nízké ceny ropy a pohonných hmot. Jakou parádu v tom má udělat prognózované posilování koruny k euru o jeden a půl procenta ročně, je poměrně nejasné. Každopádně potraviny a bydlení budou zdražovat dál a ne málo.
Když k tomu připočteme hodně nezodpovědnou rozpočtovou politiku končící vlády a skutečnost, že celá politická scéna trpí makroekonomickým analfabetismem, takže ani střídání ve Strakovce nic nezmění, nečeká nás zřejmě nic jiného než pěkné horko a růst nerovnováh, který nemůže skončit dobře.
O autorovi| Pavel Páral, paralp@mf.cz
