(EURO 38/2006)
I mně se líbí solární energetika a fandím jejímu rozvoji. Bohužel v našich zeměpisných šířkách, o čemž se však zpráva nezmiňuje, bude nikoli jen doplňkovým, nýbrž vyloženě okrajovým zdrojem. A zdá se, že využívat obrovský sluneční potenciál zachycováním paprsků ve fotovoltaických článcích se vyplatí jen na málo místech planety. Proč?
Evropské sdružení fotovoltaické energetiky (EPIA) společně s Greenpeace si to netroufají říci, přestože z jejich dat lze k takovému závěru dojít velice snadno. Musely by totiž uvést, že solární elektrárny jsou v provozu v průměru zhruba 1500 hodin do roka. Klasické tepelné i jaderné běží prakticky nepřetržitě, takže při stejném instalovaném výkonu vyprodukují pětkrát více elektřiny.
Činil-li světový hospodářský obrat solárního oboru loni deset miliard eur, jak uvádí zpráva, a přírůstek výroby, tedy zřejmě i výkonu, činil 35 procent, stál jeden instalovaný megawatt bezmála osm milionů eur. Připomenu jen, že plánovaný 660megawattový uhelný blok, který se začne napřesrok stavět v severočeských Ledvicích, přijde v přepočtu na miliardu eur (1,5 milionu eur/MW), a moderní jaderné bloky tříapůlté generace nabízejí americké firmy Westinghouse i General Electric za necelé dva miliony eur/MW. Ty i ony elektrárny přitom vyrobí při nejméně čtyřikrát nižších investičních nákladech pětkrát více elektřiny.
Přesto si myslím, že je správné investovat do všech energetických zdrojů a nezříkat se žádné možnosti. Informace o nich by však měly být úplné, a zahrnovat tedy i náklady a výkonnost a nevzbuzovat v laické veřejnosti nesplnitelná očekávání. Představa, že tříkilowattový systém „utáhne“ rodinný domek, jak tvrdí EPIA společně s Greenpeace, je přinejlepším naivní – pokud samozřejmě nepřistoupíme na to, že když se pere, v kuchyni se nepeče, a pro jistotu se všude zhasne.
Daneš Burket,
energetik
