Arabské jaro rozdalo úplně jiné karty. A Západ dostal ty horší
Jako obvykle má malá příčina velké následky: když se začátkem roku rozhodl upálit mladý tuniský Palach, zapálil tím celý Blízký východ. Dneska to ani zdaleka neskončilo. Teď, když arabské jaro přešlo do zimy, je jasné jen to, že v celém regionu nezůstal kámen na kameni. Podívejme se, jak se překresluje mapa téhle brizantní hromady písku a ropy. Je to ovšem pohled jen pro otrlé.
Jediné, co na Blízkém východě zůstalo stejné, je jeho název. Letošní události totiž rozdaly úplně jiné karty. A Západ bohužel dostal ty horší.
Naši a oni
Než všechno začalo, byly partičky rozděleny vysloveně přehledně. Byly vlastně jen dvě: naši a ti, které nemáme rádi. Ta druhá skupina byla menší. Na její straně stolu seděli Írán a Sýrie, po boku měli své dva hochy na špinavou práci jménem Hamás a Hizballáh. Zbytek u stolu obsadili ti naši. To slovo je použito záměrně, protože se na ně vztahoval výrok, který byl původně řečen o Karibiku: Ano, i na Blízkém východě se dalo říct, že někteří z „přátel“, jsou sice parchanti, ale naši. Řekněme, že jejich vztah k lidským právům a demokracii nebyl zrovna příkladný.
Rok oponou trhnul a my už nevíme, jestli jsou ještě naši. Nevíme taky, jestli z nich nebudou ještě mnohem větší parchanti. A jestli náhodou nebudou sedět na opačné straně stolu.
Západ možná přišel o pár cenných spojenců. Nejhorší ztráta je Egypt. Vždy byl klíčovou zemí. Co se upeklo v Káhiře, to potom jedl Blízký východ, ať to byla válka nebo mír. Odtud vycházely trendy. Je to také stát, který – ač ne zrovna se šťastným úsměvem – zaštiťuje Izrael z jihu. A je to samozřejmě nejdůležitější arabský spojenec Ameriky. Co tam bude dál, nikdo neví.
Podobné je to v dalších zemích, v nichž došlo ke změně režimu. Tunisko vypadá nevýznamně, ale leží přece jen hodně blízko Evropy. Každá nejistota je pro nás nepříjemná. Vezměme si třeba vzdálený Jemen. Nezajímá nás ani trochu. Ale tamní režim to hrál s námi. S kým bude hrát ten příští? Dokonce i ta Libye… Autor těchto řádků od chvíle, kdy George Bush, jenž hledal ve své válce s terorismem polepšeného hříšníka, udělil Kaddáfímu odpustky ve víře, že příklad táhne, psal, že je to odporný tah. Proto teď snad smí prohlásit, že svržením Kaddáfího přišel Západ o člověka, na něhož se mohl spolehnout, že nedopustí chaos a v těch zásadních věcech bude vynášet stejnou barvu jako Západ. Je to možná cynické, ale zahraniční politika přece není skautská záležitost.
Zelená je barva naše
Potíž je v tom, že nevíme, s jakými kartami teď budou hrát nástupci svržených diktátorů. Zdá se, že budou mnohem zelenější. Tím není myšlena barva Greenpeace, ale islámu.
V Tunisku svobodné volby vyhráli islamisté, v Maroku potom také (a oznámili, že tím to nekončí), v Egyptě získali islamisté podle předběžných výsledků prvního kola neuvěřitelných 65 procent hlasů (čekalo se asi 40).
Jestli teď někdo čeká tirádu proti islamistům, nedočká se. Mnozí nejsou nebezpeční. Jsou umírnění a myslí, že lze spojit islám a demokracii, tradice a nový svět. Má to háček. Někdo spočítal, že revolucionáři vydrží po příchodu k moci asi dva roky. Také tihle mají před sebou úkoly, které nemohou zvládnout. Lidé v ulicích mají velká očekávání, jež se nenaplní. A tak je hlavní otázka, kdo přijde po umírněných islamistech. Prozápadní liberálové to zřejmě nebudou. Už teď bylo zajímavé sledovat, jak rychle v Egyptě sílili salafisté: to jsou taky islamisté, ale na rozdíl od těch umírněných nechodí v kravatách a oblecích, nýbrž v tradičním oděvu a vousy si holí přesně jako Mohamed.
Podstatná věc: islamisté jsou všude nejlépe organizovaní, mají tmel, který je drží pohromadě, a navíc mají nejlepší „public relations“. Zatímco nové liberální a sekulární strany se teprve hledají, tihle mají tradici, vždy byli „s lidem“, minulé režimy je často pronásledovaly, a především mají tolik organizačních center a stranických orgánů, kolik je v zemi mešit.
Proto není od věci přemýšlet o tom, jestli arabské jaro nebylo ve skutečnosti islamistická zima.
Americké ztráty
Je tady ještě jeden nenápadný problém. Na první pohled by ze situace měly těžit Amerika i Západ. Vyprávíme si, že demonstrantům jde o podobné hodnoty, někde mávali dokonce americkými vlajkami, američtí i evropští politici se jich zastávali před násilím dodělávajících režimů, Kaddáfího dokonce pomáhali svrhnout vojensky a nebýt jejich letadel, bylo by asi povstání utopeno v krvi.
Přesto Amerika a vlastně celý Západ prohrál. Nebudou to mít u čerstvých vítězů dobré.
Zrada je v tom, že staré režimy seděly na té naší straně stolu. Často dělaly politiku, která sice byla v zájmu Západu, ale rozhodně se nelíbila lidem doma.
Noví vládci, jejichž moc je navíc mnohem křehčí, nemůžou dost dobře zase hrát prozápadní hru, protože by vypadali stejní. Výsledkem bude, že Západ ztratí na Blízkém východě část svého vlivu.
Trochu to bude připomínat Irák. Amerika kdysi slibovala, že to bude inspirující paprsek demokracie. Ano, Irák se zbavil diktátora, má demokratické volby i instituce, ale je to zdivočelá, ne zcela funkční země se silným sektářským pnutím. I když má vztahy s USA, vztahy s americkým nepřítelem Íránem jsou ještě lepší.
Jeden za druhým
Co další výrazní hráči? Třeba Írán vypadá jako vítěz. Také se jím už na jaře prohlásil, když někdo v Teheránu řekl, že se davy v arabských metropolích nechaly inspirovat íránskou revolucí. Bylo to asi stejně podobné realitě jako když svého času Kaddáfí slavně prohlásil, že vlnu demokratických revolucí v roce 1989 podnítily ideje jeho Zelené knihy.
Írán musí analyzovat několik věcí. Samozřejmě hodně vyhrál, protože přestal existovat Mubarakův egyptský režim, který byl jeho protiváhou v oblasti a držel ho v šachu svou vahou i mocí. Na druhé straně prohrál, protože v ohrožení je jeho největší spojenec – Sýrie. Pokud by tamní režim padl, bylo by to zhroucení železné osy, která se protahovala přes Hamás a Hizballáh až do Libanonu a Palestiny. Spojnice k nim by se přetrhla a Írán by byl v situaci námořní velmoci, která se stane vnitrozemským státem.
Ale Írán má ještě jednu ceny útěchy. Tradiční rival Saúdská Arábie a ostatní arabské monarchie v Perském zálivu se cítí ohroženy. Když nepokoje dorazily do Bahrajnu s výraznou šíitskou populací, Saúdové tam poslali tanky. Obava, že by Írán začal dělat vlny v Zálivu přes svou šíitskou „kominternu“, zaměstnává Saúdy a spol. mnohem víc než třeba palestinský problém. A Saúdové se samozřejmě cítí pod tlakem, protože se bojí, aby „jaro“ nepropuklo i u nich podobně jako třeba v Kuvajtu. Proto se snaží vytvořit jakousi „svatou alianci“ s tím, že do Rady pro spolupráci zemí Zálivu chtějí přijmout i Jordánsko a Maroko, ačkoli leží hodně daleko. Ale zájmy mají společné.
A pak jsou tady Palestinci. Sorry, smutný příběh. Jejich osud půjde opět k ledu, protože tak jako obvykle budou arabské země zajímat mnohem víc vlastní problémy a palestinští bratranci je těmi svými budou hlavně obtěžovat.
A nyní se dostáváme k novému hráči, který zasedá ke stolu. Má v ruce tureckou vlajku. Vždy se tlačil hlavně do Evropy, ale když mu tam krátkozrace neotvírají, nazouvá staré boty z Osmanské říše. Jeho nová ekonomická síla mu spolu s poklesem vlivu Západu dávají možnost hrát roli regionální mocnosti. To je lákavé.
Poslední je Izrael. Všechny kamery koukají na náměstí Tahrír do Káhiry a nikoho nezajímá, co to všechno znamená pro Izraelce. Ti slyší jen duchaplné výzvy, aby využili vývoje pro mír. Jenže oni jsou nehybní – a správně dělají. Jejich otázka totiž zní: A jakého vývoje? Kam to směřuje? A jak to skončí?
Tohle není otázka pro příští rok.
To je otázka pro příštích deset let. Pak možná už budeme mít částečně jasno.