Nejsilnější strana už má jasno. Prezidentsko-premiérskou rošádu doplnila rezignace ministra financí
Tajenka dlouho a ostře sledované ruské mocenské křížovky je rozluštěna: přestože ruské prezidentské volby se konají až počátkem března příštího roku, už dnes je jasné, že staronovým ruským prezidentem se stane Vladimir Vladimirovič Putin. Naplňuje se tedy nejpravděpodobnější varianta proměn na nejvyšších místech ruského politického Olympu, na níž je zajímavé snad jen to, že Dmitrij Medveděv nakonec patrně setrvá v úřadu hlavy státu po celé čtyři roky. To se na počátku jeho prezidentského mandátu nečekalo. Ohlédněme se krátce za Medveděvovým prezidentstvím. Krátce to stačí, protože se během něj nic podstatného, na co by měl Dmitrij Anatoljevič nějaký výraznější vliv, věru neodehrálo. Mírně paradoxně se jediným podstatným výsledkem jeho pobytu v Kremlu stává prodloužení volebního období ruského státu ze čtyř na šest let. S touto ústavní změnou Medveděv přišel za halasného souhlasu prezidentské strany Jednotné Rusko už na podzim 2008, tedy po pár měsících v úřadu, a už tehdy se zdálo nejpravděpodobnější, že tak pro svého mocného protektora chystá příležitost, aby u moci mohl nerušeně setrvat dvanáct let, až do svých dvaasedmdesáti – tedy do roku 2024…
Předem rozděleno
Jinak Medveděv sehrál nepříliš přesvědčivou roli liberálnějšího a demokratičtějšího dvojníka skutečného vládce Ruska, která na sjezdu Jednotného Ruska definitivně skončila. Že se Medvěděv po prosincových parlamentních volbách zřejmě stane premiérem, přísně vzato není zajímavé, protože v Rusku není důležité, jakou funkci zastáváte, ale jakou máte reálnou moc. Putin ji jako šéf kabinetu měl, protože zůstal faktickým vládcem Ruska. Medveděv ji mít nebude, stejně jako ji neměl jako nominální pán Kremlu.
Když se koncem roku 1993 v Rusku přijímala nová ústava, která největší zemi světa učinila prezidentskou republikou, její kritici upozorňovali, že je šita na míru tehdejšímu prezidentovi Borisi Jelcinovi a že případný Jelcinův autokratický nástupce by ji snadno mohl zneužít. Po téměř dvaceti letech je výsledek ještě horší: ústava je sice (alespoň ve většině případů) formálně respektována, ale Rusku vládne a bude vládnout člověk, který se pro to jednou rozhodl a zřejmě u moci zůstane tak dlouho, jak bude on sám chtít. Další možností v zemi, kde je i demokracie řízená, může být jedině palácový převrat a nová perestrojka. Do tohoto schématu přesně zapadá i Medveděvovo tvrzení, že scénář, který nyní oba muži vyzradili, byl dohodnut ještě předtím, než Vladimir Putin před posledními prezidentskými volbami stanovil svého nástupce.
V prvních zahraničních politických komentářích přirozeně převládá skepse. V analytickém materiálu moskevského zpravodaje britského Guardianu Luka Hardinga se dočítáme: „Země se nyní ocitá na prahu dlouhého období politické a hospodářské stagnace a vlády jedné strany. Rozčarovaní Rusové budou hlasovat nohama, a to nejspíš tak, že ze země odejdou.“ Pravdou je, že podle průzkumů známého Levada-Centra 28 procent občanů, kteří se situací v zemi nejsou spokojeni, hodlá Rusko natrvalo opustit.
Strážce vyšachován
Ještě lapidárnější je hlas z ruské blogerské sféry: „Teď už k volbám chodit nemusíme. Ať svůj hlas odevzdáme pro kohokoli nebo vůbec ne, vše už je rozhodnuto… A to je demokracie?“
Ten člověk má samozřejmě naprostou pravdu: Výsledek obojích připravovaných ruských voleb, parlamentních i prezidentských, už je znám: Ve Státní dumě bude mít v prosinci opět drtivou většinu proputinské Jednotné Rusko a napřesrok v březnu se prezidentem země stane Vladimir Putin. V zemi s více než 140 miliony obyvatel o tom rozhodla úmluva dvou mužů. Či – a to ještě spíš – rozhodnutí muže jediného.
Prezidentsko-premiérská „rošáda“ na sobotním sjezdu strany Jednotné Rusko ovšem okamžitě přinesla personální změnu na jednom z rozhodujících postů v ruské vládě: ze svého místa prvního vicepremiéra odešel veterán kabinetu, vicepremiér a ministr financí Alexej Kudrin. Především liberální ruští ekonomové to označují za katastrofu a zdůrazňují, že právě tento muž byl garantem v posledních letech vcelku dobře fungující ekonomiky a hlavně rozpočtové kázně. Tu všechny ruské vlády, hospodařící v podmínkách ropně-plynového dolarového deště, vždy nutně potřebovaly, protože hodně ministrů v nich mělo sklon k „nestydatě marnotratnému rozhazování“, jak to pojmenovával sám Kudrin. Právě Kudrin se v uplynulém desetiletí zasloužil také o likvidaci ruského obřího státního dluhu, zděděného zčásti ještě ze sovětských časů, a vytvořil i rezervní a stabilizační fond, který se v počátcích světové finanční a ekonomické krize stal polštářem, poměrně úspěšně tlumícím její důsledky mezi širokými masami ruského obyvatelstva.
Mechanismus Kudrinova odchodu byl prostý: jakmile Medveděv s Putinem na zmíněném stranickém sjezdu oznámili, že si obě nejvyšší funkce v zemi jen prohodí, Kudrin okamžitě prohlásil, že on v kabinetu s Medveděvem v čele pracovat nebude. Prezident ho tedy vybídl, aby v takovém případě podal demisi. Kudrin opáčil, „že se poradí“ (samozřejmě s Putinem), a po této poradě dal výpověď, jíž bylo vyhověno. Oficiálním důvodem pro odchod z čela finančnického sektoru vlády i celé státní ekonomiky byly dlouhodobé neshody s Medveděvem, zejména o zbrojní rozpočet. V něm chce současný prezident do roku 2020 utopit přes 20 trilionů rublů (460 bilionů eur), přičemž vytrvale zdůrazňuje, že velmocenský statut země je třeba definitivně obnovit a že Ruská federace není žádná banánová republika.
S tímto prohlášením přišel Medveděv poprvé už 30. listopadu loňského roku. Kudrin se snažil, aby prezident své stanovisko revidoval, a když toho nedosáhl, jak on sám tvrdí, ze svého úřadu hodlal odejít už letos v únoru. Vladimir Putin mu to rozmluvil – s poukazem na to, že ho bude nutně zapotřebí během obou předvolebních kampaní. Kudrin tedy poslechl, ale rozhodnutí pro zmíněnou premiérsko-prezidentskou rošádu ho zcela zbavilo možnosti stát se premiérem, což mu už před časem bylo slíbeno.
Potvrzení reálné moci
V Moskvě se dnes soudí, že Putin nakonec špičkového národohospodáře obětoval ve prospěch stability vlastního mocenského tandemu s Medveděvem. Mnozí pozorovatelé upozorňují, že pro ekonomiku může být návrat Putina do prezidentského křesla dokonce prospěšný. New York Times k tomu přímo píší: „Varianta, že by Putin zůstal premiérem, by v Rusku mohla vést k politické nestabilitě, což je pro zahraniční investory vždy nevýhodné. Spojení formální moci ruského prezidenta s reálnou (a dokonce i takového prezidenta jako Putin, který v minulosti sám anuloval již dohodnuté smlouvy) vytváří průzračnější dlouhodobý výhled.“ Významný americký list k tomu ještě dodává, že Čína a některé další země, které ještě nepřešly k demokracii, se dnes bouřlivě rozvíjejí. Lepší důvod pro případnou mezinárodní spokojenost s Putinovým předpokládaným návratem do čela ruského státu přináší ruský ekonom a politolog Michail Děljagin, který říká: „Západní byznys umí s diktátory báječně spolupracovat a nějaké principy ho sotva zajímají.“ Čímž je pojmenováno hned několik základních věcí najednou.
