Jsou soutěže v pití piva a pojídání knedlíků prima legrací, nevkusnou zábavou nebo etickým problémem? „Reklamní pití piva“ už téměř vymizelo. Jídelních soutěží je u nás zatím dost. Čeští potravináři je ale – na rozdíl od těch amerických – pro reklamu příliš nevyužívají. Je to jejich chyba?
Soutěže v konzumaci Jsou soutěže v pití piva a pojídání knedlíků prima legrací, nevkusnou zábavou nebo etickým problémem? „Reklamní pití piva“ už téměř vymizelo. Jídelních soutěží je u nás zatím dost. Čeští potravináři je ale – na rozdíl od těch amerických – pro reklamu příliš nevyužívají. Je to jejich chyba?
Jestli jste se ještě stále nezbavili výčitek svědomí po Vánocích, možná vám pomůže srovnání vlastních výkonů s výkony vítězů jídelních soutěží. Se silvestrovskými výčitkami už je to horší. Soutěže v pití se totiž pomalu přesouvají do ilegality. Ještě před pár lety byly jednou z nejpopulárnějších součástí mnoha pivních slavností různé verze soutěží o to, kdo vypije rychleji víc piva. Chystá vaše firma na jaro podobnou marketingovou akci? Věřte, že je jednou z mála. Po této oblíbené zábavě se totiž slehla zem. Oficiálně si ji nedovolí uspořádat žádný hospodský, který nechce komunikovat s úřady víc, než je nezbytně nutné. A pivovary od podobných akcí daly ruce pryč už úplně.
Protiprávní pití piva?
Právník Milan Berka ze sdružení Kontext podobné soutěže označuje jako nelegální. „Extrémním příkladem nelegální pivní soutěže je pivní maratón Krušnohorská dvacetičtyřhodinovka, kde vítěz kategorie mužů v roce 2003 vypil neuvěřitelných 38 dvanáctistupňových piv!“ Akce, na kterých se soutěží v pití piva, pozvánky na ně a oznámení o jejich konání totiž mohou být kvalifikovány jako reklama podle zákona o regulaci reklamy (č. 40/1995 Sb.). Paragraf 4 tohoto zákona zakazuje reklamu na alkoholické nápoje nabádající k jejich nestřídmému užívání. V roce 2006 bylo podáno několik oznámení o porušení tohoto ustanovení k živnostenským úřadům, které jeho dodržování dozorují. Za těmito oznámeními stál právě Kontext. Drtivou většinu z nich živnostenské úřady sice odmítly, ale stížnosti měly přesto svůj efekt. „Počet nelegálních pivních závodů se výrazně snížil pouze díky naší stížnosti na soutěž názvem Propij se do pivovaru, realizovanou pivovarem Platan v červnu 2006,“ upozorňuje na zásluhy Kontextu Berka. Podstatou závodu bylo vypít v rámci čtyřčlenného družstva za půl hodiny co možná nejvíc piva. A Platan za její zorganizování dostal pokutu.
To, zda jsou tyto soutěže skutečně protiprávní, není jednoznačné. Například právník Filip Němec s Berkou nesouhlasí: „Reklamou je podle zákona o její regulaci zejména taková propagační činnost, která je šířena komunikačními médii a poskytuje informace o výrobku. Notoricky známé pouťové atrakce, spočívající v pití piva na čas, podle mého názoru tuto zákonnou definici nesplňují.“ Němec pořádání podobných soutěží nevidí ani jako zásadní etický problém. „Myslím, že v dané věci není třeba troubit na poplach. Ve srovnání s jinými národy působí naše radovánky neškodně. Rusové pořádají všeobecně oblíbené soutěže v pití vodky, končící nezřídka smrtí účastníků, téměř vždy však jejich hlubokým bezvědomím. Angličané v ulicích Prahy soutěží v pití čehokoli i bez rozhodčích a startovního hvizdu. Měli bychom si uvědomit, že může být i hůř, a být shovívavější.“
Český svaz pivovarů a sladoven, jehož členy jsou (až na pár výjimek) všechny tuzemské pivovary, se rozhodl nejasnou situaci řešit. Uspořádal seminář, na kterém si pivovarníci vysvětlili, že i kdyby podobné soutěže nebyly přímo protizákonné, rozhodně nejsou etické, a proto se pořádat nebudou.
„My, pivovarníci, obecně preferujeme zodpovědnou konzumaci piva. Lékařské kapacity doporučují u zdravých dospělých mužů pravidelnou denní konzumaci dvou půllitrů piva, u žen potom dvou třetinek denně. Pokud soutěž stanoví časový limit a vítězí ten, který v něm vypije více piva, dochází zřejmě k mnohonásobnému překročení zmíněného doporučeného množství,“ říká výkonný ředitel svazu Jan Veselý. Klasické rychlostní a množstevní soutěže tak nahradily méně kontroverzní disciplíny: Vzpírání sudů, stavění věží z přepravek, držení tupláku v natažené ruce a mnohé další. Starým dobrým závodům, jejichž výsledkem byli radostně naladění soutěžící spokojeně vrávorající mezi návštěvníky akcí, odzvonilo. Povolená zůstala jen jejich nostalgická připomínka – takzvané „exování“ – pití půllitru piva na čas. Závody v pití piva obecně zakázány nejsou, ale uděláte-li z nich součást své reklamní kampaně, je pravděpodobné, že se to neobejde bez problémů. Kdyby se například v hospodě Na Růžku sešlo pár kamarádů a uspořádalo si pivní soutěž, tak by jim (kromě jejich manželek) asi nikdo nic nevyčítal. Kdyby ale podobnou soutěž zorganizoval hospodský, nechal ji vyhlásit obecním rozhlasem a na náměstí vylepil plakáty informující o jejím konání, riskoval by. Jeho konání by mohl živnostenský úřad vyhodnotit jako reklamu – a pokutovat ho.
„Všichni žijeme v této zemi a vychováváme tady své děti. Chceme žít ve zdravé společnosti svobodných lidí, kteří se suverénně rozhodují o tom, co a kolik budou pít. Nechceme nikoho motivovat k protispolečenskému jednání,“ shrnuje Veselý důvody, pro které pivovary přestaly pořádat soutěže v pití piva.
SOUTĚŽNÍ DISCIPLÍNY
• Kategorie knedlík
knedlíky se svíčkovou omáčkou, švestkové,
meruňkové, borůvkové a další
• Bramborová kategorie
bramborové šišky s mákem, bramborové
placky
- * • Kategorie ovoce – zelenina hroznové víno, melouny, špenát, banány • Kategorie „máme rádi zvířata“ vídeňské párky, uzená krkovice, steaky • Kategorie hyperglykemie puding, krupičná kaše, rakvičky se šlehačkou, větrníky • Kategorie bobřík odvahy
- * olomoucké tvarůžky, syrová vejce, chilli
papričky
Zakážou nám i knedlíky?
S výrobci a prodejci alkoholických nápojů si tedy lidé moc nezasoutěží. Užijí si více legrace aspoň s potravináři?
Soutěže v pojídání potravin jsou v Česku populární. Pořádají se v rámci různých festivalů a městských slavností. Pokud se na nich konzumují bezejmenné knedlíky, může jít o problém estetický a eventuálně i etický. Ale živnostenské úřady ani Rada pro reklamu zasahovat nebudou. Výrobce nebo prodejce, který se tímto způsobem snaží propagovat svou značku, by už ale mohl narazit. Pravděpodobnost nárazu je nicméně, s ohledem na to, že knedlíky jsou obecně chápány jako společensky méně nebezpečné než pivo, značně nízká. Kdyby ale chtěla konkurence pořadatele takové soutěže potrápit, úplně bezmocná by nebyla.
Kodex Rady pro reklamu přímo stanoví: Reklama na potraviny a nealkoholické nápoje nebude podporovat jejich nadměrnou spotřebu. Výkonný ředitel rady Ladislav Šťastný možnost postihu takového jednání nevylučuje. „Předpokládejme, že by byla vznesena proti podobné soutěži stížnost. Kdybychom ji vyhodnotili jako komerční komunikaci – reklamu – rozhodovala by o ní nezávislá arbitrážní komise rady. Ta by zřejmě konstatovala, že jde o podporu nadměrné spotřeby potravin. Teoreticky by tak komise mohla soutěž označit za neetickou a doporučit pořadateli, aby podobné akce neorganizoval, popřípadě aby je výrazně modifikoval.“
Zákon o regulaci reklamy zakazuje prezentaci výrobku, která by podporovala chování poškozující zdraví a byla v rozporu s dobrými mravy. Ze stanoviska Sekce ochrany a podpory veřejného zdraví ministerstva zdravotnictví jasně vyplývá, že soutěže jedlíků zdraví poškodit mohou: „Akutní přejedení může způsobit řadu zdravotních potíží. V odborné literatuře lze vyhledat kazuistiky případů úmrtí způsobených akutní dilatací (roztažením) žaludku po záchvatu přejedení. Přejedení však zcela běžně vyvolává i jiné zdravotní komplikace. Například zpětný návrat tráveniny ze žaludku do jícnu se všemi jeho důsledky.“ Rovněž mravnost pojídačských závodů je podle ministerského stanoviska přinejmenším sporná: „Z hlediska etického se lze zamyslet nad tím, zda je morální pořádat soutěže v přejídání se v době, kdy značná část světové populace hladoví. Kdy jiná – a rovněž značná část světové populace – stále více trpí nadváhou a obezitou. V České republice jsou navíc nejčastější příčinou úmrtí onemocnění, jejichž příčinou je nezdravý životní styl. Vzhledem k tomu se soutěže založené na jednorázovém extrémním přejedení jeví jako zcela nevhodné.“
Kdyby se živnostenský úřad ztotožnil s uvedeným názorem, pokuta by pořadatele soutěže asi neminula. Ale ne všichni odborníci jsou jejich striktními odpůrci: „Lidi blbnou všelijak. Skáčou na padácích ze skal nebo se přejídají. V tom druhém případě dochází k akutnímu zatížení organismu. Zažívací systém prostě dostane přes hubu (tedy přes ústa). Ale já bych ty soutěže nezakazoval. Nakonec – každý svého štěstí strůjcem,“ tak hodnotí situaci nestor české vědy o výživě profesor Rajko Doleček.
I špatná reklama je reklama
„Jídlo je jednou ze základních lidských potřeb, takže pojídací soutěže oslovují neomezenou cílovou skupinu. Lidi prostě baví sledovat extrémní výkony v tomto oboru a srovnávat je se svými konzumačními schopnostmi.“ Tak vysvětluje oblíbenost pojídačských závodů Zdeněk Jurásek, pořadatel festivalu Vizovické trnkobraní, jehož tradiční součástí je soutěž v pojídání švestkových knedlíků – asi nejpopulárnější česká akce svého druhu. A návštěvníci festivalu se prý každý rok ptají, kde mohou „závodní knedlíky“ koupit.
Nejen proto se Jurásek domnívá, že investice do podobné soutěže může být dobrým marketingovým tahem: „Například v USA existuje Mezinárodní federace soutěžního pojídání, která organizuje desítky soutěží po celých Spojených státech. Každá soutěž je sponzorována nějakou potravinářskou firmou. Mezi sponzory patří například výrobci lahůdek, masa a prodejny potravin nebo řetězce rychlého občerstvení. Tyto soutěže pro ně znamenají velmi dobrou příležitost ke zviditelnění.“
V roce 2003 se o vizovický rekord zasloužil Kamil Hamerský, člověk, kterého ostatní „pojídači“ nevidí rádi. Důvod je prostý – Hamerský je většinou porazí. Tenkrát snědl tento překvapivě hubený muž za hodinu 191 švestkových knedlíků. Považuje to za svůj dosud největší soutěžní úspěch. O rekord se postaral i loni v Prosenické Lhotě, kde za stejný čas dokázal sníst 2,24 kg uzené krkovice.
Soutěže jedlíků zatím zakázané nejsou, otázka jejich etičnosti je však sporná. Navíc existuje nebezpečí, že se objeví aktivista, který se na ně zaměří. Důvody, proč je zakázat, tu totiž jsou. Ale než by došlo na oficiální zákaz, chvíli by to asi trvalo. Pokud ovšem přemýšlíte o podobném způsobu propagace svého výrobku, měli byste si položit jinou otázku: Budou lidé kupovat jídlo, ze kterého se většině soutěžících udělalo špatně?
