Šetření na bydlení ve spořitelně by se rušit nemělo
V minulých dnech jsme se mohli dočíst o vyjádření premiéra Mirka Topolánka, který v souvislosti s nastiňováním další etapy reformy veřejných financí uvedl, že by stavební spoření mohlo být i zrušeno. Proberme tento produkt podrobněji z více hledisek.
Stavební spoření, jehož kořeny jsou v poválečném Německu, má dnes sice poněkud jiné zaměření, než jaké bylo původně nastavené, ale rozhodně nelze říct, že jde o produkt překonaný. Proti němu zaznívají argumenty, že už nemá charakter stavebního spoření, na trhu je dostatek levných disponibilních úvěrových zdrojů a že šetřit na bydlení ve spořitelně je nesmysl.
Výhody.
Pro účastníky jde především o bezpečný spořicí produkt s nadprůměrným výnosem - dnes jednotně všechny stavební spořitelny mají dvouprocentní roční úrok oproti 0,2-2,2 procentům u spořicích účtů a termínovaných vkladů - u vyšších částek je zhodnocení samozřejmě vyšší, ale ty nebývají účastníky stavebního spoření ukládané. Neoddiskutovatelnou výhodou je samozřejmě velmi kritizovaná státní podpora, která dnes představuje patnáct procent z naspořené částky. Neopomenutelnou výhodou je nezdanění výnosů ze stavebního spoření. Další výhodou je vyšší likvidita ve srovnání například s životními pojistkami nebo s investováním do akcií - zde je doporučován bezpečný horizont přibližně deseti let. A v neposlední řadě je to záruka získání výhodného úvěru garantovaná zákonem (při splnění podmínek) a garance nízké úrokové sazby po celou dobu splácení úvěru zaručená smlouvou o stavebním spoření.
Nevýhody.
Jaké jsou pro účastníky nevýhody? Můžeme je spatřovat ve skutečnosti, že vložené prostředky jsou bez rizika sankce po delší dobu nedostupné (tedy ona zmíněná likvidita není až natolik vysoká). Dále je to riziko špatného nastavení parametrů stavebního spoření při uzavírání smlouvy, pokud účastník nemá zcela jasnou představu o své finanční budoucnosti (špatně zvolená cílová částka, nevhodný tarif s ohledem na případné čerpání úvěru), a v neposlední řadě vyšší úrok u překlenovacího úvěru. Někdo může spatřovat nevýhodu i v omezení účelů, na něž lze úvěr ze stavebního spoření použít. Jde však spíše o specifikum tohoto produktu, které vychází z historicky nastaveného modelu.
Hledisko státu.
Podívejme se, jaká je situace z hlediska státu. Začněme opět výhodami, které nemusejí být vždy zcela zřejmé. Jde především o výnos z daně z přidané hodnoty, což nebývá zmiňováno. Státní podpora totiž činí, jak už bylo řečeno, patnáct procent z naspořené částky. Pokud však někdo naspoří během šesti let několik desítek nebo stovek tisíc korun, sotva tyto prostředky utratí za zboží, které je zdaněné zvýhodněnou sazbou DPH. Lze však očekávat, že část peněz dále investuje do produktů, které jsou zdaněné (například termínovaný vklad) nebo do výrobků, jež podléhají základní sazbě DPH. S daněmi souvisí i jejich placení stavebními spořitelnami, přestože tento výnos není ve srovnání se zbytkem finančního sektoru významný.
Další kritéria.
Mnohem důležitější může být skutečnost, že úvěry ze stavebního spoření - byť v omezené míře - podporují stavební výrobu a částečně přispívají k zaměstnanosti, zejména v oblasti realit. A v neposlední řadě můžeme uvést i zájem státu, aby lidé více spořili a odkládali spotřebu, což může mít v některých obdobích i protiinflační efekt.
Na druhé straně pro stát představuje existence stavebního spoření obligatorní výdaj na poskytování státní podpory, se kterým musí každý rok počítat. A určité administrativní náklady spojené s alokací této částky a s kontrolou poskytování státních podpor jednotlivými stavebními spořitelnami. To však je ve srovnání s ostatními obligatorními výdaji zanedbatelná částka.
Současná situace.
Podle údajů publikovaných Asociací českých stavebních spořitelen a ministerstvem financí můžeme v poslední době pozorovat následující tendence. Nastává poměrně značný nárůst úvěrů ze stavebního spoření, snižují se výdaje státu na státní podporu (vlivem poklesu „starých smluv“ s podporou ve výši 25 procent) a ubývá smluv ve fázi spoření.
Průměrná cílová částka činí zhruba 275 tisíc korun, počet smluv ve fázi spoření přesahuje pět milionů korun, naspořená suma představuje přibližně 366 miliard korun a přiznaná roční státní podpora čtrnáct miliard korun.
Konfrontujeme-li tedy uvedené názory a faktory se skutečností, dospějeme k některým zajímavým závěrům.
Zajímavé závěry.
Především nelze tvrdit, že „stavební spoření nemá už charakter stavebního spoření“. Lze souhlasit s tvrzením, že z úvěru ze stavebního spoření zpravidla nelze pořídit rodinný dům nebo nový byt. Na druhé straně tento produkt představuje levné financování pro nákup starších bytů a zejména pomáhá řešit bytovou situaci rodinám v privatizovaných obecních bytech. Výhodnost je zcela evidentní vzhledem k úrokovým sazbám u řádných úvěrů ze stavebního spoření, které jsou podstatně nižší než úroky u hypotečních úvěrů. Navíc úroková sazba je ve smlouvě fixovaná po celou dobu splácení. V této souvislosti jde i o politickou otázku, neboť bez možnosti úvěrů ze stavebního spoření by pravděpodobně privatizace bytového fondu byla mnohem složitější.
Významná částka.
Pokud jde o daňový efekt, z uvedených údajů vychází, že bude-li z průměrné cílové částky 275 tisíc korun 200 tisíc utraceno (například za nákup automobilu, vybavení bytu či chalupy), účastník odvede ve formě DPH do státního rozpočtu téměř 40 tisíc korun. Přitom ve formě státní podpory obdržel ze státního rozpočtu osmnáct tisíc korun za celý cyklus stavebního spoření. Kdybychom počítali DPH z naspořené částky všemi účastníky, představuje to příjem státního rozpočtu jen ve formě daně z přidané hodnoty téměř 70 miliard korun. Tato suma samozřejmě nebude odvedená najednou v jednom roce, protože výběr úspor bude postupný a ani spotřeba nebude jednorázová. Rozhodně však toto číslo stojí za povšimnutí. Na druhé straně je seriózní uvést, že výnosy ze stavebního spoření nejsou zdaněné, a proto stát přichází na srážkové dani o zhruba tři miliardy korun.
V oblasti zmíněné zaměstnanosti lze jen obtížně vyčíslit dopady stavebního spoření na její zvýšení ve stavebnictví nebo v realitních kancelářích. Jedno číslo však uvést lze, a to počet zaměstnanců stavebních spořitelen. Těch je 1700 a samozřejmě i za ně odvádějí stavební spořitelny daně do státního rozpočtu. K nim musíme ještě připočíst několik tisíc externích finančních zprostředkovatelů, kteří odvádějí daně jako osoby samostatně výdělečně činné.
Důsledky zrušení.
Jak je vidět, pravděpodobně nelze jednoduše říct, že stavební spoření je překonané, a proto je třeba je zrušit. Jeho neuvážené zrušení by s největší pravděpodobností vedlo k masovému nárůstu nových smluv a tedy ke zvýšeným nárokům na státní rozpočet, což už v nedávné minulosti nastalo. A zároveň by to mohlo způsobit výraznou nerovnováhu ve finančním sektoru, které jsme si už snad také užili dost. Případné krachy stavebních spořitelen by opět nepochybně řešil stát, což by představovalo další nemalé výdaje ze státního rozpočtu (minimálně ve formě dotace Fondu pojištění vkladů).
Skutečně zátěž?
Uvažujme tedy o přínosech a omezeních stavebního spoření, o vylepšení jeho parametrů a o celkových dopadech na veřejné finance, které - jak jsem ukázal - nelze redukovat pouze na státní podporu a její objem v jednotlivých letech.
Važme si toho, že systém stavebního spoření je dlouhodobě v rovnováze. Že je v něm dostatek spořicích klientů, jejichž úspory umožňují poskytovat levné úvěry jiné části účastníků stavebního spoření, a že se v současném období turbulencí na finančních trzích daří udržet dlouhodobě stabilní podmínky pro klienty. A zamysleme se nad tím, zda ve srovnání s ostatními výdaji státu je státní podpora stavebního spoření skutečně takovou zátěží pro rozpočet.
