Česká národní banka opět v minulém týdnu začala nakupovat eura ve stamilionech a srazila kurs koruny v prvních okamžicích o sedmdesát haléřů. Trh byl dokonale zaskočen, takže lze konstatovat, že centrální bankéři svou operaci spustili ve správný okamžik. Nebo možná čeští analytici nedokázali pochopit včas všechny souvislosti. Bylo přece jasné, že společný plán vlády a ČNB proti posilování české měny pod tlakem přílivu přímých investic jak privatizačních, tak nových na zelené louce je před dokončením. Zvláštní privatizační účet čekal v bance jen na dohodu o způsobech čerpání privatizačních deviz a některých dalších podrobnostech. A tak se není třeba divit, když centrální banka spuštění nového, tak trochu administrativního nástroje podepřela masivní intervencí na trhu v okamžiku, kdy se koruna ukládala k dlouhodobějšímu spánku na úrovni 35,50 za jedno euro. Není to poprvé, co intervence doprovázejí jiné měnové opatření.
Rozhodování o intervenci bylo o to snazší, že na světě byla dohoda o ropě, a tak snad doby razantního posilování dolaru skončí. Navíc bankovní rada udělala další vstřícný krok směrem k vládě, která v polovině března dostala studenou sprchu v podobě informace, že hrubý domácí produkt sice nejspíš nepokračuje v dalším pádu, ale slibovaný růst je pořád jen přáním, na které statistika moc neslyší. Také vývoj zahraničního obchodu nedává moc nadějí a vývoj čistého exportu je přímo varující.
Česká národní banka nemohla jít se sazbami dále dolů, již nyní jsou na hranici racionality. Zato kurs by mohl být zřetelně slabší. ČNB by ho nejraději viděla někde na úrovni 38 korun za euro, ale reálně se jí zdá jako dosažitelný cíl kurs mezi 36 a 37 korunami a s tím také počítá ve své poslední inflační zprávě.
Je však otázkou, zda to tak bude vidět také celý trh, jehož síla je opět velmi vysoká. Do země netečou jen peníze na nákup firem od státu, které lze, navíc jen dočasně, zmrazit na zvláštním účtu. Jen investiční pobídky schválené vládou minulý týden pro Philips, Matsushitu a Tyco Electronics dosahují sedmi set milionů dolarů. Lze namítnout, že tyto peníze mohou z velké části pocházet z deviz, které v současnosti vyvážejí české banky. Rozdíl v domácím a zahraničním úročení nutí bankéře hledat klienty v zahraničí a zájemci o investice v České republice jsou těmi prvními, na které mohou přijít. Pak by však mohla vzniknout otázka, zda dosavadní poměrně silný kurs koruny je skutečně nadhodnocený přílivem kapitálu, nebo zda jde o dlouhodobější rovnovážný stav. Vždyť příliv investic na zelené louce bude poměrně rychle substituován příjmy z exportu těchto nových kapacit.
