Je to pořád stejné. Na začátku každého příběhu ekonomického rozvoje, který není jen o čerpání nějaké renty z nerostného bohatství, musí být splněno několik podmínek. Potřebujete gramotné obyvatelstvo, které disponuje určitými osobními svobodami, včetně možností zakládání podniků. Potřebujete funkční stát, který je schopen nejen napsat legislativu, ale i vymáhat její dodržování, pečovat o stabilitu měny (netisknout peníze) a zároveň investovat do institucí a infrastruktury. Potřebujete mobilizovat úspory, z nichž by se daly financovat soukromé investice, to znamená umožnit zakládání bank. Potřebujete dostatečně velký trh, aby se podniky mohly rozvinout a realizovat úspory z rozsahu, vstřebávat nové technologie a vytvářet inovace. Sotva lze akumulovat soukromý kapitál tam, kde se válčí a majetky ničí, kradou, redistribuují. Samozřejmě že nezaškodí ani nějaké surovinové a energetické zdroje potřebné pro rozvoj průmyslu.
Potkají-li se všechny tyto přísady, je zaděláno na hospodářský vzestup. To se stalo v českých zemích za Rakouska-Uherska v druhé polovině 19. století. Nemůžeme psát o československých dějinách a přitom ekonomický vývoj českých zemí v monarchii zcela pominout.
Hlavní milníky rozvoje
Bezcelní obchod mezi Rakouskem a Uhrami byl zaveden v roce 1851, živnostenský zákon v roce 1859 a obchodní zákoník v roce 1862. Železnice podmínily a současně umožnily rozvoj průmyslu, hutnictví a těžby uhlí, soustředěné na území českých zemí a ve Slezsku. České země se sice ještě tolik jako dodavatelé „nesvezly“ na ohromné vlně výstavby železnic a výroby kolejových vozidel včetně lokomotiv (lokomotivy vyrábělo hned několik firem ve Vídni a okolí), ale na konci 19. století již byla polovina strojírenství v Předlitavsku soustředěna v Čechách a na Moravě. Ještě výraznější, skoro 90procentní byla koncentrace v hutnictví železa a těžby uhlí díky Kladensku a Slezsku. Silné byly potravinářské technologie, hlavně pro cukrovary a pivovary - skoro všechen rakouský cukr pocházel z dnešního Česka. Severní Čechy byly silně zaměřeny na textil, který byl hlavním zaměstnavatelem, ale i na sklářství a na západě Čech pak porcelán, všechno zboží šlo převážně na export. „Etnicky český“ kapitál dominoval jen v cukrovarnictví, jinak tři čtvrtiny podílu na celkové kapitálové zásobě v průmyslu byly německé a židovské, tehdy ovšem rozhodovala zemská příslušnost.
Ačkoli monarchie byla ve srovnání s USA, Německem a Británií ekonomicky méně vyspělá, přesto byla na přelomu 19. a 20. století čtvrtým největším strojírenským centrem tehdejší světové ekonomiky a třetím největším producentem elektrotechniky. Už tehdy bylo zdaleka nejvýznamnějším obchodním partnerem Německo s odstupem následované Velkou Británií.
Do Uher se „outsourcovala“ produkce biomasy: na přelomu století směřovala do Předlitavska čtvrtina produkce obilí a ještě zbylo na vývoz - Uhry byly před první světovou válkou druhým největším vývozcem mouky po Spojených státech. Maďaři ovšem nechtěli zůstat agrárním přívěškem a nejtvrdším impulzem pro industrializaci bylo přijetí legislativy v roce 1907, která pohlížela i na dodavatele z Předlitavska, celní unii navzdory, jako na cizí firmy. Kdo chtěl získat veřejnou zakázku, musel vyrábět v Uhrách. A basta. Tato politika mimochodem vysvětluje, proč ta trocha průmyslu v Horních Uhrách měla po vzniku Československa takové potíže konkurovat na jednotném trhu v průměru efektivnějším firmám z českých zemí a Slovensko ve 20. letech prodělalo deindustrializaci.
Tahle předehra ukázala na to, co se mělo po vyhlášení Československa ještě několikrát opakovat: nutnost periodicky se vypořádávat s prudkým zhoršením přístupu na tradiční trhy (náklady dezintegrace). Neboť rozpad Rakouska-Uherska s jeho celní unií a 50 miliony obyvatel nemohlo Slovensko a Zakarpatská Ukrajina kompenzovat ani náhodou a potřeba adaptace a hledání alternativních trhů opět znamenala zátěž (náklady integrace). Podle českého ekonoma Vladimíra Benáčka poklesl vývoz do Rakouska a Maďarska ze 44,2 procenta v roce 1920 na 9,2 procenta v roce 1937. Ztráta trhu se promítla i do ztráty ekonomického výkonu českých zemí, který byl v prvních letech po válce oproti nejlepšímu roku za monarchie (1912) nejméně o pětinu nižší. Na srovnatelnou úroveň v HDP na obyvatele se Československo dopracovalo až za konjunktury ve 20. letech.
Pravda, byla to éra velmi solidního průměrného růstu o 5,2 procenta ročně (1920 až 1929) a je to právě ona, jež je v kolektivní české paměti spojována s prosperitou, modernizací a společenským rozkvětem. Bohužel neměla dlouhého trvání.
Nesnadné sousedství s Německem
Ztráta rakousko-uherského preferenčního obchodu znamenala snahu o reorientaci nejen na spojence, ať již Francii nebo Velkou Británii, případně malodohodové Rumunsko a Jugoslávii, ale i hledání vzdálenějších odbytišť. Nakonec se ovšem suverénně nejdůležitějším obchodním partnerem stejně díky své gravitační síle stalo Německo, jehož podíl na českém vývozu stoupl v letech 1920 až 1928 z 12,7 na 26,8 procenta, přičemž v případě dovozu byla závislost na Německu ještě výraznější a vzrostla z 24 na 38,6 procenta.
S velkou krizí, nástupem protekcionismu a Hitlera k moci se nakupily hned tři negativní faktory najednou. Mezinárodní obchod kolaboval, jeho podíl na HDP se doslova propadl z 33 procent v roce 1928 na pouhých 20 procent v roce 1937. Československo to zvládalo jen za cenu velkých ztrát nejen na samotném HDP (minus 18,2 procenta v letech 1930 až 1935). Zejména průmysl, který oproti předkrizovému vrcholu hledal dno na úrovni ponížené o 41 procent, vytáhla z hluboké deprese až předválečná militarizace ekonomiky, která ovšem velmi zatížila státní finance. Ta ještě zesílila po okupaci Německem, kdy se protektorát stal fakticky součástí širšího výrobního zázemí Říše a zdroje z něj byly odčerpávány mnoha způsoby včetně silně nadhodnoceného kurzu říšské marky oproti protektorátní koruně. (Slovenský štát si udržel formální samostatnost, ale nadhodnocený kurz marky vůči slovenské koruně plnil naprosto stejný účel). České země přestály díky malým přímým škodám čistě z hlediska zásoby fyzického kapitálu druhou světovou válku velmi dobře.
Boom pivovarů přišel už dávno. Česko by jich mohlo mít až tisíc
Pozoruhodné bylo rychlé tempo poválečné obnovy, kdy se Československo dostalo na nejvyšší předchozí úroveň o poznání rychleji než po první válce, navzdory odsunu Němců, který republiku připravil o tři miliony obyvatel včetně statisíců kvalifikovaných lidí z vysoce specializovaných, tradičně Němci ovládaných oborů. Takto vzniklý výpadek se kupodivu podařil rychle nahradit a HDP pak skutečně překračoval úroveň ve válkou totálně rozvráceném Německu, natožpak Rakousku.
Ještě za prezidenta Beneše ovšem Československo přišlo na chuť masivnímu zestátňování, už v roce 1947 byl podíl soukromého sektoru na HDP jen 30 procent. Jak se ukázalo, měl záhy poklesnout až téměř k nule a soukromou iniciativu po únoru 1948 režim potlačoval v míře, která byla i na poměry sovětských satelitů velmi neobvyklá, a to nejen ve srovnání s Polskem nebo Maďarskem, ale třeba iNDR.
Do Moskvy ministr, zpátky pacholek
Přizpůsobení se sovětskému modelu opět nebylo bez nákladů. O zcela iluzorní samostatnosti se ostatně českoslovenští politikové přesvědčili při svém rozhodování o přijetí Marshallova plánu v létě 1947. Nejprve byla vláda jednomyslně pro, ale o šest dnů později všemi hlasy revokovala svoje usnesení. Stačila jedna audience u Stalina, která zapůsobila na tehdejšího ministra zahraničí Jana Masaryka natolik, že se zasloužila o jeho nejznámější výrok: „Do Moskvy jsem jel jako československý a vrátil jsem se jako Stalinův pacholek.“
Dělat Moskvě pacholka nebylo po ekonomické stránce jen tak. Nehledě na růst fyzických ukazatelů všeho druhu se relativní zaostávání za Západem začalo záhy zvyšovat, a to i v případě zemí jako Rakousko nebo Finsko, ještě v roce 1950 výrazně chudších. Stačilo jedno desetiletí a západní Německo se svým hospodářským zázrakem, nastartovaným Ludwigem Erhardem v pro nás osudném roce 1948, získalo oproti Československu náskok, který se až do 90. let minulého století měl jen zvyšovat.
Vrchol za perestrojky. Zbrojní produkce v roce 1987 činila 29 miliard
Poměrně velmi sofistikovanou a komplexní českou ekonomiku nedokázal převzatý sovětský hospodářský model centrálního plánování „všeho“ uřídit, což se ukázalo již v druhé polovině 50. let, a periodické pokusy o tu hlubší, tu povrchnější příklon k tržní alokaci zdrojů se setkávaly s mizernými výsledky a politickým odporem konzervativních sil. V posledních pěti letech před listopadem 1989 již československé hospodářství sotva rostlo i masivní rozsah zaostávání za vyspělými kapitalistickými státy byl zjevný i naprostému laikovi; samotné slovo přestavba bylo vnímáno jako pejorativ.
Ani Československo, ale ani žádná jiná evropská socialistická země, natožpak Sovětský svaz, nebyly v pozici jako Čína, kde první skokové zvýšení produktivity přineslo rozpuštění komun a otevření prostoru pro podnikání včetně zahraničních investic. Tuto čínskou rozvojovou trajektorii při zachování politického monopolu komunistické strany mohl následovat pouze Vietnam, také to hned na počátku 90. let udělal. Všude jinde bylo příliš mnoho „hardwaru socialistické industrializace“, jejíž produkce nebyla schopna na světových trzích, jež se prudce změnily příklonem k tržním reformám, jednoduše přizpůsobit.
Nostalgici se budou zastávat éry reálného socialismu, co všechno se postavilo a jaké byly sociální jistoty pro ty, kdo nevybočovali z řady. Po roce 1990 se ukázalo, že značná část fyzického kapitálu z předchozích dekád byla k neužitku, nebo v případě ještě předválečného průmyslu zcela vybydlená. Navíc země musela znovu překopat svoje ekonomické vztahy se světem, už poněkolikáté, protože všechny takzvané clearingové trhy přešly na obchodování ve volných měnách. Celé sovětské impérium se zhroutilo, což Československo jako jeho nejvyspělejší součást (NDR po sjednocení Německa přestala jako „transformační benchmark“ díky obrovským transferům do nových spolkových zemí fungovat), specializovanou na vývoz technologií a investičních celků, muselo těžce zasáhnout. O lehkém průmyslu, který mezitím převzala Čína a spol., ani nemluvě.
Přímou konfrontaci s jinými konkurenty totiž kapitálově nesmírně vyhládlá česká ekonomika nemohla zvládnout ani za cenu hluboké devalvace předcházející zavedené konvertibility měny. Sama potřebovala obrovskou kapitálovou injekci zvenčí. Vcelku rozumně vsadila na přímé zahraniční investice a volný pohyb kapitálu - státní kapitalismus na dluh by dopadl naprosto katastrofálně, ostatně pokus o vybudování národního kapitalismu za cenu velkého nárůstu špatných dluhů vůči polostátním bankám dopadl také neslavně.
Kdo kritizuje 90. léta, měl by především vnímat alternativy. Spousta času i peněz byla vynaložena na „hledání privatizačních tatínků“, což dílem vyústilo v bankroty a tunelování, dílem v převzetí kontroly zahraničním kapitálem, případně vytvoření vysoce koncentrovaných oligarchických struktur. Česko dopadlo ještě relativně dobře. Tahle etapa trvala v Česku přes deset let a byla završena až privatizací bank na přelomu tisíciletí a doběhem privatizace státních majetkových účastí do poloviny první dekády 21. století (éra OKD). Do toho se vklínil ještě pád federace, který samozřejmě také přispěl ke zpřetrhání do té doby těsných ekonomických vazeb.
Velikým obloukem se dostáváme ke struktuře, která tady už před sto lety byla. Banky jsou kontrolovány ze zahraničí, většina významnějších průmyslových firem s výjimkou energetiky taktéž. Ekonomika je vysoce integrovaná, tentokrát v rámci podstatně většího společného hospodářského prostoru. Spokojenost s dosaženým však není nijak velká, i když země po sedmileté pauze (2009 až 2013) znovu roste a přibližuje se k evropskému průměru.
Co nejde vrátit?
Především nejdou vrátit všechny ty roky, jež se s sebou nenesly nic jiného než obrovské náklady obětované příležitosti. Neboť Československo zkrátka strávilo „Les Trente Glorieuses“, oněch 30 západoevropských poválečných let dynamického růstu, akumulace národního kapitálu a zvyšování životní úrovně, v téměř dokonalé izolaci od svých někdejších souputníků. Doby, kdy příliv zvedal všechny loďky a z kopce i slepá kráva utíkala, jsou pryč. Zezadu se na Česko tlačí levnější konkurence a dohánění náskoku je mnohem obtížnější. Jde to a každý další rok, kdy se to podaří, se počítá. Ať žije republika.
| Deset překážek na stoleté dráze | |||
|---|---|---|---|
| Období | Události | Ekonomické dopady na HDP | |
| 1 | 1914-1920 | První světová válka a rozpad monarchie, prvotní konsolidace republiky | Pokles minimálně o 20 % |
| 2 | 1929-1935 | Velká krize a militarizace republiky | Pokles o 18 % |
| 3 | 1939-1941 | Přizpůsobení se válečné ekonomice třetí říše | Pokles o 5 % |
| 4 | 1945-1946 | Adaptace na poválečnou ekonomiku, odsun Němců, znárodňování | Pokles o 15 % |
| 5* | 1948-1963 | Stalinismus, remilitarizace, kolektivizace, zhroucení pětiletek | Ztráta relativního postavení Československa, výrazné zaostávání za Německem a Rakouskem |
| 6 | 1968-1989 | Konec Pražského jara, okupace, normalizace 70. let, marné pokusy o reformy v rámci systému v 80. letech | Pokles relativního postavení Československa až někam do třetí desítky mezinárodního žebříčku v roce 1989, ztráta konkurenceschopnosti, emigrace po roce 1968 |
| 7 | 1990-1992 | Rozpad Sovětského svazu, ztráta „měkkých trhů“, transformace na tržní hospodářství | Náklady adaptace - podle poslední verze Angus Maddison Project (AMP) překonalo Česko reálnou úroveň HDP na obyvatele z roku 1989 až v roce 1996 |
| 8 | 1993 | Pár československé federace | Stagnace růstu |
| 9 | 1997-2000 | Bankovní krize, opuštění pevného kurzu | Náklady sanace bankovního sektoru cca 20 % HDP |
| 10 | 2009-2012 | Dopady finanční krize na světový obchod; dvojí recese | V paritě kupní síly česká ekonomika dosáhla úrovně roku 2008 podle AMP až v roce 2014 |
Pramen: Vladimír Benáček: Economics of Alliances and (Dis)integration: An alternative interpretation of transition illustrated on Czech economic history
Dále čtěte:
Kdo se nedojme, není Čech. Sto let v paměti národa i sbírkách muzeí a galerií
Trump napsal dopis Zemanovi. Pogratuloval k 100. výročí vzniku Československa
Merkelová přijede na oslavy 100 let Československa. V Praze bude jednat s Babišem
Na vojenskou přehlídku ke 100. výročí vzniku Československa přijede americký ministr obrany
Podnikatelem století byl vyhlášen Tomáš Baťa. Předstihl Emila Škodu i Františka Křižíka
Prezidentská demokracie
