V polovině července proběhla v radě výkonných ředitelů Mezinárodního měnového fondu pravidelná roční diskuse ke zprávě o české ekonomice. Její shrnutí se v rámci zlepšení informovanosti veřejnosti publikuje na internetové stránce fondu (www.imf.org). Přesto bych rád seznámil čtenáře s několika postřehy z tohoto jednání, jež jsou podle mého n ázoru zajímavé především ve světle současné debaty o příčinách ekonomické krize a cestách, jak z ní ven.
Rozsah nynější hospodářské krize v ČR byl pro mnohé výkonné ředitele překvapivý především z toho důvodu, že naše země byla dlouhou dobu považována za „premianta mezi reformujícími se ekonomikami. Ptali se, proč došlo k prudkému poklesu růstu v okamžiku, kdy ostatní ekonomiky střední Evropy vykazov aly nadále vysoká tempa. Přispěla k poklesu příliš restriktivní makroekonomická politika, či se v něm odráží spíše strukturální problémy?
Restriktivní politika bezpochyby vliv měla. Fiskální a měnová omezení byla zpočátku nastavena na základě příliš optimistických projekcí hospodářského růstu. MMF se v tomto směru mýlil, protože špatně předpovídal rozsah poklesu růstu, a ne byl sám. Ve zpětném pohledu je chybné nastavení makroekonomické politiky zřejmé. Ale na počátku roku 1998 bylo velice obtížné argumentovat ve prospěch uvolnění restrikce. Inflace dosáhla v té době rekordní výše, schodek obchodní bilance byl stále vysoký a zároveň se objevovaly známky oživení. Připomeňme si, že průmyslová výroba vzrostl a v prvním čtvrtletí 1998 reálně o více než osm procent. Teprve v polovině roku, když se začal růst výrazně zpomalovat stejně jako inflace, vznikal prostor pro rychlejší uvolnění měnové politiky. Ale ruská krize v srpnu 1998 uvolnění z pochopitelných důvodů zpomalila. Není jasné, jak by reagovala v tomto období koruna na podstatné snížení úrokových sazeb.
Při diskusích o příčinách hospodářského poklesu se u nás poněkud nedoceňuje skutečnost, že nejen měnová, ale také fiskální politika byla restriktivní příliš dlouho. V roce 1998 a také v roce 1999 je skutečný hospodářský růst nižší, než s jakým se počítalo v sestaveném rozpočtu. Nižší růst znamená nižší rozpočtové příjmy. V důsledku toho, že rozpočtové schodky jsou u nás považovány za něco „politicky nesprávného , reagovaly vlády na pokles rozpočtových příjmů snižováním výdajů. To znamená, že nebylo umožněno fungování takzvaných automatických stabilizátorů a fiskální politika působila restriktivně, nikoli expanzivně, jak mnozí uvádějí. V situaci nízkého či záporného růstu je však obvykle žádoucí nechat automatické stabilizátory fungovat.
Během debaty v MMF ale zároveň důrazně zaznělo, že neutrální fiskální politika a vyšší schodky v krátkém období vyžadují, aby se o to větší pozornost věnovala dlouhodobým problémům v rozpočtové oblasti, především pak nutnosti po stupného snižování neudržitelně vysokých a stále rostoucích mandatorních výdajů na sociální zabezpečení.
Samotná makroekonomická restrikce by však nevyvolala tak dramatický hospodářský pokles, kdyby česká ekonomika nebyla výrazně předlužena, kdyby banky neměly vysoký objem špatných úvěrů a kdyby existoval účinný mechanismus, jak problém předlužení řešit. Zefektivnit zákon o bankrotech, respektive umožnit mimosoudní vyrovnání mezi dlužníky a věřiteli, bylo považováno řečníky v radě výkonných ředitelů za minimálně stejně klíčový krok k oživení ekonomiky jako privatizace bank a nefinančních institucí. V této souvislosti stojí za povšimnutí, že revitalizační program je chápán spíše jako doplňkové opatření při řešení problémů předlužených podniků, jako opatření, které může v nejlepším případě - ve smyslu usnadnění privatizace - přinést omezený prospěch a v nejhorším případě - ve smyslu udržování neživotaschopných podniků - přinést značné náklady.
Zajímavá diskuse se rozvinula okolo kuponové privatizace a nad otázkou, nakolik přispěla k současným hospodářským problémům. Diskutující se shodli, že kuponová privatizace sama o sobě problémem není. V situaci, v e které se česká ekonomika na počátku reformy nacházela, byla určitá forma rozdělení majetku žádoucí. Problém kuponové privatizace byl podle diskutujících v tom, že po převodu majetku do soukromých rukou nebyly podniknuty další kroky, které by omezi ly nežádoucí formy nakládání s ním. Za jednu z hlavních chyb se označuje odložení privatizace bank, které zbrzdilo restrukturalizaci. Dostatek likvidity, částečně díky přílivu zahraničního kapitálu, pak přispěl k přílišnému růstu mezd, dov ozu a vnější nerovnováhy, jejíž korekce bylo dosaženo za vysokou cenu hospodářského poklesu.
Jeden závěr z diskuse je však optimistický: každý černý mrak má stříbrný okraj. Stříbrným okrajem současných hospodářských potíží je skutečnost, že stimulovaly znovuoživení privatizace a strukturálních reforem. Pokud budou dotaženy do konce, je pravděpodobné, že česká ekonomika bude moci plně využít růstový potenciál, který podle výkonných ředitelů fondu má.
